Kawasakiho růže

Současné české filmy mají se mnou problém. Když už mě neiritují mají jen velmi málo co nabídnout. Problém s Hřebejkovým/Jarchovského posledním filmem mám ale trochu jinde. Co chce vlastně říci? Že nikdo nejsme bez viny, že systém stojí za osobními tragédiemi a zároveň je osobním selháním vytvářen, hledá omluvu či obvinění pro jedno i druhé, že všechno má svůj rub a líc, cosme si tosme si? V tom případě se ptám: k čemu taková výpověď, ze které si každý může vybrat dle libosti, vlastně je? Respektive kde je hranice mezi možnostmi interpretace a absencí jasného tvůrčího názoru? V nějaké naše "Životy těch druhých" je asi zatím zbytečné doufat. (20.03.2010)

Před pár lety jsem v jednom ze svých komentářů psal, že v tvorbě Jana Hřebejka se máme na co těšit. Jsem rád, že jeho poslední film potvrzuje kvalitu. Ze špičkového regionálního režiséra tak vyrostl špičkový evropský režisér a možná (a já bych mu to moc přál) dojde jeho tvorba k uznání i ve zbytku světa. ... Kawasakiho růže je čisté drama, natočené tak přesvědčivě a silně, že ve mně doznívalo ještě několik dní. ... Na komedie na čas zapomeňte pane Hřebejk. TOHLE je parketa, na které umíte skvěle tancovat ... (23.08.2010)

Přímočaré drama s jasně rozdanými kartami, ze kterých se stávají trumfy s každou přibývající minutou. Nic překvapujícího, ale překvapivě hodně silného. Nic nového (názory autorského dua přece známe), ale uchopitelně vyřčeného. Po šesti letech vyložený nadprůměr. Ďábel je totiž v detailech. A Hřebejk s Jarchovským jsou zpět. Snad už definitivně. (23.02.2010)

Další ze subjektivních výkladů naší historie stálými samozvanými vypravěči je na světě. A my tleskáme, plácáme a ceníme, jen nám ruce mohou upadnout. Ale za co? Za rozpadlé puzzle příběhů, za které by se musely stydět i bakalářské povídky? Nechtěl jsem tě nervovat, když jsi byla nemocná, ale když jsi konečně zdravá, tak ti tedy konečně říkám, že jsi kráva a vracím se k bejvalce. * Nenávidím svého tchána, tak se mu podívám na zoubek. Zneužít k tomu vlastní povolání je přece lidské. * Bála jsem se o matku, tak jsem začala jíst a krást čokoládu. O minulost své rodiny se nezajímám, proč jako? * Jsem blondýna v médiích a mám tedy patent na pravdu. Co na tom, že si tím pomohu k plné postely? * Jsem emigrant, jsem na to hrdý, vy, co jste tu zůstali, jste všichni svině. Půjdete se mnou na kafe? * Zatloukám, tedy jsem. * Díky sledování Na plovárně jsem se rozhodl diametrálně změnit svůj život a tímto se veřejně omlouvám. * Víte, co mi můžete? Mediální chátra si na mě nepřijde. A taky, že ne. A ti herečtí recestisté si půjdou změnit povolání nebo se vrátí tam, odkud přišli. Ihned! Ještě, že jsem na to nešla do Otavy, ale jen do Busu. #kinobus (27.06.2010)

[imdb: 7.4/10] | me: Téma hodná takéhoto spracovania. Udavačstvo a špinavé praktiky minulého režimu odzrkadlené na životoch so súčasnými následkami "už zabudnutých" rozhodnutí. S istými výnimkami má film kvalitné herecké obsadenie. Príbeh ako taký je zaujímavý, avšak jeho spracovanie mi prišlo v istých pasážach ako príliš rýchle (čo sa tempa deja týka). Toto však nenarúša celkový dojem z filmu (mňa to len jemne rozladilo :)). Film pekne poukazuje na možnosti rozhodnutí, ktoré človek mohol vykonať a ktorých následky sa odzrkadlili na mnohých životných líniach. Odkrýva dôsledky, nenavádza k záveru, dáva priestor na vlasnté rozhodnutie. Celkovo svižný film o tom čo (u nás) bolo, čo to komu dalo a koho o čo pripravilo. (09.03.2010)