Hezké chvilky bez záruky

Komický, tragický, současná problematika, spletitost lidských osudů všech sociálních vrstev, žabomyší války jak se říká o ničem. Dobrý film, film o životě, film o pacientech, film o nás všech..Chvílemi jsem byl na prášky i já:-)! A ta neuroticky pohyblivá kamera? Čert ví jestli to byl jen záměr, udělat film ještě více nepříjemným, ale kamera je přeci jen nástroj a nástroj je vždy v něčích rukách a ty ruce chtěli zřejmě jen vyjádřit nějaký pohled na scénu jako součást vyjádření..Dobrá režijní práce Věry Chytilové, která se tu snaží společně s ostatními autory odhalit nejen ty negativní lidské stránky osobnosti každého z nás. V některých okamžicích filmu to bylo jak se říká až nadoraz nebo natvrdo! (06.04.2008)

Pomohu si parafrázovaným přirovnáním z jednoho filmu: Posbírala v prádelně kousky hodně špinavého prádla, naházela je do automatické pračky a spustila. A teď se to tam všelijak převaluje jedno přes druhé, barvy se míhají, hlava se točí, na chvíli se to nezastaví, ale smysl to nemá! --- Před pár dny jsem se zde zabýval filmem Hra o jablko. Mám dojem, že tenkrát Chytilová propagovala právě to, s čím za třicet let chodili lidé do „její“ psychologické poradny. A říká o filmu: „Pátrám po tom, proč nejsme schopni nadhledu, proč jsme tak všichni sebestřední.“ --- Ve filmu defilují postavy, jejichž sobectví dosahuje nadprůměrných hodnot. Proč takoví lidé chodí raději k psychologovi než ke knězi? U psychologa nehrozí moralizování, neuloží pokání. Příchozí není hříšník, protože není jasné, jaké jednání je hříšné. Příchozí je pacient, a ten cítí bolest. Nejde o to ho napravit, protože není jasné, jaké jednání je správné. Psycholog má jen odstranit tu bolest. V ideálním případě dát všem nějakou pilulku, aby se začali chovat tak, jak si pacient přeje. Pak z ordinace odhopká a je sám se sebou spokojen. --- Proto, paní režisérko, proto jsme tak sebestřední, protože žádný střed vně nás samých nemáme. Každý má právo na svůj vlastní názor, na svůj vlastní střed. Někdy se to nazývá mravní relativismus. Vaše hrdinka sestra Šímová (Hra o jablko) byla v bourání „středu“ jedním z průkopníků. Cože, co to teď na stáří povídáte? „Svět možná, asi, zcela určitě spěje do záhuby.“ Ale stále nechápete, kde se to tu vzalo, viďte? (31.08.2010)

Upraveno v únoru 2024. Hezké chvilky bez záruky, toť satirizující groteska, tragikomedie lidského individualismu, procesu individuace, spojeného s emancipací ega uprostřed kolektivu, tedy druhu. Ta individualizace, jež se však ve spotřební svobodě zaměňuje spíše za rozmanité druhy pobavení, je hlavním principem běhu všech událostí a promítá se do vztahů s naléhavou důležitostí. Chytilová je nekompromisní nejen k mužům, je jízlivá, probírá kruté stereotypy, karikuje, vyostřuje vzájemné konfrontace až na samou mez, vysmívá se a pláče. Láska (a vztah s tělesností), jako potřeba i nejistý určující bod v podobách životů. Člověk tápe nejen kvůli předsudkům, nýbrž také vlivem překotných změn a pokroku, manifestující individuace až s hysterickou umanutostí. Chytilová ukazuje člověka v jeho bídě, ve zvláštní směsi konzervativnosti a liberalismu, z níž se není schopen vymanit. [A pak je tu zdůrazňováno, že člověk skočí po hlavě i do špatného vztahu. A to jen proto, že nechce být sám. Samota, pocit samoty je tíživá věc.] Důstojnost člověka je v jeho základních kulturních podmínkách, tedy na rozhraní exhibicionismu a voyerismu a potencionálních perspektivách prodejnosti všeho, již komoditou ke hmotnému zhodnocení. Průvodcem těmi bolestnými podobami lásky je psycholožka Hana (Jana Janěková). A v novodobých podmínkách života je psychologie nejen lékem šrámů duše, ale rovněž náplastí na vlastní nedokonalosti, slabosti, naivnosti a nezodpovědnosti. Z výraznějších postav: jistý, byť také nevyrovnaný, pocit intimního naplnění nalézající galeristka Eva Králová (Jana Krausová), její nespokojený a dosud nesamostatný synek Pavel (David Kraus), iluzi dosti neodbytně nahánějící boháč Dub neboli Polívka (Bolek Polívka), psycholožčin nedůvěřivý a pohodlný manžel Karel (Igor Bareš) a cynický Pavlův bývalý spolužák Petr Kratochvíl (Martin Hofmann). Z dalších rolí: patologicky žárlivý Benda (Jiří Ornest), jeho ruská manželka (spoluscénáristka Kateřina Irmanovová), opuštěná, proto hysterická výtvarnice Sára (Barbora Hrzánová), znepokojený úředníček (poeticky stylový David Vávra), nezodpovědná Jarmila (Anna Polívková), na zbabělý útěk zahnaný "sexuálně příliš vybavený" Drha (Jiří Jelínek), psycholožčin pubertální synáček Honzík (Miroslav Hájek), nebo psycholožčina stále vyčítavá matinka (Věra Uzelacová). Hezké chvilky bez záruky: člověk si vybírá z potencionalit všech možností často s tragickými následky, a do toho ještě vstupuje jak zevšednění, tak spotřeba a emancipace ega. Výsledkem je nekompromisní, hutná matérie, hutná a kritická až k prasknutí. (12.11.2009)

Upřímně míněná, nervní zpráva Věry Chytilové o době vymknuté z kloubů a našem každodenním šílenství se rozpadá na epizodky, přičemž nejedno z letmo nahozených témat by v pohodě vystačilo na silný film. Škoda taky názvu, Příběhy obyčejného šílenství by slušely daleko více, kdyby je ovšem již neobsadil Petr Zelenka pro své divácky jistě vděčnější, ale prakticky bezobsažné dílko. (10.01.2008)

Ač mi nefilmové experimenty sedí, tady to nefungovalo. Člověk - muž - se u Hezkých chvilek vlastně nemá s kým a ani s čím identifikovat. Ano, postav a děje tam je spousta ale ty jen tak vplují do a zase zmizí. No a hlavní postava Válkové - Janěkové... Chápu Chytilovou, a chápu, že ženy to berou zase jinak, ale za mě prostě ne. (05.02.2011)