Neobvyklá romantická komedie o ženě (Zooey Deschanel), která věří, že neexistuje pravá láska a mladém muži (Joseph Gordon-Levitt), který je do ní zamilovaný. (machrus)
Pro mě letos určitě nejpříjemnější překvapení. Výborný scénář, nápaditá režie, úžasný soundtrack a skvělý casting. V tom všem jakoby zavanul nový, svěží vítr do romantických filmů Hollywoodu. ... Nezbývá než těšit se, jakou látku si pro svůj další film Marc Webb vybere ...
Scénář: Scott Neustadter, Michael H. Weber ..
Na světě je dost žvástů, i bez mé pomoci. _
Žánrová lahůdka. Nástřel romantického příběhu zní tradičně tuctově, ovšem ta koncepce, přístup, svěžest, hlubokomyslnost, láska? Je to všechno úžasný koloběh do kterého se nesmíte bát vkročit. Marc Webb, dosavadní režisér hudebních dokumentů, si pro svůj debut vybral vskutku parádní scénář. Ověnčil ho parádní písničkovou hudnou, civilní atmosférou velkoměsta a zajímavým tvůrčím podáním. Obsazení ústřední dvojice byla taktéž trefa do černého. Joseph Gordon - Levitt je již prověřený talent a Zooey Deschanel je typ ženy do které se musíte zamilovat a hraje typ ženy, se kterými jsme občas konfrontováni. Bitch.
Film není ani příliš komedie ani romantický to především. Spíš by se o něm dalo mluvit jako o "vztahovém" filmu. Láska je tu jak pozitivní element, který nabíjí energií a dává člověku pocit, že vše je úžasné, tak negativní, který naopak může hodně bolet. Historie jednoho vztahu, kde se krásné momenty střídají na přeskáčku s depresí, je podána velmi zajímavě - nechronologicky. Jako když se člověk ohlíží zpět a znovu dokola se vrací k tomu co bylo: nejsou to souvislé vzpomínky v čase, ale momenty, které se nahodile cpou člověku zas a znovu do hlavy. Objevuje se tu spousta moc pěkných filmařských nápadů: cesta městem po první milování nebo srovnání očekávaného a skutečného patří k tomu nejlepšímu. Navíc oba hlavní představitelé skvěle hrají, především Joseph Gordon-Levitt je vyloženě vynikající.
Vynikající režie se spojila s precizním hereckým výkonem - kdo z nich byl lepší? Byl to um hl. představitele, nabídl režisérovi, co mohl a nebo se předřel režisér s tím, že mu musel ukázat, jak to chce a z toho vzkvetl ten úžasný zážitek? Ať už tak či tak - ten film je vynikající a má skvělý scénář. Bohužel Zooey už na mě nepůsobila tak skvěle jako Joseph a všimla jsem si několika věcí, které mě tak úplně nebavily. Ale jinak skvělý. Určitě právem tolik chválen.
Someone else wrote it… doesn´t make it any less true. Krásný, milý, poetický a neobyčejně svižně natočený film, kde romantika umí pohladit i kousat do krve... přesně jako v životě. Snad jen ten závěr mohl být trochu... méně pohádkový. Ale vlastně – 500 dní se Summer pohádkou je, což ale Webbovu snímku nebere tu roztomile banální platnost. Asi největší překvapení loňského roku, co se amerického mainstreamu týče.
JGL je nový Heath Ledger a Zooey je ako vždy absolútne očarujúca - aj vďaka tomu, že hrá jednu z najlepšie napísaných ženských postáv za posledných... dajme tomu 500 dní. K tomu skvelé vedľajšie postavy (hlavne malá Chloe Moretz dokazuje svoj prudký nástup na scénu) a vycibrený scenár, ktorý naozaj nie je love story, ale príbeh o tom, ako jeden mladík dospel a našiel svoju cestu. Výborná vzťahovka s niekoľkými geniálnymi scénami (expectations/reality).
Hlavní roli tu hraje klon Heatha Ledgera. A hraje jí dobře. Film se mi moc líbil a oceňuju ty vkusné odkazy na Bergmana a další filmovou klasiku. Taktéž chválím hrátky, nebo rozpůlení obrazu na expectations a reality je velice nápaditým prvkem. Jedinné, co nechápu je, že se do Zooey Deschanel aka Summer tak zamiloval. Mě nepřišla nijak výjimečná.
