Greeting to the Swallows
...and Give My Love to the Swallows
Režie:
Jaromil JirešScénář:
Jaromil JirešKamera:
Jan ČuříkHudba:
Luboš FišerHrají:
Magda Vášáryová, Viera Strnisková, Július Vašek, Václav Helšus, Dagmar Bláhová, Hana Pastejříková, Hana Maciuchová, Jana Andresíková, Alžběta Frejková (více)Obsahy(2)
Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí... Říká se, že od vynesení rozsudku do popravy má uplynout 99 dní. Tolik času zbývá Marušce Kudeříková (M. Vášáryová), mladé uvědomělé dívce odsouzené za velezradu, kvůli své odbojové činnosti za německé okupace. V cele smrti v polské Vratislavi, kde maluje oči malým dřevěným vojáčkům, vzpomíná na minulost – na svou rodinu, přátele, rodnou slováckou ves, své lásky, ale také na činnost, za kterou byla odsouzena. Mimoto však také píše dopisy domů, hlavně díky nim pak vešla Maruška v notorickou známost jako symbol vzdoru proti nacistické okupaci. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (55)
Posledních 99 dní odsouzené Marušky, která čeká v cele smrti na popravu. Takto lze popsat v jedné větě toto komorní drama, které drtí diváka silnými dialogy a filozofickými myšlenkami. O smrti, lásce, životě a jeho krásách.. o slovech, tak děsivých, protože byly vyřčeny tak mladou dívkou na její poslední cestě. Nebudu zmiňovat komunistický vliv, který je v tomto filmu patrný. Jen hlupák si hledá výmluvy, aby zavrhl skutečně hodnotné drama jen pro rok vzniku a politické přesvědčení, které tehdy panovalo. Pravdou je, že je to opravdu mistrovské dílo, které si zaslouží uznání, a ač je velmi pomalé svým vyprávěním, o to víc chytne člověka za srdce. Nepojednává totiž o ničem jiném, než o vůli žít, o samotné nezdolnosti lidské vůle, když je boj o život marný, nebo ztracen, a též o mnohých životech, které byly zmařeny zbytečně v nejkrutějších chvílích moderních světových dějin. Rozhodně doporučuji a smekám před tvůrci této perly. 90% ()
Podíval jsem se nedlouho po sobě na filmy dvou významných československých režisérů, natočené v přibližně stejném období a shodou okolností se oba odehrávaly ve vězení. Zatímco Vojtěch Jasný mě svým Kulturníkem točeném v emigraci pro rakouskou televizi zklamal, Jaromilu Jirešovi se za mě podařilo vyjít s výraznou ctí i s látkou o komunistické odbojářce za války. Popravdě jsem od filmu o čekání ženy na neodkladný trest smrti čekal cosi temnějšího, zvláště jsem si nemyslel, že se dočkám v prostředí cely smrti řádky scén, v nichž si vězenkyně u práce vesele zpívají či se nahlas smějí během válečného náletu poblíž. Ale právě Jirešův typický styl plný poezie a různých retrospektivních scén a drobných útržků nakonec tomu filmu vdechl nejen život, ale i atmosféru plnou pestrých nálad, která stejně působivě utíšila jindy silnou depresi. Od úvodní scény začíná film již ve vězení a postupně si ze střípků skládáme Maruščin život před zatčením, objevujeme nejen předchozí události, ale i celou její povahu, v níž se střídá křehkost se silným odhodláním a celý film je především psychologický (zároveň také často poetický), s minimálním zacházením do politického pozadí komunistických bojů. Hotoví vojenští panáčci na vězeňském stolku přináší předem tak mrazivě poetický obraz blížící se popravy... [75%] ()
"Pan farář se přišel ještě podívat. Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou" Citace z posledního dopisu Marušky Kudeříkové. Ta skutečná byla totiž věřící, a proto mi tady to Maruščino "hanobení" víry znělo tak falešnými tóny. Holt, bylo třeba se přizpůsobit normativu doby. Vašáryová ale jinak naprosto excelentní, byť na tuhle depresemi zahuštěnou kaši je třeba mít zrovna chuť. Noční a neospalá projekce mi ji vcelku zajistila. Čtyři. ()
Pri opakovanom sledovaní Vlaštovek som si kládol šebekovskú otázku: Komu to prospelo? Maruške Kudeříkovej? Jaromilovi Jirešovi? normalizátorom? divákom? Neviem. Verím tomu, že tento film bol potrebný, ale na to, aby naplnil očakávanie poslanie by musel byť nakrútený zaujímavo. A to nebol. Nezachránili ho herecké výkony, ani ďalšie atribúty filmu. Videl som viacero filmov s podobným námetom a ani v jednom sa odsúdené na smrť toľko nesmiali a toľko nespievali. Možno to bol zámer, ktorý som nepochopil. ()
Bezpříkladné lhaní. Zatvrzelé mlčení. "Přijedete ještě?" O statečné Marii Kudeříkové jsem neměl potuchy (byť jsem byl soudružským školstvím ještě zlehka políben) a až teď po shlédnutí filmu pročítám její příběh. Chápu rozporuplné hodnocení vzhledem k jejímu komunistickému přesvědčení. Ale při vědomí toho, že "nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele" oceňuji, že to vzala na sebe. Ať už to měla s vírou jakkoli. Filmařsky vyčnívá samozřejmě Magda, vysoký standard drží Luboš Fišer. Potěšili i mladí Václav Helšus, Hana Maciuchová a další. Jirešova lyrika je i zde dobře patrná, nicméně nic filmařsky světoborného jsem nezaznamenal (když si jen vybavím jaké filmové obrazy s Magdou natočil Vláčil, Jirešova režijní poetika dost bledne). A tak opravdu dominuje příběh "based on true story", který zvedá film nad průměr. ()
Galerie (9)
Zajímavosti (7)
- Magdě Vašáryové byly ostříhány vlasy stejně jako později ve filmu Postřižiny. (Rosana)
- Na tento film režisér Jaromil Jireš pomýšlel už od roku 1961, kdy pod názvem „Zlomky života“ vyšly dopisy Marie Kudeříkové (1921–1943) z vězení. Příležitost k jeho realizaci se naskytla po nástupu barrandovského normalizačního vedení. Jirešovi tehdy hrozil vyhazov a zdánlivě konformní látkou o ikoně komunistického odboje se mohl zachránit. V samotném snímku však není odboj nijak ideově identifikován. Kudeříková byla členkou mládežnické organizace a do komunistické strany vstoupila teprve dva měsíce před zatčením. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Otec Marie Kudeříkové Josef byl ve Vnorovech na konci 20. let 20. století starostou za lidovou stranu. (VN85)
Reklama