Barbar Conan

První filmový Conan se svého času stal hitem a rozpoutal vlnu osmdesátkových fantasy filmů. Přičemž ale žádný z nadcházejících titulů už obdobně neuspěl a jestli se dnes těší nějaké popularitě, tak coby campově nahlížené artefakty. Oproti tomu "Barbar Conan" sice dnes působí lehce zastarale svým tempem, ale pořád fascinuje unikátním uchopením nejen žánru heroické fantasy, ale i samotné její nejikoničtější figury. Důvodem pro to nepřekvapivě je režírující scenárista John Milius, který byl Spielbergem, Lucasem a Coppolou vyzdvihovaný jako nejlepší vypravěč generace nového Hollywoodu. On stvořil málomluvný epos vyprávěný především obrazem a fenomenální mýtotvornou hudbou Basila Poledourise. Když už se figury vyjadřují verbálně, tak hlavně v monolozích obtěžkaných melancholickou poetičností (Osric, Valerie) či surovou filosofií (Thulsa). Jak naznačuje jeden z mála dialogů filmu, navíc vzácně odlehčená výměna mezi Conanem a Subotajem, Milius vyprávění prošpikoval vulgární teologií a celý étos barbarského hrdinství postavil na opozici lidského a božského světa. Hlavní linie pak nevyhnutelně směřuje k brutálně manuálnímu svržení poloboha ovládajícího mysl svých následovníků. Miliusův Conan není žádný ctnostný rek, ale náležitě přízemní požitkář. Sice jej párkrát během filmu vidíme v zasmušilé myslitelské póze, ale za jeho výrazem cítíme spíše prázdno, než existenciální hloubku. Jeho život je zasvěcen okamžitým požitkům a sžíravé pomstě bez rozmyslu  ne kontemplování života či smrti, které rozsévá. Lze pak i domýšlet, že některými kritizované herecké výkony představují úmyslnou součást Miliusovy nekompromisní vize koherentního pohanského světa. Casting jednotlivých figur se naopak ukazuje jako skvostně ambiciózní a typově přesný - od mastodontích naturščiků, přes sošné, ale nikterak prvoplánově pohledné ženy po impozantně mnohoznačného Jamese Earla Jonese. "Barbar Conan" v jádru představuje typicky milliusovskou, a tedy sveřepě paličatou i drze přízemní opozici vůči high concept blockbusterům nového Hollywoodu, ale při tom je nejen jejich souputníkem, ale také jedním z nich. Náleží mezi ně nejen životopisem a konexemi svého režiséra, ale také coby autorsky osobitá moderní revitalizace starého žánru. Jen Milius na staré dobrodružky nehledí s naivní nostalgií jako Spielberg či Lucas a nechce vytvářet moderní ekvivalenty okouzlujících bijáků se šviháky typu Errola Flynna. Naopak divákům servíruje bestiální barbarský epos s humpoláckým dobyvatelem, kterému bylo předurčeno, že se vlastním přičiněním stane králem (Hollywoodu). ___ PS: Nemluvě o tom, že Milius koncipoval "Barbara Conana" pro kina. Nikde jinde jeho surový epos o střetu hrubé síly a náboženství nemůže adekvátně vyznít. Teprve na velkém plátně lze plně docenit zdejší pompézní viněty, kde se v novo-hollywoodském duchu zrcadlí vizuální inspirace (fantasy) eposů od "Kaidanu" Masakiho Kobajašiho až k "Iljovi Muromcovi" Alexandra Ptuška. (17.04.2022)

60% - Dvouhodinková sekačka, v níž většinu času sledujeme jedny hrdlořezy, jak porcujují jiné hrdlořezy. Celé je to natočeno poněkud beze smyslu pro formu a bez schopnosti oslovit divákovy city (konkurenční film Pán šelem se vytáhl aspoň se zvířátky). Celková obhroublost hlavních postav a nevýraznost záporáků připravuje film o jakékoli napínavé finále. Závěr podtrhuje dojem, že tento barbarský film vlastně nemá co říct. Ale... je tady ona legendární Poledourisova hudba. Už od začátku na sebe strhne pozornost a v podstatě je to ONA, kdo nám příběh vypráví. Film na ni velmi dobře reaguje. Např. zakomponované téma Dies Irae při vyplenění vesnice, nebo plně harmonizované Conanovo téma při prvním detailu Arnieho tváře, to slibovalo velký zážitek atraktivního propojení hudby s obrazem. Bohužel, film se trochu vleče, a autorům jejich píle nevydržela až do konce. V druhé půli si obraz se zvukem již tolik nerozumí... Nebýt hudby, tak bych se tohoto filmu asi štítil. Takhle to považuji za zajímavý jev, kterak film bez fantazie hudba může povznést na docela koukatelnou záležitost! (06.09.2008)

