Režie:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Luboš FišerHrají:
Pavel Landovský, Bronislav Poloczek, Alois Švehlík, Jiří Schmitzer, Miroslav Donutil, Josef Dvořák, Rudolf Hrušínský ml., Václav Postránecký, Daniel Landa (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Černými barony byli nazýváni příslušníci tzv. Pomocných technických praporů (PTP), jež v padesátých letech tvořily speciální složku naší „lidové“ armády. „Černí“ byli podle barvy nárameníků, „baroni“ pak podle toho, že jako jediní tehdejší vojáci prezenční služby měli peníze, neboť část mzdy za pracovní výkony dostávali v hotovosti. Zajímavé bylo sociálně politické složení těchto jednotek: k „pétépákům“ byli přidělováni odvedenci na jedné straně pro tělesnou vadu, jako např. na „prsa slabý“, ale i politicky uvědomělý redaktor závodního časopisu Dušan Jasánek (V. Javorský), nebo asistent režie Roman Kefalín (O. Vetchý). Na druhé straně lidé s kriminální minulostí jako zloděj Ciml (F. Burda), pro rasový (Rom Kotlár – M. Gumár) nebo třídní (feudál Šternberk – V. Vydra, JUDr. Macháček – B. Rösner) původ. Stejně jako „pétépáci“ stáli na samém okraji vojenské hierarchie i jejich velitelé, obecně se vyznačující mimořádnou dávkou stupidity – major Haluška přezdívaný Terazky (P. Landovský), kapitán Ořech (B. Poloczek), poručík Hamáček (J. Schmitzer) a poručík Troník (M. Donutil). Komické historky jsou však jen odvrácenou stránkou osudu „pétépáků“, provázeného většinou událostmi smutnými a tragickými. Tvůrci to naznačují v úvodních dokumentárních záběrech z filmového týdeníku. Snímek režiséra Zdenka Sirového vznikl podle stejnojmenné knihy humoristického spisovatele Miloslava Švandrlíka. (Česká televize)
(více)Recenze (594)
Začátek 90. let znamenal pro filmaře dokonalou odvetu za nějakých 40 let tvůrčí nesvobody a potřebu vyjádřit se k ne zrovna nejšťastnějším okamžikům našich dějin. Pétépáci tedy byli jedni z prvních na ráně a přestože je knížka mnohem lepší a například Jasánek je v ní za naprostého záporáka, tak film musím označit za rozhodně povedený. Herecká skvadra vyloženě excelentní. 85% ()
Na humoru se mi vždycky líbila ta vlastnost dělat si prdel i z doby, kdy to prdel vlastně vůbec nebyla. A Černí baroni jsou hrozná prdel. A ač by se to na první pohled nezdálo, inteligentní prdel. Sice to ke konci začíná trochu kulhat a rozsypávat se více, než by bylo zdrávo, ale poslední scéna s Mazurkem mě dojímá i po tom takřka čtvrtstoletí. Jen škoda, že už si nazpamět nepamatuji tu báseň Vám z Wallstreetu. Ve škole jsme ji dávali k dobru často. ()
Na Černé barony a jejich satirickou atmosféru se opravdu velice hodí slovo "absurdní", jenž se ve snímku párkrát mihne a pravděpodobně může (nebo nemusí) vystihovat poměry v PTP. Člověk znal již před zhlédnutím nejednu kultovní hlášku, jež zde zazněla - ať už šlo o Donutilovy "záludné" kontrolní otázky či Žižku se samopalem. Herecké obsazení bylo velmi dobře zvolené - nejvíce mě pobavili Pavel Landovský, Jan Kraus a Jiří Schmitzer. I přes všudypřítomný humor a nadsázku mě z dějové linie s Josefem Dvořákem zamrazilo. ()
Když jsem poprvé na gymplu četl xeroxované Barony, X krát jsem se připochcal smíchy. Film už tak vtipný není, ale přesto jsou postavy trefené dobře, hlavní scény jsou zpracované věrně a celková atmosféra knihy zůstala. Určitě je to povedenější, než třeba Tankový prapor nebo adaptace Párala. Jedině ten plešoun hraje jak ze života, zupácký kokot je myslím jeho skutečná tvář ()
Jedním z nejúčinnějších způsobů boje proti neotřesitelné vládě blbců je humor. Právě tím jsou Švandrlíkovy Černí baroni. Nejde tu o nějakou reflexi hrůz, o historicky přesné vzpomínky, o filosofické přesahy, jde jen a pouze o krystalicky čistou satyru. Koneckonců, román byl psán ve druhé polovině šedesátých let a tedy v době, kdy byla hrůzná zrůdnost padesátých let ještě v živé paměti mnoha lidí. Nebylo nutné ji příliš připomínat, byla ještě stále hmatatelně přítomná. Právě proto Švandrlík její tíživost odlehčil srandou a přiznejme si, jako taková fungují Černí baroni, ať už kniha či film, který ji ostatně velmi věrně zpracovává, spolehlivě dodnes... Kdosi kdysi pravil, že reálný socialismus, respektive jeho aktéři a prosazovatelé, byli takovými krutými kašpárky. V žádné jiné době se k veslu nedostalo tolik neschopných, nevzdělaných a tupých jedinců. Švandrlík neudělal nic jiného, než že jednotlivé korálky tradovaných historek navlékl na souvislou nit svého příběhu. Udělal to ovšem mistrně, přičemž tvůrci filmu jeho vypečené špeky kongeniálně převedli do filmové podoby. Může se to zdát málo. Lze prohlašovat, že Černí baroni nejsou dostatečně "filmoví", nebo, že postrádají souvislý děj a rozpadají se do série epizod... No a co? Jestli se Vám to nelíbí, nedívejte se. My ostatní si tohle dílko rádi a znova vychutnáme... Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, gudaulin, Galadriel Celkový dojem: 80% ()
Galerie (5)
Photo © Bontonfilm
Zajímavosti (53)
- Kniha, která složila jako předloha filmu, je „Černí baroni aneb válčili jsme za Čepičky“. V Čechách vyšla poprvé až v roce 1990. Čepička, tedy Alexej Čepička, byl tehdejší ministr národní obrany. (sator)
- Kefalín (Ondřej Vetchý) bol v reálnom živote sám autor knižnej predlohy a scenára Miloslav Švandrlík. Bol veľkým milovníkom kofoly a pravidelne dvakrát týždenne chodil do pražskej lahôdkárne nakupovať dve tašky tohto nápoja. Pre predavačky už bol známou postavou a pri jednom z nákupov si všimol, že keď vošiel do predajne, tak sa jedna predavačka naklonila k druhej a povedala jej "Podívej, ten kofolín už je tady zase." Z Kofolína sa v knihe stal Kefalín kvôli tomu, že autor nechcel robiť okatú reklamu tomuto nápoju. (Hnacik)
- Ve scéně, kdy se svobodník Halík (Daniel Landa) opije a mluví s přísedícím o bojeschopnosti vojáků, zní v pozadí skladba „Strahováček“ od Karla Hašlera. (majky19)
Reklama