Tenká červená linie

Terrence Malick je nenapravitelný poeta. Proto jsem ani v nejmenším nepředpokládal, že by mě výrazněji zaujal. Avšak stalo se, Tenká červená linie s přehledem překonala vše, co jsem dosud s válečnou tématikou viděl. Čím to? Inu, udělejme sumář. Co zaujme nejdříve, je vizuální stránka, které z pozice zapáleného filmového fanouška nelze nic vytknout. Herecké obsazení nejenže si říká o přízvisko hvězdné co do jmen, tak rovněž i co se samotných výkonů týká. Přehršel známých osobností mi, na rozdíl od mnohých kolegů, nevadil, stejně jako stopáž. Ta je zabijácká, přiznávám. Vzhledem k tomu, že v ní jde v podstatě jen o dobytí jednoho kopce na louce, se může 170 minut jevit jako zbytečné mrhání divákovým časem. To by ovšem metráž nesměla obsahovat prvky, které shledávám v konečném vyúčtování za další obrovské přednosti. A těmi jsou Malickova typická poetická intermezza s hlubokými myšlenkami vystihujícími podstatu a (ne) smysl války jako takové. Za doprovodu hudby Hanse Zimmera se tak z Tenké červené linie stává dokonalý válečný epos, jehož hloubka je mnohonásobně větší, než hloubka střelné rány v těle vojáka. (24.07.2011)

Nejdříve je nutno podotknout, že tento film se absolutně nedá srovnávat s Ryanem. Film popisuje zcela jiné vojáky, válku a hlavně téma. Problém Tenké červené linie, je v její utahanosti a zbytečně dlouhé stopáži, která chvílemi nudí uplně každého. Caviezelovi se dá uvěřit jeho nadšení pro život a vnímání maličkostí možná první půlku filmu, ovšem když mu ukápne slza i z pohledu na vojáky, těžce to naznačuje přehnanost jeho postavy. Celý film na mě působil dojmem, že netuší o čem vyprávět, zda má předvést těžkou akci plnou výbuchů, nebo romantické pohledy do krajiny. Oboje vedle sebe nefunguje, už jen tím, že to působí jako pěst na oko. Pseudouvědomělé postřehy vojáků, jejich neustálé rozebírání situace a samotné promlouvání k divákovi se na válečný film nehodí. Netuším, co si říkali vojáci, kteří umírali za příšerných podmínek v bahně, většinou s uplavicí, kdy kadili vlastní střeva, ale rozhodně nemluvili ve verších a nefilozofovali. Malick ovšem prokázal cit pro akci, protože útok na bunkr považuji za jednu z nejlépe natočených a sestříhaných, válečných scén. Tenká červená linie je válečným filmem pro lidi, kteří nekoukají na válečné filmy. 60% 06.08. 2010 (06.08.2010)

"Jsi osamělý? Jenom mezi lidmi." . . . . . Válečné filmy jsou přesně to, čemu se vyhýbám. Tohle je překvapivě dobré. Červenou linií, která se táhne celým filmem je hlavní potížista, který má citlivou duši a nevojenské myšlení. K brutální scénám jsou do protiváhy kladeny záběry přírody. Velmi jemná citlivá muzika. (10.06.2014)

Zachraňte vojína Ryana, Tenká červená linie, Černý jestřáb sestřelen. Filmy úplně o něčem jiném a přesto tolik srovnávané. Ryan je o druhé světové, odehrávající se v Normandii, Linie úplně jinde a Černý jestřáb o Somálsku proboha. Nechápu tedy komentáře typu je to lepší/horší než Ryan, v Ryanovi bylo to, tady zase ono. Já říkám hovno. Jestli chcete srovnávat, srovnávejte o podobně zaměřených filmech. Jasný? Tak jsem to ze sebe dostal a můžu přejít k samotnému hodnocení. Mě osobně se film líbil více než Ryan :D (Ne, samozřejmě si dělám prdel, já srovnávat nebudu). Jedno jsem nečekal. To že se Linie vydá filozofickou stránkou. Co s člověkem udělá taková válka. Na co voják myslí během přenocování. Na koho. Jaké jsou vztahy mezi jednotlivci. Tím je tento film vynikající. A vynikající válečný film by měl mít odpovídající hudební složku. Hans Zimmer složil nádhernou hudbu, která je má oblíbená (spolu se Skálou, Gladiátorem a Černým jestřábem). Terrence Malick je pan režisér. Linií to jen potvrdil. (30.12.2005)

Hodně komentujících tu píše, že Tenká červená linie je nejlepší nebo jeden z nejlepších válečných filmů, dle mého názoru ale nepochopili smysl Malickova záměru, nejde o film válečný, nýbrž vyhraněně protiválečný, a možná ještě šířeji, tak příznačně pro Malickovu tvorbu, film o příběhu Člověka a toho, co ho přesahuje, tentokráte na pozadí traumatizujících válečných běsů. Zaujme typický Malickův úchvatný umělecký rukopis - příroda vnímaná jako chrám Boží kreativity, hrdinové v mezních situacích, kontakt s Bohem, meditativní rozměr díla, práce s teplotou barev a s dominantní i určující (zelenou) barvou, překrásná hudba, vlnící se lány trávy, dechberoucí kamerové jízdy a obecně nádherná kamera, komentář a vnitřní monology hlavních postav, nevídané herecké obsazení... Geniální je přizpůsobení se optice přikrčených vojáků zasunutím kamery na úroveň trávy a mezi ní, film má pak zvláštní stísněnou atmosféru... Koncept postavený na napětí mezi nádherou přírody a hrůzou válečného zvěrstva, mezi čistotou jednotlivosti člověka a úpadkem masy, mezi Životem a Smrtí funguje bezezbytku. ,,Viděl jsi hodně mrtvých lidí? Spoustu, neliší se od mrtvejch psů. Když si na to zvykneš, jsou to kusy masa..." Malick je opět neskonale duchovní a celý snímek má zvláštně rozjímavý a hloubavý charakter, jen málokterý film má takhle výrazný přesah. Katarze se ale nedostavuje, spíše hlodá její opak. Strhující, byť velmi bolestivý zážitek... (07.02.2012)