Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Film je postmoderním pastišem na známý Stevensonův román, zahrnujícím rovněž puč v Chile, ale reflektujícím také přímou současnost doby, kdy byl příběh Raoulem Ruizem zfilmován. Hlavním hrdinou je stejně jako v románu Jim Hawkins (Melvil Poupaud), jehož hledání sebe sama a hledání vlastního otce přepisuje občas jako palimpsest příběh Stevensonovy knihy. V první polovině filmu sledujeme osudy Jimovy rodiny a zejména jeho vazeb na matku (Anna Karina), která provozuje restauraci ve staré pevnosti na pobřeží. Jimův otec (Lou Castel) a jeho podivní kumpáni dítě různými způsoby děsí, trestají a zatahují do svých dospělých her. Poté, co Jimovu matku zatkne pučistická policie (nejsme si však jisti, zda to celé nebyl jen jeden z dílů Jimova oblíbeného televizního detektivního seriálu), ohýbá se příběh druhé poloviny filmu po směru románu a my se ocitáme na lodi francouzského kapitána (Yves Afonso), která míří na bájný Ostrov pokladů, a která je cestou unesena bandou pirátů vedenou pověstným Johnem Silverem (Vic Tayback). Co bylo napsáno se musí stát, ale je to ve skutečnosti především dějištěm přechodového rituálu proměňujícího chlapce Jima v mladého muže. (garmon)

(více)

Recenze (3)

garmon 

všechny recenze uživatele

Je to jako celek velmi pečlivé, ambiciózní (!), ale taky nekoordinovaně nevyrovnané.  Řemeslnou brilanci provází jistá nahodilost ve scénáři daná autorovým zakotvením v surrealismu a jeho svobodě – co přijde na jazyk, to se semele. A se surrealismem tu přebývá i nepečlivost v estetice – prostě postmoderní tekutost ve stylu, v kadlubu/žánru, a s nimi i v momentální kvalitě výrazu. Problém mi dělal anglický dabing, který filmu vůbec nesluší (poznám hlas Kariny i Léauada). Narace se během filmu několikrát mění tím, jak vidí dítě dospělí, případně tím, jak vidí dospělec sebe jako dítě. Ke konci začne být dítě dokonce tak nějak vedlejší, už je komentované pouze v er formě. Na začátku naopak jsou skrz chlapce zachycovány vzniky různých možných komplexů, takové ty malé domácí horory, kdy selhává i matka, nepochopitelné události, křivdy... Vše to je nahlíženo až jakousi camerou obscurou, tajným okem ve stropě; snové, metaforické vztahy. Každopádně jak postava slepého, tak samozřejmě ti z nejhorších poděsů a záporáků evropského filmu, Castel a Stévenin (a vlastně takřka všichni dospělí, protože Karina je tu fakt spíš falešná stará kočka), to nadobro posouvají pryč z žánru dětského filmu, ke kterému by to svádělo a chtělo. Přesto je to očima dítěte a o něm. A je tu přítomna řada páně režisérových trademarků, které už se učím rozeznávat, rozlišovat a nebýt z nich permanentně štauf: především už zmíněný až maniakální důraz na detail v kontrastu k blahovolné náhodnosti většiny obrazů, festovně hbitý střih, neobvyklé úhly a perspektivy snímání (řekl bych, že toto zde jde v tomhle velmi blízko k Lynchovi), obrazová metafora, stínohry, dvojexpozice, prostupnost postav, figur, ba jejich úloh. Obraz je často různě kolorovaný anebo zamlžený, snímaný přes překážky, do toho často zní zcizující voiceover, jsou tu pořád ty stejné rekvizity od pobřeží přes terasu nad mořem až po dětského hrdinu... A k tomu takřka neustále zní symfonická hudba – zde z ní pohříchu ční rekomponované první tři symfonie od Prokofjeva. Jsou vetkané do úhrnu celku hudby napsané jinak šikovným Ruizovým skladatelem Arriagadou. Asi nebyl čas. Závěr s teorií války a her je vtipný. Ruiz už nevěděl, co by ještě připlácnul. Tam mi to připomnělo Sokurovovu Truchlivou netečnost: ta doba byla šťastně vykloubená. ()

rivah 

všechny recenze uživatele

Film je věnován říši dětství s jemným půvabem i zvrhlými hrami. Není pouze do současnosti přenesenou adaptací románu, ale vypráví příběh dítěte postupně vtaženého do her organizovaných dospělými, hry znovuvytváření Stevensonova románu. Postupně se pak dítě vynořuje v postavě autora hraného Léaudem, který z offu komentuje ve Francii vzpomínky na dětství. Film musí být několikrát zhlédnut, aby se poklady v něm ukryté zcela projevily.(70%) ()

Reklama

Reklama