Barbora Hlavsová

I když Jaroslav Havlíček určitě nechtěl v novele Sleněný vrch, podle níž film vznikl, poukazovat na zdravé kořeny českého lidu, ale zpracovat psychologii českého maloměšťanstva, jak bylo jeho kvalitním zvykem (a ve filmové řeči převedeno adekvátně J. Herzem v Petrolejových lampách), Fričova a Steklého adaptace ukázala tuto možnost jako tvůrčí a přímo mistrnou. Frič zvolil typově vhodné herce a dobře je vedl, Karel Degl virtuozně nasnímal snobské maloměsto i rustikální vesnici, Jaroslav Křička pak objevně pracoval s ohlasy klasické a lidové (případně evangelické liturgické) hudby, jíž doplnil filmový celek. (17.01.2011)

Zestárlo to, ale v době heydrichiády to muselo na lidi působit silně. Zvláště v momentech, kdy Rudolf Hrušínský brnká na piano v baru nebo na varhany v kostele Dvořákovu Když mě stará matka. Mimochodem, když Jindřich Plachta diriguje venkovskou dětskou kapelu, tak v tý bílý čepici vypadá zdálky jako Masaryk. Spíš to ale bylo kouzlo nechtěného, nemyslím si, že by tvůrci šli do takovýho okatýho rizika. (12.07.2012)

Opravdu silných filmů vzniklo v době první republiky a protektorátu poskrovnu, Barbora Hlavsová je jeden z nich. Působivý Havlíčkův příběh dokázal Frič obohatit adekvátní filmovou formou s vydatnou pomocí Deglovy kamery a dramatické hudby Křičky a Smatka. Na čem film však stojí nejvíce jsou herci - Brzková zde pokořuje Babičku a vytváří nezapomenutelný obraz nezlomné ženy, pro níž je čest rodu nade vše. Rudolf Hrušínský i v mladém věku podává úctyhodný civilní výkon a dokonale ladí s Jiřinou Štěpničkovou, jež si filmové herectví také osvojila. Jindřich Plachta a František Smolík v menších rolích pak skvěle doplňují velmi vyrovnaný ansámbl (až na mladičkou Barbořinu příbuznou, jejíž podání je naopak až tragicky směšné). Nejsilnější scénou je bezesporu lopotné a nekonečné odkameněňování pole a nanášení úrodní půdy zachycené v nádherné posmutnělé kompozici, jako by Jasný pro Andělu hledal inspiraci právě zde. Až na pár škobrtnutí dokázal Frič stvořit jedno ze svých vrcholných děl, nestárnoucí příběh, který se snaží hrát na dobově požadovanou vlasteneckou notu, ale tu dna psychologický příběh uplatňuje tak organicky, že zobecňující přesah není nijak vážně narušen. (09.12.2009)

Po určitém bezradném období přišla firma Nationalfilm se silnou filmovou předlohou. Bankovní úředník a talentovaný spisovatel Jaroslav Havlíček (1896 - 1943) ve svých prózách dokázal velmi silně zobrazovat rozmanité lidské povahy a konflikty, vyvěrající z široké palety lidských osudů. Povídka Skleněný vrch nadchla všechny zúčastněné, kteří připravovali její filmovou adaptaci. Karel Steklý jako scénárista překonal sám sebe a předložil jednu ze svých nejzdařilejších prací. Opravdové drama s hlubokým morálním posláním, podněcujícím k odvaze žít a vyrovnávat se s těžkostmi i zoufalstvím. Tedy dílo nanejvýš potřebné a očekávané. Svůj jubilejní padesátý zvukový film nazval Frič Barbora Hlavsová. Chtěl zvýraznit osud silné ženy, matky, která se rozhodne postavit strašlivé osudové ráně a očistit rodinné jméno od synova závažného společenského provinění. Martin Frič tehdy kolem sebe soustředil pracovní tým, složený z těch nejlepších, včetně hudebních skladatelů Jaroslava Křičky a Miloše Smatka, kteří se rozhodli učinit nejsilnějším hudebním motivem filmu variace na Dvořákovu píseň Když mne stará matka. Jako hlavního kameramana angažoval Frič kouzelníka s oblaky Karla Degla a snímání interiérů postavených v radlických ateliérech svěřil zkušenému Jaroslavu Blažkovi. Velkou hereckou příležitost snímek nabízel především Terezii Brzkové, která v roli staré Hlavsové vytvořila jednu ze svých největších filmových rolí, následována Jiřinou Štěpničkovou, Františkem Smolíkem, vynikajícím Rudolfem Hrušínským a Jindřichem Plachtou. Cílevědomě připravený film měl potom skrytý apelativní význam, který jako by říkal: Buďte silní a odvážní přes všechny nepřízně osudu. (04.10.2008)

Jádrem snímku je střet maloměsta s venkovem a klidně bych se i nebál tvrdit, že se Frič v době protektorátu snažil latentně poukázat na nezdolnost národní povahy. Postavy řeší hrdost, dobrou pověst nebo poctivou práci a tehdejší publikum se tak mohlo s poklidem a v nejisté době, alespoň částečně ujistit o houževnatosti svého vlastního národa. (28.11.2014)