Kawasakiho růže

Hodně zajímavý a originální námět si pro nás Hřebejk připravil. Konečně se opět na chvíli odtrhl od komedií a natočil opravdu zajímavý film, který mě po historické části příliš nic neřekne, protože jsem v té době nežil a nemohl zažít nenávist vůči komunistickejm sráčům nebo zběhlíkům, ale na druhou stranu mu nádherně ukázal mysl obou stran. A to za to určitě stojí. Hodně tomu dopomáhají i samotné dialogy. Ze začátku to na nich sice příliš vidět není, ale od půlky filmu, kdy se film začne odehrávat i jinde než v Česku, to bude mít spád. Krom toho jsem byl i rád, že jako divák českého filmu jsem měl tu čest navštívit i jinou zem, než tu naši. Podstatný je ale stejně příběh, který je jasně daný a dost možná první vlašťovkou dalších příběhů, které se budou zaobírat podobnou tématikou do budoucna. Bůhví. Každopádně je to pro mě pořád lepší vysvětlení totalitního režimu, než když se ptám od mládí táty zdali by mi řek, kdo u nás v ulici byl komunistická špína. Odpověď jsem nikdy nedostal, protože nevěděl nebo se o tom nechtěl bavit. Já ale odpověď znát chtěl, chtěl jsem vědět, jak se ten člověk dneska má, co dělá, zdali uvažuje stejně jako tenkrát. Tady jsem konečně tu odpověď dostal. Sice ne přímo, ale částečně určitě. (08.06.2010)

Úvodní čtvrt hodinku jsem se docela nudil a obdivoval jsem tak pouze aranžmá daných scén, což by mi ovšem nestačilo na více jak 2,5*. Postupně mi však děj filmu začal prostupovat pod kůži a sledoval jsem jej až do samotného konce s velkým zaujetím, přičemž i po doběhnutí závěrečných titulek mi ještě chvíli hlodal v hlavě. Kawasakiho růže je povedené drama - 4*. (30.11.2010)

Hřebejk s Jarchovským se (alespoň protentokrát) konečně vykašlali na svoje předchozí z řady nevybočující rádoby hořké komedie a stvořili regulérní seriózní drama. A jaké! Účtuje se zde s tíživou minulostí, a to způsobem, který se dá těžko odmítnout - bez zjednodušujícího dělení na dobré a zlé, s velkou mírou pochopení (a lidskosti) a bez jednoznačných ortelů. Populární tandem poprvé snad od MUSÍME SI POMÁHAT předvádí komplexní filmový zážitek, v němž obsah nevítězí nad formou a naopak. Hudba, kamera (syté barvy, precizní záběrování) a samotné režijní vedení jsou na "přinejmenším" evropské úrovni. Minimálně stejně dobře (nebo spíš ještě líp) je na tom scénář, jenž sice ve své první třetině působí ještě poměrně "nejistě" v ujasnění si hlavního tématu (a s tím souvisejících vztahů mezi postavami), ale když už dojde na očekáváný zvrat, jede vše už téměř bezchybně. Zejména rozhovor s bachařem (pochybuji, že Ladislav Chudík ještě někdy dostane podobně lahůdkovou hereckou příležitost) a i přes svou afektovanost velmi strhující hádka v lese patří mezi to nejsilnější, co mi česká kinematografie nabídla za hodně dlouhou dobu. Jen houšť obdobně zdařilých ambiciózních projektů, které nejsou ani trochu "uchcané", prvoplánově líbivé a dějově (a i myšlenkově) impotentní. 80 - 90 % (03.02.2010)

Další ze subjektivních výkladů naší historie stálými samozvanými vypravěči je na světě. A my tleskáme, plácáme a ceníme, jen nám ruce mohou upadnout. Ale za co? Za rozpadlé puzzle příběhů, za které by se musely stydět i bakalářské povídky? Nechtěl jsem tě nervovat, když jsi byla nemocná, ale když jsi konečně zdravá, tak ti tedy konečně říkám, že jsi kráva a vracím se k bejvalce. * Nenávidím svého tchána, tak se mu podívám na zoubek. Zneužít k tomu vlastní povolání je přece lidské. * Bála jsem se o matku, tak jsem začala jíst a krást čokoládu. O minulost své rodiny se nezajímám, proč jako? * Jsem blondýna v médiích a mám tedy patent na pravdu. Co na tom, že si tím pomohu k plné postely? * Jsem emigrant, jsem na to hrdý, vy, co jste tu zůstali, jste všichni svině. Půjdete se mnou na kafe? * Zatloukám, tedy jsem. * Díky sledování Na plovárně jsem se rozhodl diametrálně změnit svůj život a tímto se veřejně omlouvám. * Víte, co mi můžete? Mediální chátra si na mě nepřijde. A taky, že ne. A ti herečtí recestisté si půjdou změnit povolání nebo se vrátí tam, odkud přišli. Ihned! Ještě, že jsem na to nešla do Otavy, ale jen do Busu. #kinobus (27.06.2010)

Náš vztah s Hřebejkem je hodně bouřlivý. Z počátečního nadšení z jeho filmů se postupně vyklubalo velký zklamání z obsazování stále těch samých tváří a omýlání stokrát řečeného. Rozhodl jsem se tedy k nejvyššímu trestu, který může českého filmaře v naší zemi potkat, mým totálním bajkalem jeho filmů v kinech. Začátkem roku jsem na csfd slídil po lednových kino premiérách a narazil jsem na Kawasikoho růži, říkám si, co to asi bude za japonskou srágoru a kliknu na to a ejhle ono Hřebejk. Kouknu na herecký ansábl a málem jsem spadnul ze židle, žádná stará osvědčená partička, ale jména který buď ctím nebo vůbec neznám a tak bylo rozhodlo, říkám si Hřebejku, ty bejku, dám ti šanci a dokonce s takovou poctou, že tvůj film bude můj první kiňák roku 2010, tak snad to neposereš. A neposral !! Naopak, jedná se o bezkonkurečně nejlepšího "hřebejka" . Film má dva obrovsky silný momenty. První je výslech Chudíka jako bývalého StBáka, to jsem vzteky málem nezvlád a pan Chudík měl štěstí že jsem nebyl na place, protože kdyby jo, já bych mu jí snad vypálil, teda aby jste pochopili, ne panu Chudíkovi, toho si važím a mám ho rád, ale jeho postavě, kterou on zahrál naprosto přesně, tak jak občas slyšíme ty StBácký zmrdy v TV. S naprostým chladem, bez kapky emocí, lítosti a studu popisujou, jak lidem ničili životy, vztahy a působili jim ohromnou lidskou bolest. Druhý moment je scéna Danušky Kolářové v lese. To bylo prostě něco něuvěřitelnýho a paní Kolářová tím jen potvrdila, že patří mezi velké dámy českého filmu za svůj poctivý herecký přístup k nám obyčejným divákům. Samozřejmě na pochvalu jsou i všichni herci ( pana Hubu musím prostě jmenovat ) i neherci (zdravím PANA fotografa Kratochvíla ) Celkově na mě film zapůsobil neskutečně vyzrále, pravdivě s naprosto dokonalým koncem. Nezbývá než poděkovat za velký a silný filmový zážitek. (13.01.2010)