Umělec

Tenhle film jsem viděl asi čtyři dny před předáváním Oscarů. A po jeho zhlédnutí jsem mu přál, ať promění nejlépe všechny nominace. Nakonec proměnil "jen" polovinu, ale nutno podotknout, že tu prestižnější. The Artist je film, který skládá dokonalou poctu všem filmům a hercům němé éry. Speciálně první půlhodina je prakticky dokonalá, okouzlující, geniální, hravá… zkrátka, adjektiva mi nestačí. Pak to trošinku ztratí na tempu, ale jen proto, aby vás film v posledních dvaceti minutách odrovnal. Jean Dujardin na mě působil, jakoby nějakým nedopatřením skončil v naší době, protože ty jeho grimasy, pohyby, úsměvy… kdo viděl nějaký ten starý film (a ne, starým filmem nemyslím snímky z roku 1980, 1970) tak musí vidět, jak skvěle se s tím Jean popral a jaký obdivuhodný výkon předvedl. Totéž Bérénice, překrásná, svůdná, ztřeštěná (scéna, kdy tančí, aby se dostala do komparzu, patří asi k tomu nejlepšímu a nejsladšímu, co ve filmu najdete) a dokonalá. Trvalo mi prakticky týden, abych napsal nějaký smysluplný komentář, který by nějak vystihl to, co jsem cítil při tomto snímku. Ale stejně se mi to nepodařilo. Napíšu to takhle - tohle je opravdový vítěz Oscarů roku 2012 a film, který jsem neviděl naposled. 100 %. (29.02.2012)

Umělec není zdaleka dokonalý či snad nezapomenutelný, přesto jde bezesporu o kvalitní podívanou. S tím záslužným bonusem, že díky všeobecně kladnému přijetí se na ni podívají i ti, kteří se jinak němým filmům vyhýbají. A neprohloupí. V první řadě z něj sílí nadšení a hravost. Nějakou dobu je veselý, milý a moc příjemně se na něj dívá. Pak začne být poměrně smutný (to když se začne ozývat pýcha s hrdostí), což mu sice neubere nic na poutavosti, ale původní atmosféra se z větší části vytratí, a to mě osobně trošku mrzelo. Ve vážnější poloze film však neselhává, navíc hlavním hrdinům už fandíte natolik, že ztracenou pohodu s klidem oželíte. Potěší jak výborně vybraní představitelé (nejen hlavní pár, ale hodně jsem si užíval i Goodmana či Cromwella…nebo věrného psíka), tak technická stránka s osvěžujícími detaily (líbilo se mi především uvedení nástupu zvukového filmu), nemluvě o hudbě (ta sice nebyla s filmem tak srostlá jako třeba v o rok mladší němé španělské Sněhurce, přesto dobře pasovala). Za mě to budou solidní 4*. (04.08.2019)

Opravdu velkou odvahu prokázali tvůrci kouzelného evropského projektu.. S kůží na trh ale nakonec šli a můžou děkovat svému odhodlání. Jean Dujardin je neuvěřitelný sympaťák, Bérénice Bejo zase neuvěřitelná kočka. Oba můžou režisérovi a scénáristovi (a také manželovi) v jedné osobě líbat nohy, protože jeho upřímná láska ke kinematografii jim nabídla životní role. Samozřejmě, pokud jde o souboj němé a zvukové éry, nesahá tahle všeobjímající záležitost třeba muzikálu Zpívání v dešti ani po pás, přesto je milá, dojemná, řemeslně precizní. Otázkou zůstává, zda prostinká lovestory, která nechce nikoho urazit, náročnějšímu divákovi stačí. Chybí ji totiž opravdové překážky, zásadní konflikt, a když už nějaká změna přijde (do depresí upadající hlavní hrdina s něčím ostřejším ve sklence), spíš tím trpí tempo filmu, který jakoby začal lapat po dechu. Leccos naštěstí pozvedne výtvarné řešení, dobové kostýmy nebo nápadité kulisy. A závěrečná taneční pasáž, která má nezaměnitelné kouzlo.. (09.11.2012)

Úžasný! Myslím ten francouzský drajv, kterým film disponuje. Jakoby jen měl za úkol předat energii - a až posléze okouzlit. Když v polovině zvuk pronikl hlukem ticha; to byla extáze, věru dost nečekaná, přesto skvělé podaná a zahraná. Jean Dujardin hraje pohasínající hvězdu i sebevědomého páva skvostně - vyvolal ve mě ten nostalgický pocit, kdy herci vědomě opisovali gesta a pohybovali se po place v jedné jediné trajektorii. Což se čte jednoduše, koná špatně! A když se v sále opět rozsvítilo a ti tři lidé, kteří tam se mnou byli, odkráčeli, došlo mi, že ten film, tu dobu, nechci opustit. To se mi snad ještě nestalo!! (22.03.2012)

Umělec je více než co jiného vydařené PR-ko firem jako Microsoft, Google nebo Firefox, kteří skrze něj propagují ovládání počítače hlasovými příkazy. Tato technologie, jejíž možnosti jsou zajisté obrovské, pořád nějak nemůže prorazit mezi širší veřejnost, a ačkoliv jednotlivé společnosti pravidelně oznamují průlom v oblasti rozpoznávání hlasu, definitivní nástup je pořád v nedohlednu. Tudíž je třeba to občas malinko popohnat a zapropagovat. Když se podíváme na Umělce, vidíme, že George Valentin tu hraje hvězdu němých filmů ze staré školy, která má problém se přeorientovat na nástup zvuku, zatímco hvězdička Peppy Miller si jej osvojila a stává se miláčkem davů. Skrze Peppy Miller nám tedy Umělec říká cosi v tom smyslu, že ovládání počítače hlasovými příkazy je nezbytnou budoucností a vlastně i nutností. Ve filmech obvykle není zvykem, aby žena dominovala nad muži, jak si občas postěžovávají feministky. Že je tomu zde naopak, ovšem není žádným překvapením, protože žena-modelka propagující výrobek, kupříkladu nádherná holka postávající u nádherného auta, to přece není nic nového. Rozdíl je akorát v tom, že Peppy Miller tu skrze své sexy křivky nepropaguje nové auto, nýbrž ovládání počítače hlasem. Kdyby snad někdo proti tomuto tvrzení protestoval, nechť vezme na vědomí, že žijeme v době franšíz, merchandisingu, licencí a tie-in produktů, jinými slovy na globálním marketingovém jevišti je vzájemně propojeno všechno se vším, neboť to výrazně zlepšuje prodej a zvyšuje zisky podle známého synergického vzorce 1+1=3. I filmy jsou, jak někteří občas trochu cynicky upozorňují, často jen trailery na tržně mnohem zajímavější produkty, jako jsou videohry, hračky pro děti nebo drahé 3D televizory. Vtip je pouze v tom, že klasický product placement umísťuje své výrobky do děje, kdežto tvůrci Umělce na to šli o poznání fikaněji – pojali jako product placement doslova celý film. (02.04.2012)