Klub vyvolených

Uz davno ma nejaky film neiritoval ako tento. Zo zaciatku to dost pripomina legendarny film Spoločnost mrtvych básnikov. Len za tu pokrokovu osobu, ktora vnesie cerstvy vietor do zastaraleho skolskeho systemu tu nie je ucitel ale student. Lenze po chvili je ten pokrokovy student definovany ako clovek, ktory sa mýli a tak sa zazracne docasne prispôsobi, aby to vyustilo v incident, ktory ukaze, ze sa nezmenil a je jasne definovany ako totalne zlo. A to sme este len v polovici a ja som si nevedel predstavit kam by mal film smerovat dalej. Nasleduje skok o 25 rokov neskôr a dôjde k repete tej zlomovej udalosti v ktorej sa ukaze, ze sa nic nezmenilo. Pointa? Vysledkom ma byt nejake protivne ponaucenie, ze nie je dôlezite nieco dokazat, ale hlavny je spôsob akym to clovek dokaze, aby sa mohol pozriet do zrkadla. Proste ucel nesväti prostriedky. S tym by som suhlasil, keby postavy, ktore sa rozhodnu spravat čestne na čele s naivnym ucitelom neboli znazorneni ako idealisti, ktori sa do realneho sveta nehodia. Zo zlom sa da bojovat cestne ale tvrdo. Zatialco idealisticky ucitel zakazdym sklopi oci a usi a v rozhodujucej chvili nepotresta studenta za jeho chyby. Pravdepodobne keby to spravil, tak by sa z neho taky parchant nestal. Takze nielenze nie je schopny si poradit s problemovym studentom ale aj to, ked sa ukaze, ze nie je schopny viest skolu a nie je zvoleny za riaditela tu je podane ako nejaky podraz. Z filmu mam pocit, jak keby ho napisal nejaky absolutne naivny idealista, ktory sa snazi presvedcit divakov, ze zastaraly spôsob zmyslania je ten najspravnejsi, ale vôbec nechape, ze ked by s touto filozofiou chcel nieco dosiahnut, tak by mal za neho aj bojovat a nie sa zbabelo neustale stiahnut. Proste filozoficka stranka filmu mi vôbec nesadla. Co sa tyka hereckych vykonov, tak je to natocene dobre. Najviac ma zaujalo niekolko dnes uz dost znamych xichtov v ulohach studentov. Ale cele to naivne posolstvo ma strasne sralo. Evidentne som jeden z mala. (27.09.2016)

Ach jo!! Zavzpomínejte, kolik podobných filmů, kde hlavní roli hraje škola pro děti zbohatlíků, jste už viděli. Každá taková filmová škola zcela logicky nabídne panu scénáristovi jednoho dacana, kterého je třeba přesvědčit, aby šel do sebe, začal se učit atd. Klub vyvolených je typickým zástupcem šablonovité, uniformní nudy, z čehož jsem nařknul už o poznání lepší Společnost mrtvých básníku Petera Weira. Už jen fakt, že v tomto filmu do sebe cpou studenti jen dějiny starověkého Řecka a Říma a právě díky těmto znalostem se posléze stanou velice dobře finančně zabezpečenými (popravdě: kurevsky dobře) právníky, bankéři (popravdě: zloději, lháři), mně lezl na nervy. Na konci se divák sice dočká docela ucházející moralitky a poslední věta pana profesora Hunderta je velmi pěkná (dokonce jsem takový závěr nečekal, i když zbytek děje filmu byl předvídatelný až hanba), ale co naplat, když dacan je příliš krotkým dacanem, vše je líbivě uhlazené a film nenabízí nosnou zápletku o skutečně podstatných, zajímavých a poutavých školních problémech, jaké můžete vidět třeba v takové Napole. Filmy o školách by se měli zaměřit buď na nějaké skutečně zajímavé jedince, nebo pokud chtějí vyprávět o nějaké škole jako celku, pak by si tvůrci měli vybrat skutečně zajímavé prostředí, nemluvě o následném, pokud možno neotřelém, originálním (a také působivém) zpracování. Vidět tento film předtím, než jsem nakoukal ty ostatní příběhy ze škol, a když jsem za nejlepší film považoval Forresta Gumpa, pak by se mi Klub vyvolených velmi líbil. Dnes už bohužel ne. Ani v neděli odpoledne. (18.06.2008)

Po stopách Emila Hirsche.. "Klub vyvolených" je přesně ten typ filmu, který se hodí na deštivé nedělní odpoledne - neurazí, nenadchne.. Vidět jej můžete, ale kdyby jste se k němu nedostali, tak se nic neděje.. Kdyby nebyl snadno srovnatelný s mladším snímkem " Společnost mrtvých básníků", kde navíc hraje můj oblíbenec Robin Williams, tak by asi udělal více parády.. Obsazení ústřední dvojky - Kevin Kline a Emile Hirsch - bylo výborné, ale scénář spíše nudil.. Příběh klouže po hladině a všechny "dramatické" zvraty působí mělce.. Bavila mne pointa postavená na skoku v čase.. (27.01.2019)

Vliv Společenství mrtvých básníků je cítit až hmatatelně, ale ve srovnání s ním (jakkoli srovnávání nesnáším) je Klub vyvolených dílkem až smutně plytkým. Trochu to zachraňuje hořkosladký konec, ale z tohohle tématu by se dalo určitě vyždímat mnohem víc emocí a psychologie. Smutně konstatuju, že mě to nechalo úplně chladnou (kvíz z historie, obsahující rádoby smrtící otázky, které se u nás učí snad na základce, je kapitola sama pro sebe). Jestli tuhle bárku něco zachraňuje, tak jedině snaživí herci. (08.03.2011)

William Hundert (Kevin Kline) je učitelem antické historie na škole svatého Benedikta (to je taková ta chlapecká internátní škola). Svým žákům se snaží nejen předat své vědomosti, ale také je naučit cti a formovat jejich charakter. Než do školy nastoupí Sedgewick Bell (Emile Hirsch), syn vlivného senátora, tak se mu to i daří. Ale Sedgewick je pravým opakem svého učitele, neposedný kluk, jemuž se dostává skrze svého otce podpory od zbytku školy. Profesor Hundert ale cítí, že v mladém chlapci něco bude, a pokusí se v něm vzbudit zájem o učivo za pomoci soutěže o titul Julia Caesara... Kromě skvělého hereckého výkonu Kevina Klina (role klidného profesora antiky mu skvěle padne), krásné hudby Jamese Newtona Howarda a barevnosti celého prostředí film přináší i jednu zapamatováníhodnou myšlenku: "Cena života se neurčuje podle jednoho neúspěchu, nebo ojedinělého úspěchu..."... Podobně jako jiný Klinův film Dům života na mně Klub vyvolených hodně zapůsobil.. (21.07.2004)