Nadherny film o laske, takmer laske, predstave o laske, o hladani lasky, o jej strate a o tom, ze po Lete vzdy pride krajsia a farebnejsia Jesen. "- What happens if you fall in love? - You dont believe in that, do you? - Its love, not Santa Claus. - There is no such thing as love. Its fantasy... - Well, I think you are wrong. "
Snímek co je jako kromobyčejně vydařené léto. Zahřeje, zabaví, ale než se nadějete je pryč a zůstane po něm pouze každodenní šeď. Ale ty vzpomínky na něj, ty už vám nikdo nevezme.
Mně neznámý americký režisér Marc Webb natočil skutečně překrásný formálně postmoderně zpracovaný romantický film. Nechronologické rozložení děje, které dovoluje defragmentovat příběh a propojovat jeho metonymické podstaty, nelineární řetězec událostí, popkulturní odkazy (mladý Han Solo v odrazu ve skle auta, parodie na různé ty taneční scény z muzikálů na střední, scény stylizované do němé grotesky...), koncept postmoderního vševědoucího vypravěče (odkazující k tomu z Amélie z Montmartru), fragmentace záběrů (např. nádherná a významově hluboká scéna paralelního zobrazení očekávaného a skutečně probíhajícího děje v reálném čase jednoho záběru), vynikající hudební stránka založená na nostalgicky laděné indie hudbě počátku 90. let (The Smiths, Belle and Sebastian, Regina Spektor...), udivující kamera, barevné filtry, animované sekvence a mezititulky atd. atd. Nádherný film...jehož jedinou vadou na kráse je žánrově motivovaný konec... Podobné filmy: Horší to už nebude, Dedication
90% Náladová, schizofrenní a podivná airheadka trápí zamilovanýho kluka. Tohle mi leccos připomělo. Váhám mezi téměř absolutním a absolutním hodnocením, i když mě to místy iritovalo. Réálnější verze ABSOLVENTA a MILUJ MĚ PROSÍM. I přesto to působí tak nějak "plně" a příjemně a odehrává se to často v krásně navržených interiérech.
Nejsilnější filmová facka, jakou Shakespearova popularizovaná myšlenka ideální romantické lásky zatím dostala. A že jí už bylo třeba. Svou neotřelostí, bezelstnou upřímností a emocionálním dopadem připomínají 500 Days of Summer to nejlepší z jihokorejské romantické produkce. Těkání mezi jednotlivými dny a fázemi vztahu výborně odráží stav mysli zoufalého člověka, který se obsesivně vrací do minulosti, lepší dny dává do kontrastu s horšími, porovnává, hledá náznaky problémů, přehodnocuje; vztah koneckonců zpětně nevnímáte jako lineární řetězec událostí, ale jako zašmodrchanou skrumáž vzpomínek a dojmů, v níž není snadné se orientovat a dávat věci do příčinné souvislosti. Oceňuju filtry a kameru, která pracuje s náladotvornou schopností denního světla, čímž se nezanedbatelně podílí na celkové atmosféře a nutí nás vzpomínat, jak jsme podobnou slepou zamilovanost zažívali my sami. 500 Days of Summer nedokazují, že TO není možné, ale že žijete v cynickém světě a TO se pravděpodobně nestane vám, protože láska je nesmírně vzácný a náročný pocit (který takřka nikdy není zaslouženě opětován). A že žena, která TO necítí, bude zákonitě vždycky vnímána jako svině. Nejlepší (západní) romantický film od Když Harry potkal Sally a vůbec první film, který se zabývá jednostranným vztahem (pro ty, kdo ještě pořád doufají v hlazení po srdíčku).
