Konfident

Ak je v slovenskom filme deficit tém, tak je to naša minulosť. Absencia reflexie národa raz musí skončiť a Eštebák je filmovým pionierom. Distribučné označenie ako trpká komédia môže zvádzať k omylu, lebo trpkosť prevláda vo všetkých smeroch a komediálnosť je naznačená len v dvoch-troch scénach, ktoré sú však skôr parodické. Ale majú svoje opodstatnenie. Veď najväčšou zbraňou slabých je vždy len humor a opísané situácie v príbehu, akokoľvek krajné, si zaslúžia odľahčenie. Možno práve toho humoru je málo a téma by si zaslúžila viacej komiky, aby bola absurdnosť eštebáckej témy lepšie predostrená mladšiemu publiku. Scenárista Ľubomír Slivka sa však rozhodol inak a svojím podaním vsadil na staršieho diváka. Ten si lepšie pamätá temnú dobu a mnohí majú aj stále čerstvú spomienku na represie režimu. Hoci sledujeme osud mladého rádioamatéra od čias vojenskej základnej služby, kedy bol priamym aktérom popravy utečenca zo socialistického raja ( 1966 ) až po počiatok normalizačných praktík ( 1970 ), hrdinová doba temna je dávkovaná postupne, systematicky až po nezmieriteľný odpor k vlastnej práci. V tomto sa zaskvel Jirka Mádl, ktorý ma nadmieru prekvapil svojím vyzretým herectvom, lebo som ho vždy považoval za zaškatuľkovaného teen-hrdinu priblblých komédií. Oceniť treba aj Ondřeja Vetchého a Jana Budařa, ktorí svojim postavám zástupcov režimu dali pečať hajzlíkov prvého kalibru a tragikomicky sa k nim pridal tretí, ktorého meno nespomeniem, lebo by som spoileroval. Po technickej stránke je snímok Juraja Nvotu prekvapivým počinom. Na jednej strane dokáže vytvoriť priam desivú komornú scenériu, na stránke druhej sa nebojí pustiť do akčných leteckých záberov ( v tomto prípade určite aj zásluhou dobrej kamery Jana Malířa ). Celkový dojem je vyjadrený v hodnotení, určite však zazlievam príbehu, že je obdarený množstvom motívov, ktoré sú spočiatku nečitateľné a až čas zabezpečí, že všetko do všetkého zapadne ako puzzle. Druhý komentár. (20.04.2012)

Celospolečensky tak důležité a citlivé téma a přitom tak prvoplánově sepsaný scénář a tak neumělá forma, že o nějaké reflexi bolavé komunistické minulosti tohoto (českého i slovenského) národa nemůže být ani řeči. Ono to spíš vypadá naopak, totiž že režisér Juraj Nvota natočil průhlednou propagandistickou antikomunistickou agitku, tak hloupě je naspaný scénář Konfidenta. Scenárista Lubomír Slivka chtěl patrně ukázat, že ani normalizace nebyla obdobím černobílým, scénář však sesmolil tak toporně, že mu z něj povstal obraz doby propagandisticky zabarvený, další z upocených příběhů o tom, jak mladý uvědomělý člověk vstoupil do systému s ideálem napravit ho zevnitř, když se mu to nepovedlo, tak celý systém ve stylu agenta Bonda přelstil, navíc Slivka zkombinoval osudy malého omezeného okruhu postav do neuvěřitelného propletence, takže dějiny slovenské StB se odehrávají na jednom patře jednoho paneláku. Uf. Žánrově jde pak o další připitomělou tragikomedii (nebo spíš pokus o ní), Konfident si ale spíše říkal o něco ve stylu Špačkových Pout, takhle je to neuvěřitelná selanka. Nepomohou ani osvědčení čeští herci (Vetchý, Budař), v podstatě nemají co hrát, Jiří Mádl v titulní roli pak neobstál vůbec, tohle byl herecký part do nějakého úplně jiného filmu... (04.02.2013)

Smutně „přemotivovaný“ pokus vykreslit normalizaci ve více barvách než jenom v černé a bílé. Vinou přemíry nevyužitých motivů (uprchlík z úvodu, kompromitující fotografie) a postav (Goldflam, Stuhr) je Konfident nanejvýš slibným náběhem na seriál, nikoli dramaticky kompaktním filmem. Hodně se pracuje s náhodami, postavy jednají zkratkovitě a často není zřejmé, jestli jsou vážně tak neprozíravé, nebo jde jenom o důsledek nedůsledné distribuce informací. Zaplevelenost v zásadě thrillerového příběhu, který opatrně uždibuje z Ucha i Životů těch druhých, prvky snové poetiky, slovenského senzualismu a českého humoru typu „smějící se bestie“, odpovídá nejednoznačnosti lidských charakterů, což ale neomlouvá, že je toho na jeden film zkrátka moc. Kdyby se prolínal pouze pohraniční eastern s normalizační komedií (a s tím i veřejné se soukromým), mohlo by jít o pozoruhodné probádání zatím opomíjených „hraničních“ prostorů československé kinematografie. Jenže namísto rozličných sfér jsou, místy velmi sitkomově, zkoumány lidské povahy, do nichž náležitě okleštěné normalizační symptomy pochopitelně vměstnáte snáz (a s menší pravděpodobností tím naštvete toho, kdo v normalizaci zažil). Snaha relativizovat veškerá rozhodnutí a na každé postavě odhalit i něco obyčejně lidského (ať v dobrém či zlém) navíc ke konci působí poněkud mechanicky a nejasné je v důsledku také nesené sdělení – jsou blbci ti, kteří zůstali, nebo ti, kteří zkusili uniknout? Nebo jsme blbci všichni, čili – proč bychom se tím nepobavili? Přes všechny námitky ale vítám i takto nedůslednou snahu čelit ostalgickému moru a ukázat, že normalizace nebyla jenom o Michalu Davidovi a sbírání céček. 70% (22.06.2012)

U většiny současných českých (a slovenských :-)) filmů mám dojem, že tvůrci natočený materiál svěří počítači a spustí program "Náhodný sestřih". V "Konfidentovi" mi taky řada scén přebývala a některé zas chyběly . Film mě vůbec nedokázal vtáhnout, přišel mi nevěrohodný a bez vnitřní logiky. Ve srovnání s podobnými "Životy těch druhých", ale třeba i s "Pouty" je pro mě bohužel "Konfident" dost slabým odvarem. (23.07.2012)

Milý produkčný tím, pri všetkej úcte, to čo som práve videl bol asi vtip?? Od castingu, ktorý dával priestor menej známym hercom (dobre), ktorým boli pridelené nevhodné úlohy (ako ten mladý a životaschopný optimistický Mádl, môže zohrať rolu chlápka, ktorý to mal v živote nezávideniahodné)?? Majerníková: ďakujem, neprosím! Keď už neviete napísať scenár, ktorý by išiel postavám pod kožu, mohli ste sa poradiť s českými kolegami, tým to ide o treidu lepšie. (21.08.2013)