Zlatí úhoři

U málokterého českého spisovatele je umělecká tvorba tak jednoznačně a přímočaře propojena s osobními osudy tvůrce, jako je tomu u Oty Pavla. Dlouhá desetiletí zrály v hlavě uznávaného sportovního reportéra náměty na povídky, které měly tak hluboce zapůsobit na čtenářskou veřejnost. Dlouhé roky syn obchodního cestujícího na své dětství a mládí strávené u rybníků v Buštěhradu, na březích řeky Berounky a v křivoklátských lesích jen vzpomínal. Počátkem sedmdesátých let pak plody svého nezměrného úsilí vydal, byť to zprvu byly jen útlé povídky, ale i do nich Pavel vložil všechny životní vzestupy a pády, všechny radosti i strasti, všechny city, které člověka provázejí jeho cestou životem. Dominující postavou jeho literárního díla je postava Pavlova otce, téměř renesančního člověka plného ztřeštěných nápadů, osobního šarmu a neutuchající aktivity, po jehož boku stojí něžná, citlivá a s osudem smířená matka. Zlatí úhoři jsou pak symbolem něčeho zdánlivě nedosažitelného, vzácného, něčeho, za čím je třeba jít celý život. Zároveň jsou dárkem spisovatelovu otci. I když řezník úhoře, chycené s obrovskou námahou i štěstím, nakonec přesolí, tatínek dárek ocení a poté zve pravidelně syna na úhoře. Jedenáctkrát. Tolikrát, kolik jich k narozeninám předtím dostal. Nechce zemřít s vědomím, že by někomu něco dlužil. Režisér Karel Kachyňa dokázal všechny tyto rysy citlivě a téměř lyricky vystihnout (stejně osobitý je také pozdější celovečerní film Smrt krásných srnců, 1986). Nad čím se divákovi tají dech, je herecký výkon Vladimíra Menšíka v roli tatínka malého Prdelky, který se s obdivuhodnou silou dokázal povznést nad své předchozí šaškování a vytvořil hluboce dojímavý portrét člověka, kterému doba bere to nejcennější. Velice vyrovnaným partnerem je překvapivě malý Martin Mikuláš, standardně mistrovské je vykreslení mlčenlivého převozníka Proška Rudolfem Hrušínským. Apoteóza souznění člověka s přírodou, snivé vpomínky na dětství, hold obyčejným, ale i statečným a ryzím lidem - tak by bylo možné shrnout poslání Pavlových próz. Křišťálově čisté a svobodou, nevázanou hravostí, chápavou laskavostí i charakterovou pevností naplněné povídky Oty Pavla působily v literárním suchopáru první poloviny sedmdesátých let jako kapky rosy svlažující unavené a na duchu skleslé poutníky v poušti. A ještě něco tu je: touha vrátit se alespoň na chvíli do oněch časů, kdy příroda lidi oslovovala a člověk se dokázal usmát na člověka. Zřejmě zde spisovatel zaťukal na něco pradávného, co je zapsáno hluboko v duši každého z nás a co dokáže vyvolat jen skutečný umělec. A pak snad není zapotřebí sáhodlouze analyzovat a snažit se úporně - a patrně zbytečně - takový pocit vystihnout. Stačí jen, že o něm víme. A také o knize či filmu, který ho dokáže vyvolat. (14.06.2010)

Společně s neméně unikátním titulem Smrt krásných srnců patří i Zlatí úhoři k té nejlepší poetice, kterou může česká kinematografie nabídnout. Nikdo nedokázal tak bravurně popsat kouzlo Berounky jako Kachyňa. Hvězdná herecká sešlost, hluboká myšlenka a pro ty z nás, kteří strávili u Berounky nejlepší chvíle svého života, nepopsatelný význam. 90% (12.05.2015)

Neuvěřitelné melancholický film, který umí neskonale dobře a nadčasově pracovat s atmosférou jednotlivých scén a daného dobového zařazení. Přechody z dětské naivity až po zhmotnění absolutní reality. Luboš Fišer jako skladatel doplnil jednotlivé scény až mystickou hudbou. K tomu Vladimír Menšík a Rudolf Hrušínský v jedněch ze svých nejlepších rolí. Poetické ve všech směrech a dalece přesahující klasické filmové umění. Ota Pavel tu doslova ožívá ve svých vzpomínkách na své dětství a spolu s ním veškeré jeho emoce. (10.04.2023)

„I statečný platěj za chyby smrtí.“ Myslím si, že Zlatí úhoři jsou filmem, o kterém se dá s klidem prohlásit, že je hodně lyrický/poetický, ale přitom nesklouzává k lacinému kýči a falešnému sentimentu. Pravděpodobně to v sobě má už Pavlova knižní předloha, ale jak tomu tak bývá, to, co funguje na papíře, se ještě nemusí podařit úspěšně převést na plátno. Tady to ovšem naštěstí vyšlo. Lví podíl na tom má nádherné prostředí, kde se filmovalo, a které ještě nechala vyniknout kamera Jana Čuříka s hudbou Luboše Fišera. Přispěli k tomu i uvěřitelní herci (překvapivě nebyli špatní ani ti v dětských rolích) spolu s dobře vykreslenou atmosférou těžké doby, která obnažovala charaktery některých postav. Pod Kachyňovým vedením tohle všechno funguje a člověk se může kochat tou krásnou nostalgií. Jistě, fakt, že malému Prdelkovi vše tak snadno procházelo, je docela úsměvný, ale nijak zvlášť to nekazí dojem z filmu. Za mě to budou silné 4*. „Franci, nebuď hamoun. Poraž si můj akát, z toho vyudíš 10 volů, když počítám, že jedenáctej seš ty.“ (03.03.2019)

Filmová verze knížky Oty Pavla Jak jsem potkal ryby v podání Karla Kachyni je příběhem tří dětí,rodičů a jednoho strýčka a jejich zážitky na vesnici...je příběhem lásky,obětování,citů a hlavně pojednává o válce...Skvělý Rudolf Hrušínský a také Vladimír Menšík kralují tomuto filmu spolu s dětskými herci...dojemné a okouzlující!!!! (16.10.2005)