Jmenuji se Oliver Tate

Oliver Ttate je tak trochu iný, čo znamená, že v škole neakceptovaný. Lenže nie je iný až natoľko, aby sa vymykal klasickým emo uzavretým teenagerom, pre ktorých je podobné chovanie pózou. Tate pózer nie je, ale mám dojem, že poznám (nechtiac) oveľa divnejších týpkov ako on a určite by som nechcel, aby o nich niekto natočil film. Potešia vizuálne nápady pri zobrazovaní jeho aktuálneho duševného stavu, ktoré nemajú niekedy ďaleko od ponorenia sa človeka do hĺbky oceánu. To je z filmu samozrejme. Takže fajn indie zážitok, omnoho lepší, ako súčasný Ayoadeho nechcene smiešny prúser v kinách. Konečne je aj Sally Hawkins aspoň trochu sympatická. (18.10.2014)

Nepohltilo ma to. Indie až na koreň. Afektované, preštylizované, absurdné, prepletené voiceovermi, plné referencií na veci, čo ťažko môže nejaký 15-ročný chalan poznať/pochopiť (Jung, Shakespeare, Catcher in the Rye, Nietzsche...) a pravdaže s indie gitarovou hudbou a švihnutými postavami. Trochu nevydarené cvičenie na tému Wes Anderson. (08.08.2014)

Dokud budou na světě teenageři, tak tu budou příběhy, z kterých budou mít pocit jedinečnosti. A dokud tady budou lidé, jako je Richard Ayoade (kteří už svou cílovou skupinu dávno přerostli), tak vždy najdeme důvod, vážit si takových příběhů o madistvé trapnosti, ostrakizaci a úzkosti. Oliver sebe představuje ve svém životopisném filmu a Ayoade mu dopřává svůj styl, který je decentní, ale hravě si pohrává s námluvy z filmů francouzské nové vlny (spousta kol a pláží) a stylem (skokové střihy a ruční kamera). To v celku dává krásnou směs romantiky a rebelství. (08.06.2011)

Vcelku osvěžující pohled na dospívání chlapce, který hned ze začátku nadchne komickým představování událostí „po smrti“ a slušné tempo si drží po celou dobu. Sice postupně zvážňuje, ale stále mu nechybí scény na odlehčení, což se potvrdilo i na konci, který díky tomu nebyl tak hloupě klišoidní, jak by jistě mohl být, proto hodnotím slabšími 4*. „Teď, když jsme se líbali ne kvůli vydírání, jsem myslel, že Jordanu gentlemantsky doprovodím domů. Když jsme dorazili, zeptal jsem se jí, jestli je teď mojí holkou. A ona řekla: Budu o tom přemýšlet.“ (27.06.2013)

Film Jmenuji se Oliver Tate působí jako dílo režiséra, jehož umělecké ambice předčí jeho skutečné schopnosti. Richard Aoyade je sice sympaťák, ale záměrem tohoto filmu si uzmul větší sousto, než je schopen vstřebat. Všechny ty suché bezemociální dialogy a kompozicí „poetické“ záběry působí tak nějak lacině a pod deseti minutách se okoukají. Tím spíš, že ani scénář nepůsobí jako něco mimořádného. Abych jen nekritizoval, tak film není rozhodně špatný, určitě se na něj vydržíte dívat a místy pobaví, herci jsou fajn, ale po shlédnutí na něj asi brzy navždy zapomenete. Tím nejlepším na celém filmu jsou písničky Alexe Turnera z jedné z nekvalitnějších současných britských kapel Arctic Monkeys, díky němuž soundtrack převyšuje samotný film. (14.08.2012)