Hezké chvilky bez záruky

Komedie o tom, jak si nelze dělat iluze. Jednoznačně nejlepší polistopadový film Věry Chytilové, možná její nejlepší vůbec. Je vynikající v jednotlivostech, v celku jako takovém katastrofálně selhává, překvapivě funkčně pojí jednotlivé vypravěčské/narativní línie, ale potřeboval by ujasnit v konceptu a pevnější ruku dramaturgovu, která by eliminovala z filmu ta camea a nadbytečné motivy. Ale i když se toho dá Hezkým chvilkám bez záruky opravdu hodně co vytknout, konečně je to český film, který není mrtvolkou (jako je tomu u i přes snahu tvůrců nežánrových teenagerovských komedií anebo blitek pánů Menzela či Hřebejka a Trošky), ale je živelným a dýchajícím počinem, ve kterém se to hýbe! V jistých chvílích je to, přiznávám, moc tendenční a většina postav je ze scénáristického pohledu pouhými Deus Ex Machinami, ale ta sebeprojekce diváka do díla včetně závěrečného z(a)mrznutí obrazu funguje dokonale. A David Kraus překvapivě obstojně hraje, jeho hudba dodává filmu na drajvu, užití digitální kamery má svůj účel, akorát - ten film je určen víc ženám než mužům. Na druhou stranu bavit se o vyznění českého(!) filmu a ne pro změnu o jeho prachbídném zpracování je takový malý polistopadový zázrak. (26.01.2007)

Pomohu si parafrázovaným přirovnáním z jednoho filmu: Posbírala v prádelně kousky hodně špinavého prádla, naházela je do automatické pračky a spustila. A teď se to tam všelijak převaluje jedno přes druhé, barvy se míhají, hlava se točí, na chvíli se to nezastaví, ale smysl to nemá! --- Před pár dny jsem se zde zabýval filmem Hra o jablko. Mám dojem, že tenkrát Chytilová propagovala právě to, s čím za třicet let chodili lidé do „její“ psychologické poradny. A říká o filmu: „Pátrám po tom, proč nejsme schopni nadhledu, proč jsme tak všichni sebestřední.“ --- Ve filmu defilují postavy, jejichž sobectví dosahuje nadprůměrných hodnot. Proč takoví lidé chodí raději k psychologovi než ke knězi? U psychologa nehrozí moralizování, neuloží pokání. Příchozí není hříšník, protože není jasné, jaké jednání je hříšné. Příchozí je pacient, a ten cítí bolest. Nejde o to ho napravit, protože není jasné, jaké jednání je správné. Psycholog má jen odstranit tu bolest. V ideálním případě dát všem nějakou pilulku, aby se začali chovat tak, jak si pacient přeje. Pak z ordinace odhopká a je sám se sebou spokojen. --- Proto, paní režisérko, proto jsme tak sebestřední, protože žádný střed vně nás samých nemáme. Každý má právo na svůj vlastní názor, na svůj vlastní střed. Někdy se to nazývá mravní relativismus. Vaše hrdinka sestra Šímová (Hra o jablko) byla v bourání „středu“ jedním z průkopníků. Cože, co to teď na stáří povídáte? „Svět možná, asi, zcela určitě spěje do záhuby.“ Ale stále nechápete, kde se to tu vzalo, viďte? (31.08.2010)

Tak takhle dobrý film jsem opravdu nečekal, paní Chytilová dokáže z herců vyždímat maximum, a jde jí to výborně. Takhle jsem po českém filmu dlouho nadšen nebyl. Skvělé... jen kdyby se paní režisérka vzdala té otřesné dokumentární kamery... HUDBA: David Kraus - nápaditá, v českém filmu nevídaná. (06.04.2008)

Ach ti muži, to je verbež, co paní Chytilová? Co všechno musí po boku té chátry ženy vydržet. Obdivuji odvahu všech mužských hereckých osobností, se kterou se do natáčení tohoto nepodařeného snímku pouštěli. Tady jde doslova o pověst pracně vybudovaného dobrého jména každého účinkujícího herce, ale i hereček. Komedie? Spíše traumatizující amatérský film s nábojem feminismu (který je paní režisérce tak příznačný) plný neuměle zahraných hysterických záchvatů duševně nevyspělých postaviček. Ano, dnešní doba si s manželskými páry (a vůbec s celou společností) hodně pohrává. To je pravda. Chybí vzájemná tolerance, vstřícnost, odpouštění, chápání problémů toho druhého atd., atd. To vše se podepisuje na našich dětech a také okolí. Je to jistě nanejvýše vhodné téma ke zfilmování, ale touto nešťastnou formou? Kartářky a astrologové zde jistě nepomůžou. Asi nepomůže o morálním úpadku společnosti ani natočit stresující film. Pomůže jedině zamyšlení se každého z nás nad svých chováním. Je to tedy jen a jen na každém z nás. Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Když má národ vzor, má se čím řídit a co uctívat. U nás ten "vyšší" vzor ovšem chybí! Na každém kroku se setkáváme s agresivitou, neúctou, urážkami, sobectvím, násilím, korupcí a to vše se vstřebává do každého z nás. Potažmo i do manželských soužití. Proto spolu s Věrou Chytilovou křičím do světa: : "Lidé, běžte do sebe a pracujte na svých duševních hodnotách. Vaše děti a společnost Vám to vrátí! Buďte k sobě ohleduplní. Ohleduplnost totiž není vaší slabostí, nýbrž vaší osobní morální sílou". Když se totiž k sobě budeme chovat ohleduplně, budou ty naše hezké chvilky SE ZÁRUKOU a nebudeme muset vyhledávat pomoc psychologů, kartářek a astrologů. (30.08.2010)

Film emocemi a lidskými příběhy úplně prekypuje, bohužel v té samé akci, kdy vběhávají choří lidé do ordinace, nedokážete se ani nadechnout, nemluvě o tom, že ve filmu snad není statického záběru. Z kina tedy chodíte pak zrelaxovaní jako z ordinace milé psycholožky :) Záměr to není špatný, jen mě mrzí, že postavy se ve filmu vynořují a pak zase mizí a pak divák má pocit, že je film nedokončený, příběhy nedořešené a proto oběvující se postavy zbytečné. (07.09.2008)