Skafandr a motýl

Julian Schnabel, zatím mně neznámý zručný režisér a vypravěč, tu zrekonstruoval život člověka, který se stal vězněm svého vlastního těla když kompletně ochrnul od hlavy až k patě. Snímkem provází zajímavá kamera dokreslujicí a dokonale spolupracujicí, u které je krásně vidět pochopení kameramana dané látky. (23.12.2008)

...ZKOUŠEJÍCÍ ŽÍT SE SYNDROMEM UVĚZNĚNÍ PO VÁŽNÉ MRTVICI. AMBICIÓZNÍ A CYNICKÝ, NEZNAJÍCÍ NEÚSPĚCH, SE SEZNAMUJE SE SVÝM NEŠTĚSTÍM. SLEDUJME JEHO POMALOU PŘEMĚNU SKRZ KOMENTUJÍCÍ HLAS, KTERÝ NÁM VYPRÁVÍ VNITŘNÍ MONOLOG PANA J.D.BAUBY....... /// Pohled na svět očima totálně paralyzovanýho člověka. ,,VÁŠ STAV JE VELMI, VELMI VZÁCNÝ!“ Člověk, který má (mít) naději.... má jen oko, představivost a paměť. Jejich pomocí může uniknout ze skafandru skutečnosti. ,,JÁ CHCI ZEMŘÍT!“ A pak se oko rozhodlo, že napíše knihu.... Jestli (aspoň trochu) budete chtít, dokážete se vžít do ,,kůže“ Jean Do. Možná vám budou blízký jeho pocity, nebo štvát všichni co ,,MĚ“ čumí z blízka do oka, možná se vám budou líbit terapeutky. Mě si příběh získal až postupem času, když už tý nemocnice bylo moc, všechny ty flashbacky, představy....není to zrovna moc akční, ani napínavý, vtipný.... je to skutečnost a já obdivuju, že to Jean Do nezabalil i když mu osud nepřál. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu ,,Le Scaphandre et le Papillon“ od Jean-Dominique Bauby číst nebudu. 2.) Chystám si nechat zašít voko. 3.) Baví mě příběhy podle skutečných událostí. 4.) Nestraší mě pojem ,,lidský zbytky“. 5.) Thx za titule ,,roky101“ a ,,esoon“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (10.08.2011)

Souhlas s originálním pojetím první poloviny filmu, snímané z pohledu paralyzovaného hrdiny. Pokračováním ve stejném duchu, bez následné roztříštěnosti, by mohlo být dosaženo efektu připomínajího utrpení bezmocného brouka z Kafkovy Proměny a divák by měl umožněno vcítit se do života, omezeného pouze na několik úhlů pohledu více, než ilustrativním připomínáním toho předchozího. (20.09.2009)

Festivalový trhák. Dôvodov je viac, žiaden nie je hlavný, ale ich symbióza predpokladá úspech na najrôznejších sviatkoch filmu. Základom je tématizovať ľudskosť (i keď osobne neviem, čo to znamená). V bodoch k ostatným dôvodom: a) Nakrútené podľa skutočnej udalosti - táto formulka má pre divákov (nielen festivalových) akési čaro, i keď film je všetko iné, len nie záznam skutočnosti. b) V hlavnej úlohe je imobilný, čo je v súlade so záujmom médií o rôzne choroby, ako aj s hlavným prúdom intelektuálnych tém dneška (zdravotne postihnutí a iné menšiny - kdeže eugenika, tá je po koncentrákoch postavená kdesi do kategórie popierania holokaustu) c) Snaha o vcítenie sa do pohľadu a myslenia postihnutého s cieľom precítiť zobrazené utrpenie - hoci väčšina z nás ochrnutým finačne neprispieva, vykázanie empatie je silnou morálnou satisfakciou. c) Atraktívna téma z prostredia úspešných a medicínsky zaopatrených - zapáli iskru nádeje, že aj keď z návštevníkov festivalov nebudú vždy šéfredaktori magazínov, príp. známi spisovatelia (zhodný znak Volania mora a Skafandra a motýľa sú práve realizované literárne ambície v sťažených podmienkach), tak možno sa na nich usmeje šťastie v podobe zvodnej sestričky. d) Fantázie, prekonávajúce sugestívnosťou rutinu kolobehu práce - všetko v efektných podhľado-nadhľadoch a žiarivých farbách. e) Kameraman slávneho Spielberga zaručí úspech u festivalových nadháňačov už len svojim menom a podobné je to i s režisérom - postmoderným maliarom, pričom slovo "postmoderna" ešte stále nestratilo v týchto kruhoch svoj príťažlivý zvuk. Nepopieram, oslovilo to aj mňa (i keď za srdce nechytilo), no celok je príliš vyrátaný na úspech, ktorý univerzálne zaujme, ale mnoho originality v podobe myšlienok alebo formálnych postupov neprináša. (01.10.2008)

Zase jedna megamasakrálna pecka, ktorá na mňa zaútočila bez vyzvania a v domnení, že si idem pozrieť oddychovú drámičku som sa musel vysporiadať so životným údelom Jean-Dominiqua Baubyho, ktorý aj napriek tomu, čo mu všetko naložil život na plecia, sa so svojim osudom dokázal vysporiadať a dokázal niečo, čo nedokáže ani väčšina zdravých ľudí - napísať knihu a to aj napriek tomu, že dokázal len žmurkať jedným okom. Zase sa mi potvrdzuje stará pravda o tom, že najbrutálnejšie príbehy sa nerodia v hlavách scenáristov, ale priamo v kolobehu života. (10.11.2009)