• GilEstel
    ***

    Parodie prtvorepublikové červené knihovny, která se zpočátku ani jako parodie netváří. Jistě. Nová poválečná kinematografie hledala nové trendy a přístupy. Tohle je ale poněkud přehnaný výsměch tomu, co bylo dříve téměř svaté. Stejně jako většina filmu působí depresivním dojmem dávno zapomenutého přízraku nechtěnné doby, působí tak i smutné hledání humoru v místech, kde ho člověk běžně nehledá. 55%(7.1.2013)

  • Tosim
    *****

    No ale jak všichni ti herci s koženě vážnými tvářemi říkají ty stupidně skvělé fráze je přece parádní...(16.8.2002)

  • Kass
    *****

    Film, který se může po VŠECH stránkách směle rovnat i s tím nejlepším ze soudobého Hollywoodu. Ovšem i film, který se dá chápat jako velká a stylová rozlučka s památnou érou českého filmu... především v postavě Oldřicha Nového. V závěru, kdy tenhle (kapitalistický) černobílý skvost přejde do (socialisticky) barevného cirkusu, a člověk uslyší z úst Oldřicha Nového nastrčenou glosu o "konci s falešnou legračností a časem na pravdu a upřímnou zábavu"... uvědomí si, že právě tehdy jim všem zamrzl úsměv na rtech.(15.12.2008)

  • Ivoshek
    *****

    Je neuvěřitelné, že komunisti nechali v roce ´49 něco takového natočit (taky už potom hodně dlouho nic podobného nepovolili). Naprosto brilantní parodie, která si dělá srandu z prvorepublikových filmů. Obrovská koncentrace hlášek, pronášených smrtelně vážně. Na dnešní dobu trochu pomalejší, ale pokud se přizpůsobíte, bude se vám to líbit.(18.9.2007)

  • Marthos
    *****

    Pro každou totalitní moc patří kinematografie k oblastem, které se pokouší ovládnout co nejrychleji a nejúplněji. Tak tomu bylo v nacistickém Německu, kde filmu pevnou rukou vládl Joseph Goebbels, v sovětském Rusku a analogicky posléze i v československém znárodněném filmu po komunistickém převratu. Bez ohledu na panující ideologii musela násilně centralizovaná kultura naplňovat režimní objednávku, skrývanou za službu "lidu". Pytlákovu schovanku měla před pochybnostmi schvalovacích orgánů zaštítit skutečnost, že paroduje kýčovitou "buržoazní" zábavu třicátých let a nacistické oddechové tituly čtyřicátých let (jež mimochodem – pokud byly skutečně zbaveny zřetelnějších ideologických konotací – české protektorátní publikum v návštěvnosti nijak výrazněji nesabotovalo). Šlo tu ovšem také o pokleslé romány pro ženy, kalendářové historky, schematické divadelní operety z vyšší společnosti, ale (vzhledem k letitému zájmu režiséra Martina Friče o americkou kinematografii) např. i hollywoodské a britské detektivky či dobrodružné snímky. "Výchovného" účinku na publikum mělo být dosaženo přemrštěností a kumulací pokleslých prvků, aby se i ten nejprostodušší divák naučil kýč rozpoznat a odmítnout. Pokud poúnorová kulturní politika odsuzovala jako nežádoucí formalistické, kosmopolitní a individualistické tendence, Pytlákova schovanka ji nutně musela uvést do rozpaků. Navíc, protože německé kýče už byly z kin dávno staženy, staré české filmy se měnily v pouhou vzpomínku a také uvádění zahraničních titulů podlehlo omezením, vyplnil Fričův film distribuční trhlinu a vyšel vstříc i nostalgickým náladám publika, toužícího po kontinuitě se "starými časy". Také už samotný pohled nazpět v čase začínal být nepřípustný jako reakcionářský a nepokrokový: cílovému obrazu šťastné budoucnosti, k níž lid dovede logický a plynulý tok dějin, zájem o "mršinu minulosti" neodpovídal. Fričův film byl ovšem velmi svébytným výletem do časoprostorových klišé minulosti: možná nejpříznačnější je jízda hrdinů luxusním zaoceánským parníkem Vltava, na nějž přesednou poté, co zločinci naruší železniční koleje. Ty vedou zjevně od Eléniny typicky české rodné chaloupky v podezřele rovinatém Krušnohoří přímo do amerického velkoměsta. Ve filmu je tak zesměšněna řada dílčích motivů, tvořící základní osnovu parodovaného. Naivní zápletky, teatrální gesta, nepřirozené dialogy, milostné fráze, sladkobolné písničky, za vším se skrývá konkrétní narážka. Vedle monotónně zmiňovaných příkladů typu Špelinova Krbu bez ohně a jiných děl klasické české červené knihovny se zde objeví i zcela nečekaná parafráze slavného Wellesova Občana Kanea. Prostor ve vile milionáře Skalského s obrovským krbem a schodištěm svým řešením prakticky kopíruje interiér sídla titulního hrdiny Wellesova filmu (rozložení prostoru je prakticky identické: velké schodiště vlevo, čelní velká okna, osamělá pohovka, vpravo předimenzovaný krb). Samostatnou kapitolou pak zůstává závěr filmu. Poté, co všechny postavy demonstrují svou radost ze znovushledání a ústy Reného a Elén oslavují lásku bez práce a závazků ke společnosti, dochází k vyšinutí, jež nás prudce strhává do nehezké reality. "Jistě jste sami dávno poznali, že jsme se chtěli vysmát líbivým lžím plným falešného citu, glycerínových slz, sladkých úsměvů, hloupých frází a šťastných náhod. Chtěli jsme se vysmát životu, v němž se nepracuje, v němž stačí sentimentálně zpívat a v němž vždycky všechno nakonec dobře dopadne. Kdybyste náhodou někdy něco podobného viděli, nedejte se tím už obelhávat," přerušuje vrcholící happy end René Skalský, respektive nyní už jeho představitel Oldřich Nový. Brutalitu tohoto narušení iluze stupňuje fakt, že revuální zakončení bylo oproti dosud černobílému filmu barevné. Drastický zcizovací efekt probouzí diváka z konejšivé iluze "únikového" příběhu. Není ovšem pravda, že se tvůrci své dílo snažili zaštítit popsaným dodatkem na poslední chvíli: tento nápad nalezneme již v literární povídce Noháče a Jaroše. Do hlavních rolí byli obsazeni herci, kteří typově i charakterově odpovídali parodovaným postavám. Hana Vítová získala v roli trpící dívky Elén jedinečnou příležitost rozloučit se ve velkém stylu a dokonale zúčtovat se svou filmovou minulostí. Rovněž Oldřich Nový coby milionář René Skalský získal roli, která se dá označit za loučení, jelikož v dalších letech byl nucen vytvářet postavy zcela nevyhovující jeho hereckému výrazu. Pouze jim však nepřísluší pozornost, vynikající výkony podávají i ostatní protagonisté (Korbelář, Vejražka, Nollová, Fiala, Pištěk, Speerger, Paul a jiní). Pohyblivá kvalita Pytlákovy schovanky zatím našla pochopení v každé éře. Nikoli proto, že se v ní účtuje s mršinou minulosti a útěkem ze skutečnosti, ale proto, že je tematizuje jako nezbytnou kvalitu lidského života. Fráze, banalita a kýč zůstávají věčně krásné a rozpaky nebývají pro silné a veselé srdce smrtelné. Myslím, že neexistuje výmluvnější poděkování tvůrcům, než když zopakuji slova Oldřicha Nového: "Děkujeme vám – a nazhledanou."(3.10.2008)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace