Český žurnál

Je to vlastně jen skica, ale i tak to místy solidně vrtá v názorových stereotypech a jemně naznačuje možné "vysvětlení". Samozřejmě hlavně v tom kontextu by to mohlo být jasnější, ale i tak je to klusákovsky-remundovské kousavé, sebeshazovačné, sociálně vnímavé a podnětné k dalšímu přemýšlení. Nějak tak by měla vypadat veřejnoprávní tvorba. Je docela zarážející, kolik lidí si plete zcela základní otázky, které autoři lidem pokládají (čeho se bojíš? závidíš jim? chtěla bys být na jejich místě?) za něco nemístného a manipulativního. Problém není volba otázky, ale to, že lidé nedokáží svoje předsudky ani v nejmenším podložit argumenty - je to dokument hemžící se fetišisty, které Klusák s Remundou neshazují, jen jejich názory "berou vážně" (segregace na koupališti, adekvátnost smrti atd.). A proč by navíc měl být dokument objektivní a vyvážený? Je to zaujatý pohled dvou lidí. Pokud hodlá ČT naše peníze investovat takhle, jsem naprosto spokojený. Dav nasraných "nejsem rasista, ale cigáni střílet" pepíků je užitečnější než stádo bezpečně otupené nedělním Donutilem. (10.03.2013)

Nekonečná série Naši furianti pokračuje, tentokrát se hraje o pietu a národní paměť. Duškův dokument působí dost neutříděně z hlediska záměru a v některých ohledech mi připadá zbytečně pasivní a povrchní. Ale z druhé strany se dotýká naprosto závažného tématu ochrany / přepisování / předávání paměti a problematiky národní mytologie. Jako pošťouchnutí OK. (25.03.2013)

Formálně opět na výbornou, evropská sociální škola snímání postav v prostředí tomu dodává skličující klaustrofobičnost. Jinak ale hodně nedotažená věc, soubor fragmentů a nezodpovězených otázek, ve kterém se střídá frustrace, konspirace, rozpačitost a hodně podnětné momenty - ty se týkají především obecně kultury chlastání v ČR. Lukáš Kokeš se vydal tolika směry, že výsledný dojem nemůže být jiný než polovičatý. Tohle zásadní téma stát vs jednotlivec / volný trh vs regulace chtělo trochu víc než planě řečnícího Kellera a Bělohradského, kterému uprostřed myšlenky vypadne Skype. (03.04.2013)

Nevím, jestli mi bylo trapněji při PR strategiích Dana Hůlky nebo při sestřihu knížecí propagandy. Dvě tváře prázdnoty a naprosté impotence. Klusák s Remundou se někdy ptají zbytečně (opakování ruských vlivů), jindy se můžou ptát, jak chtějí a výsledek se nedostaví. Jediná úleva tak je, že se aspoň v některých chvílích někdo ptá, i když není naděje na odpověď. Od toho tady dokumentaristé jsou. Na rozdíl od prezidenta rozdělovat mají. Za tu urputnou snahu proklouznout za neprůstřelnou fasádu bizarní propagace si tahle část žurnálu uznání zaslouží, byť krom několika hlasů lidu vlastně jen z jiné perspektivy ukazuje to, co známe... ale právě ta snaha pokládat nepříjemné otázky (oběma kandidátům, byť plackového konstruktu Schwarzenberga se skoro není na co ptát) mě jediná vytrhovala z neustálého pocitu trapnosti. (07.04.2013)

Komunální fraška v hlavní roli s charismatickým a rozumně vystupující mužem z lidu, chórem jeho legračních podporovatelů, fiktivních politiků a dvou dokumentaristů, kteří jako obvykle úmyslně a reflektovaně ztrácejí odstup a netřeštíkovsky třeští. Roman Smetana je mi sympatický, jeho gesto pokládám za odvážný projev svobody (svoboda je z podstaty exces) a způsob, jakým mluví s Petrem Nečasem je z mého občanského hlediska očistný, odvážný a přitom korektní. Kde se vlastně může dneska člověk krom voleb veřejně vyjádřit tak, aby to mělo dopad? Smetana to dokázal. Love him, or hate him. (14.04.2013)

Osobní deník se vší zaujatostí, co k tomu patří. Kratochvíl vzal vážně nejčastější argument z diskusí slušných Čechů a půl roku ho žil. Takže zatímco Slušný Čech křičí, že "naše děti bijou cigáni", i když jeho vlastní děti prokazatelně nikdo nebije, Tomáš Kratochvíl může říct, že zkusil, co obnáší soužití, zaznamenal ho a došel k závěrům, které dokument předkládá. Nikde netvrdí, že romská komunita je plná Jardů a Margit, všechno, co říká je: co když v každém ghettu několik Jardů a Margit žije? Možná to pak řeší záhadu, kterou zmiňuje pan farář - proč je jeden dům opravený a druhý bouračka. Nic se nedá aplikovat absolutně, sympatie, ani antipatie. Gadžo je z mého pohledu úspěšným pokusem bourat stereotyp jeho prožitím. Ano, je to logicky velmi selektivní, ale sympatické je, že autor chce dopřát hlasu všem stranám, které potkává. Že jako největší dement opět vychází Slušný Čech, kterému bijou "naše děti" (nebo mu to aspoň říkal někdo, kdo slyšel někoho, komu ty děti cigáni bili), není určitě výsledek autorovy manipulace. Chtělo by to víc podobných pohledů, aby i gadžo z Prahy pochopil, co to je ghetto a jací lidé tam vlastně končí. Zatím dík ČŽ za tyhle vlaštovky. P.S. K té slušné pracující rodině... zdá se mi, že dokument celkem jasně naznačuje, že Jarda za sebou nijak slušnou minulost nemá a určitě nejde o filantropa pracujícího pro blaho romské komunity... Autor tedy nenatáčí modelového dobráka, ale prostě člověka schopného udržet disciplínu ve vlastním domě. (24.04.2014)

Fail. Nekoncepční, bezzubé, přelétavé, motající se v kruhu stereotypů, se kterými Remunda nedělá vůbec nic. Jen je reprodukuje a rozpačitě obkružuje. Nakonec se to rozteče do amorfní hmoty bez pointy a jakéhokoli pozorovatelské hodnoty. Lehké plus za vtipný epilog. Už to, že si musí podobně "vydatně definovaný" dokument pomáhat inscenovaným kabaretem, ale o mnohém svědčí. (15.05.2014)

Místy toporně aranžované a ve výsledku vlastně bezradné, nejvíc nápadité je závěrečné počítadlo mužů a žen v titulcích. Jedna z mnoha ukázek, že nejtěžší je v diskusi překonat vlastní zákop. (29.11.2017)

Trochu zbytná ilustrace skvělých a důležitých textů Saši Uhlové. Nejsem si jistý, jestli lze potřebu dalšího kontextu suplovat rodinnými scénami, jež zachycují dopad Sašina rozhodnutí na její blízké. Nedovedu si představit, jak těžké to muselo být, ale popravdě soucit by měl v případě takového dokumentu být s těmi "hrdiny kapitalistické práce". A o nich vlastně víme málo, je to, co Uhlová věcně zachytila na místě. Syndrom žurnálu: důležitá téma, ale zvolená metoda ho vyzývá jen zčásti. (12.12.2017)