Když jsem viděl válečníka z Cimmerie poprvé, v mozku se mi utvořili tři nové neuronové dráhy, které zaznamenaly a navždycky uložily tři momenty z filmu. První: démonický Thulsa, co se při obřadu promění v obrovského hada, druhý: ďábelská past, na jejímž začátku leží nástraha v podobě helmy a na konci ohromný dřevěný bodec, co proráží hrudník jednoho z nepřátel, a třetí: dva masivní kopce... ale teď nemluvím o reliéfu krajiny, ale o bicepsech Arnolda Schwarzeneggera! Nikdo jiný tehdy nemohl hrát Conana než tohle monstrum, co má ramena široká jako čtyřkolový povoz, záda mohutnější než vrata od stodoly a hrudník objemný jako sud na víno. Conan byl nadčlověk! Světem naostřených mečů a černé magie se pohyboval neochvějně, sebevědomě a dosyta si užíval všeho: soubojů, žen i dobrého pití. Zkrátka Barbar Conan je kult, který obsahuje všechno, co má fantasy film obsahovat. Někdy možná příliš zdlouhavé, ale ani po tolika letech to nezevšednělo a pořád si to drží svůj status. 69 miliónů dolarů(výdělek celosvětově) (08.05.2011)

Bojovník proti korozi, propagátor kožených doplňků a rozsévač anabolického semene aneb "Krom se tvým větrům směje". Na širokých lánech fantasy je tohle skvělá čtyřsložková soustava. První složkou je dobrá předloha a dokonale zvládnutý začátek filmu. Naprosto mrazivé a komentářem skvěle doplněné představení vrcholící emotivně vyšperkovaným koncem. Tohle všechno dokonale podtrhuje další složka. Skvělá ba nebál bych se použít slova dokonalé muzika. Hudba Basila Poledourise, který barbarskou dobu plnou násilí, víry v božstva a vlády meče, dobu kdy nejcennějším pokladem byla znalost oceli, prostě dobu jenž prostupuje celým dějem dokázal převést do muzikálních tónů a sborový zpěv místy pořádně nasází husí kůži po těle. Třetí složkou je na svou dobu slušná výprava a choreografie. I když ty efekty musí dneska působit primitivně a jednoduše, tehda tomu bylo právě naopak. Navíc těch pár zmutovaných monster a Arnoldův souboj s nimi, to už je dneska docela profláknutá legenda. Samozřejmě, že pro umocnění násilí a pro větší porci brutality bylo na stůl přidáno pořádné vědro krve jenž tryská z těl bizardně oděných postav. No a tou poslední čtvrtou složkou, tou je docela slušně zahrané představení. Arnold sice není příkladem herce jenž takzvaně hraje hlavou, ale ten který využívá svou sílu, svaly a to všechno fyzično kolem. A právě to dělá z Barbara Conana skutečným barbarem. Navíc několik zajímavých hlášek a skvělý tah v podobě Jamese Earla Jonese, který propůjčil Thulsovi Soudci nejen svůj díky Hvězdným válkám legendární hlas, ale i svůj démonický pohled. V hladině možného i nemožného sentimentu k tomuhle filmu dávám 4 hvězdičky. (01.10.2004)

K mým nejoblíbenějším filmovým fantasy se Conan nezařadil, ale jsem nucena uznat, že se nad lavinou braku, která se tímhle žánrem valí, tyčí jako Matterhorn nad Polabskou nížinou, má hutnou atmosféru, může se pochlubit vynikající Poledourisovou hudbou, Arnoldem v nejlepší formě, náležitě hnusáckým J.E. Jonesem a Maxem von Sydowem ještě předtím, než se propadl do hereckého bahna v Králi Galů, a navíc dokazuje, že se fantasy dá natočit bez draků, hord skřetů, moudra pronášejících elfů a harantů zachraňujících svět. Což rozhodně není málo. (30.08.2007)