K nízkému hodnocení mě vedou čtyři důvody. Jsou možná trochu pitomý, ale nemůžu jinak. Za prvé se musím ptát, co se stalo s Gordon - Levittem. G.I. Joe byla rána do palice, ale furt to bylo málo proti tomu, co s ním provádějí v (500) Days of Summer. V jakým láku ho pro krindáčka máčeli? Už vizáží je netypickým hrdinou v tomhle ryze americkým koloritu; spíš se zdá, že do zdejší rozcitlivělý krajiny s kapličkou zabloudil z románů Rosamundy Pilcher. Dřív prostitut a homosexuál, jakýho jste mohli potkat zrána na pražským hlaváku, nebo v Mysterious skin, se tady proměnil v protivně ufňukaný chorobopis střední generace. Jakýkoliv entusiasmus nemůže překlenout tuto závažnou mezeru mezi Gordonovým šteněčením a jeho dřívějším pobýváním v potem páchnoucí garáži s ulepenou podlahou, plakáty Iggyho Popa, podél otřískaný kytary a volume nadoraz. Druhak mě znavovala Zooey Deschanel. Když se podívám ženě do očí, musím tam vidět hloubku. Tohle štěbetající ptáče, který předčasně opustilo hnízdo, má v očích beznadějný prázdno. Zooey Deschanel je dítě. Za třetí: (500) Days of Summer proti sobě na rozdíl od většiny hraných filmů nemá umělecké scenerie, nýbrž skutečnost, kterou chce zachytit. Mohlo by se mínit, že má ctižádost předvést nám svět, jaký je. Platí přesný opak. Uzavírá se životu, na němž nám jedině záleží, a zasypává publikum takovým krupobitím banálních mouder, že nás spasí jen nejrychlejší útěk; takovou hojností lhostejných pozorování, že vůči těm důležitým otupuje. Jednoho dne oslepí úplně. Mainstream pouze dokončil to, co načal v Juno; pozřel a zkomercializoval indie postupy, úhledně zabalil a prodal naivkám coby lákavou melanž vyššího umění a pravd ze života. Systém už nesčetněkrát pozřel subverzivní proudy, ať to byl punk, komiksy, nebo beatová hudba. Beatová hudba byla novou řečí mládí a všeho, co k němu patří. Představitelé gramofonových firem, kteří patří k mocipánům a přátelům politických špiček, nelenili a proměnili ji v ohromný kšeft. Kapitalismus je v začleňování vyčleněného mnohem flexibilněji než komunismus, který nikdy nebyl s to takové radikální zmírnění nastolit: když se Gorbačov pokoušel postupně zmírnit omezení, aby systém posílil, systém se rozložil. Jediné, co nešlo nikdy pozřít, byly na konci 60. let drogy. Proto jako jediný vážně ohrozily americký establishment ve svém monopolním postavení, poněvadž drogy prostě zlegalizovat nelze. A vůbec, co má - za čtvrtý - znamenat ten nesnášenlivý výpad proti eskapismu? Proč vnášet diváka do prostředí, které zná důvěrně z reálu? Cílem umění je, abychom pocítili věci tak, jak je vnímáme, a ne tak, jak je známe. Technika umění spočívá v ozvláštňování věcí. Radši budu jako nějaká blbá houba, která bydlí pod kládou se škvorama a dalšíma breberkama, než se stýkat i ve fikci s opravdovými lidmi, rasou natolik nešťastnou, že ji vzrušují tytéž orgány, kterými vylučuje. Ha, jak vydařený aforismus! Jestli jednou zdomácní, přijďte za mnou na Olšany a pošeptejte mi jej: nemůžu se dočkat už teď.
Znáte ten pocit? Ten pocit, že celý svět si tančí společně s vámi? Ten pocit, že ta holka od vedle je ta pravá? Ten pocit, kdy chcete utéct před celým světem? Ten pocit, kdy nálepky či vztahy vám střihají křídla? Ten pocit, že konec se nemůže nikdy změnit v začátek něčeho nového? Ten pocit, kdy vzpomínky jsou jako opium? Ten pocit, že jste uvízli v pasti života a jediného člověka, který se vám to snažil říct, jste nakonec nenáviděli? Ten pocit, že druhého nemůžete milovat ani by jste se rozkrájeli? A znáte ten pocit, kdy se díváte na film a víte, že je to jeden z těch mála jedinečných filmů, kterému se podařilo všechny ty pocity vměstnat do své stopáže? No, znáte ten pocit?
