Balada pro banditu

Dokonalost sama. Nejlepsi muzikal vubec. Sklanim svuj hrbet pred vsemi, co se ucastnili vyroby. Tohle me zaujalo uz kdyz jsem byla male dite a myslim, ze to je co rict, kdyz neco takovehleho dostane i dite. Divam se na to casto. Pisnicky jsem si jako mala nahravala do kazetaku polozeneho vedle televize a poslouchala jsem je pred usinanim. Krasne pisnicky a skvele zfilmovano. Super. (17.10.2012)

U me trojfazova zalezitost. Behem prvniho sledovani sem se chytala za hlavu, co je to za prisernost. Pak se mi to rozlezelo v hlave a rekla sem si, ze to vlastne neni nejhorsi film... Ted jsem Baladu videla podruhy - a nemuzu si pomoct, silene se mi libila. Cili pribeh o tom, jak od odpadu prejit k maximu :) (02.04.2008)

Straka v hrsti nebo tohle, stejně je to všechno stejná pakáž. Revoltující "omladina" na několikerý způsob... Aneb jak poznamenala Iva Bittová, Balada pro banditu je film pro pamětníky, památka na jednu hru Husy na provázku, které se ovšem přiblížila jen velmi volně a víc nic. (02.12.2009)

Řeknu Vám - už jsem viděl Vesmírnou prdu, Kameňák, sequel pro Bohové Musí Být Šílení. Viděl jsem 24 hodin, viděl jsem Teletubbies. Je podivuhodné, že jsem dokonce viděl i Discopříběh a přežil jsem. Ale něco tak nudného, odporného, patetického a až nenasytně zvrhlého jsem ještě neviděl. Střežte se Balady pro Banditu, neboť tohle je horor. Až ho uvidíte blížit se televizním programem, vyhoďte pojistky a odjeďte na bruslích na týden do Pákistánu. V opačném případě zemřete zlou smrtí (25.06.2007)

Úspěšně zakonzervovaná nálada doby; kdo se někdy nechal okouzlit „kotlíkářským“ viděním světa, tomu se tady intenzivně připomene jeho prostá emocionální síla. Střídání divadelní a filmové stylizace, možná ještě o kousek dotaženější než v JCSS, pozvedá jednoduchoučký příběh na symbolickou rovinu; mýtický úvod, čarodějnické scény s uhrančivou Blankou Rudovou(?), milostná obraznost, Polívkův slizoun hostinský nemají chybu. Muzika se zavrtá do uší a nevyleze, i když do lidové prostoty má daleko – když si člověk ty písničky zkusí zazpívat s kytarou, zjistí, že nejdou vůbec pěvecky ani muzikantsky „po srsti“, jsou samý rytmický a melodický naschvál a vyžadují víc než slušný rozsah. O to větší poklona zejména Donutilovi, jehož ve všech pozdějších polohách, ať hereckých nebo lidově bavičských, srdečně nemusím. Jen škoda, že film-představení neudrží vysoko nasazenou laťku celou dobu, po opravdu silném úvodu ztratí ve střední zbojnické části dech hlavně souhra choreografie s kamerou a magie se do velké míry vytratí. Vidět to naživo Na provázku, to musel být zážitek opravdu mimořádný. (28.12.2012)