Sestřičky

Zablácené prostředí pohraničního zapadákova padesátých let je kulisou černé komedie o dvou zdravotních sestřičkách, nenaplněných láskách a zcela všedních věcích všedního života. Karel Kachyňa po filmu "Pozor, vizita!" opět sáhl do bibliografie Adolfa Branalda a natočil film v podobném stylu. Když se spojí režisérský um Karla Kachyni a herecký um Jiřiny JiIráskové a Aleny Mihulové nic jiného než kvalitní film vzniknout nemůže. (26.04.2006)

Prostředí drsného pohraničí v padesátých letech,zdravotní sestry v podání Jiřiny Jiráskové a Aleny Mihulové,to je základní motto filmu sestřičky.Mladší,přeložená z trestu,získává své životní zkušenosti pod dohledem starší zkušené kolegyně.V řadě situací, kdy musí prokázat své odborné znalosti, nachází postupně smysl svého života.Film ukazuje tehdejší drsný život v pohraničí,které bylo po odsunu Němců dosídleno mimo jiné i lidmi,kteří žili velmi primitivním způsobem a měli své zvyky.Myslím,že je velmi podařený a patří k dobrým dílům Karla Kachyni. (11.09.2009)

Celý film se točí o tý voňavý frndě, jakožto se kolem ní točí i celý život. Jenže v tomto hořskosladkém filmu (jak je u Kachyni zvykem) podobné problémy prožívá překvapivě žena. Po celou dobu svádí souboj s časem, aby už nebyla pannou a ne a ne se tohoto prokletí zbavit. Tedy až do doby, dokud se neobjeví bachratej Růžička a nebude ji chtít znásilnit. Kromě takových vzrůš se ve filmu objeví i porod v sanitce, který mne velice zaujal. [4261. hodnocení, 78. komentář, 69%] (18.05.2019)

Sestricky jsem videl nekolikrat, hlavne v detstvi a nikdy jsem je moc nemusel. Vsichni tam byli spinavi, hadali se nebo se rovnou mlatili.. Priznam se, ze jsem na ne koukal hlavne kvuli lehce erotickym scenam a nahate hlavni protagonistce. S odstupem casu mi to ale rozhodne tak hrozne neprijde. Na vesnicich to v techle letech opravdu nejspis tak vypadalo a reziserovi se ta veselotragicka nalada docela povedla prevest na platno. Nic to ovsem nemeni na tom, ze film si zase nejakou dobu nepustim a rozhodne se nic nestane. (30.11.2008)

Karel Kachyňa uprostřed rozplizlosti normalizace nemohl točit filmy tak otevřeně a kriticky, jako ke konci šedesátých let, další Ucho by mu rozhodně v té době neprošlo, zaujal tedy k 50. letům (nuceně?) smířlivější postoj a rozhodl se použít dobově upřednostňovaný rastr sociálněkritický... Vybral si nehostinné lokace čerstvě zkolektivizovaného venkova (tato kontroverzní událost je také ve filmu přímo zmiňována, oběti kolektivizace jsou tu však vykresleny hodně schématicky a dogmaticky jako zatvrzelí zastánci starých poměrů) a modelové schéma nově příchozího pozorovatele - příběh mladé adeptky osvětového povolání-poslání (které se jeho filmy vine jako leitmotiv - Pozor, vizita!, Městem chodí Mikuláš...), zdravotní sestřičky se na pozadí doby sotva vyjímá, dobové běsnění a děsy jsou tu upozaděny a o 50. letech film hovoří jen v druhém plánu. Do popředí je ukotven komorní příběh mladé ženy ve fázi přelomového životného období, ona fáze dospívání, hledání svého místa v životě, frustrace z absence partnera, generační neshody - opozitum k rodičům, vrchní sestře a zpočátku i k významové protihráčce starší zkušené sestřičce ve vynikajícím hereckém zosobnění Jiřiny Jiráskové. Abstraktum Zkušenosti a její přenášení je možná tím hlavním metrem a důvodem, proč celý snímek vznikl. Tak jako na nemocničním oddělení předávají po generace starší a zkušení lékaři své nabyté zkušenosti a vědomosti mladším kolegům a kolegyním či sestrám, konkrétně rutinérský primář, tak i v osobním životě dostává Marie podanou pomocnou ruku právě od své nové spolubydlící a kolegyně. Krásný tragikomický film o generační výměně a její potřebné nikdy nekončící cyklicitě, krásný a poetický film o hledání sebe sama a svého místa v životě a ve světě... A na počátek osmdesátých let skutečně hodně otevřený a odvážný film... (22.12.2007)