Hanele

Hanele nakrútil Kachyňa, takže táto adaptácia nepôsobí tak vypočítavo akademicky ako niektoré iné historické české filmy z tohto obdobia a ponúka širšie myšlienkové pole než len suché konštatovania, že takto bolo. Máme tu stret tradičnej židovskej viery danej v neposlednom rade dedinským prostredím a "mestským" ateizmom Žida, ktorý sa zriekol viery kvôli logike vlastného myslenia. Konflikt je naznačený ale už na dedine na príklade Zeme ako orbity Slnka. Nejde tak len o úzko formulovanú tému pre jedno vierovyznanie, podobné problémy pri pytačkách by mal Karadžič aj u Moslimov a aj Kresťanov a to ani nemusíme hovoriť iba o dobe zasadenia deja. Námet na premýšľanie poskytuje aj záverečná konfrontácia, kde pre jednu postavu predstavuje tradičná viera zrejme len zámienku, v skutočnosti ide omnoho viac o žiarlivosť. (27.04.2021)

I když skromný Olbrachtův chasidský příběh nedosahuje metafyzické nebo folklórní hloubky "klasických" příběhů o chasidech, jako třeba povídky/novely/romány Singerovy nebo Potokovy, v našem prostředí jde o zjev ojedinělý a vhodný třeba i jako první divákovo seznámení se se zajímavým (a zaniklým) světem východoevropských Židů. A spolu s perfektní Kachyňovou režií vzniklo pozoruhodné dílo, na české filmové poměry nebývale vážné, zádumčivé, dušezpytné, na hony vzdálené obvyklým českým žánrům, jako jsou plebejské frašky, grotesky, buranské komedie a podobně. (12.05.2021)

Podařená adaptace Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Karadžičové z knihy Golet v údolí. Ivan Olbracht, přesvědčený levicový prvorepublikový intelektuál a člen KSČ, skutečně žil od roku 1931 v Podkarpatské Rusi (jezdil sem každé léto a párkrát tu pobýval i v zimě), kde mimo jiné založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi. Jeho světový názor se odrazil samozřejmě i v jeho knihách, někde prvoplánově (Anna proletářka), jinde a častěji mnohem sofistikovaněji - z prostředí Podkarpatské Rusy je jednoznačně nejlepší baladická ozvěna mýtu o Nikola Šohajovi, (který bohatým bral a chudým dával) a jistě i povídky z prostředí polanských Židů. Nechci zde tvrdit, jaká strana politického spektra je tou správnou a pravdudící, chci jen konstatovat fakta, která jsou ostatně patrná i v Kachyňově adaptaci (postava uvědomělého ševce Leiba Abramoviče, ozvěny zárodků organizovaného dělnického siónského hnutí mládeže v podobě agitace k práci a životu v komunitě - v hachšaře...). Kachyňa ukázal ostatně velkou odvahu, když se pokusil svůj film natočit tak, že by se dal primitivně interpretovat skoro antisemitsky - pod tímto zjednodušujícím nánosem je ovšem hlubší významová rovina - Kachyňa natočil svou obdobu Peckinpahových Strašáků...venkovský svět odloučené a izolované židovské chasidské komunity (goletu) se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a (v tomto kontextu primitivního) zákona dogmatické víry - bouřit se proti tomuto světu znamená exkomunikaci - vyhoštění, které se jen náhodou nezvrhlo v agresi a veřejný lynch... Podobné filmy: Golet v údolí, Hordubal (19.12.2008)

Rád jsem si připomněl skvělou Olbrachtovu povídku, kterou Kachyňa nezpracoval vůbec špatně. Pěkně vykreslená atmosféra "goletu" v Podkarpatské Rusy stejně jako kontrastní Ostravy. Jediné, co mi nesedělo byly některé dialogy a pak všechny vedlejší postavy, tedy židé z vesnice - přišli mi ne úplně věrohodně zahráni, tak prkenně a možná až moc zaostale (i když věřím, že jejich světonázor nebyl daleko od tehdejší reality. Hlavní role jsou naštěstí naopak skvělé - jak Lada Jelínková, tak Miroslav Noga. Možná ještě významnější je celkové vyznění filmu, onen již zmíněný kontrast mezi uzavřeným venkovem a moderním světem, podtržené tu mystickou, tu melancholickou hudbou Petra Hapky. (11.04.2018)

Těžko říct, jak se má člověk cítit, když sleduje odjezd Hanele. Předlohu jsem četl ve škole a na film jsem neměl potřebu se dívat. Tušil jsem proč. Ne že by nebyl dobře natočený, ale nelíbil se mi. Fyzicky nevolno my bylo z postavy Václava Chalupy (ten člověk snad nehrál nikdy nikoho sympatického), naopak mě potěšili herci ze zlínského divadla. Ale víckrát už určitě ne. (27.04.2021)