Drei Haselnüsse für Aschenbrödel
Three Wishes for Cinderella
Tri oriešky pre Popolušku
Režie:
Václav VorlíčekKamera:
Josef IllíkHudba:
Karel SvobodaHrají:
Libuše Šafránková, Pavel Trávníček, Carola Braunbock, Rolf Hoppe, Karin Lesch, Dana Hlaváčová, Jan Libíček, Vítězslav Jandák, Jaroslav Drbohlav (více)Obsahy(1)
Tři oříšky skrývají tajemství a Popelce umožní být jednou obratným lukostřelcem v zelené kamizole, prohánějícím se na koni, jindy neznámou princeznou, před jejíž krásou se i princi tají dech. Cestičku ke štěstí si Popelka najde s pomocí svých kouzelných oříšků a princ přes všechny nesnáze najde svou milou díky tak malému střevíčku, který na nožku padne jen Popelce. (Ateliéry Bonton Zlín)
(více)Recenze (997)
Vrchol české filmové pohádkové tvorby. Krásné zpracování klasické Popelky se Václavu Vorlíčkovi povedlo nezapomenutelným způsobem (nejen díky Libušce :) ()
Tento komentář věnuji svým "nejoblíbenějším" uživatelům – Hochům z Filmové teorie. Snad jim pomůže znovu spatřit realitu všedního dne. ********* Sine ira et studio!!! Eklatantní paralela Vorlíčkovy tvorby s giganty žánru jako Tarkovský, Von Trier či Buňuel je flagrantní již od prvních minut tohoto elaborátu adespotonu orální kultury. Především afiliativní symbol sovy (ať už mající jakýkoliv signus) představuje edukovaného telebedekra, který významně asistuje divákovi prožít smysl všech mistrových metafor a navodit tak signifikantní inverzivní tendence. Avšak i pro nezasvěceného diváka, u nějž by se zpočátku mohla objevit averze, ba co víc dokonce negace mistrovy epistuly, poskytuje Pan režisér mentorskou berličku. Jedná se zejména o simplifikovaný konfrontační úzus dobra a zla ( Ano, zde mám namysli explicitně zlou macechu a její ambiciózně edukované vlastní dcery v přímém rozporu s repulzivní edukací dcery nevlastní !! ), chudoby a bohatství (Neutěšené aparigrahické Popelčiny poměry versus ad hoc propertiální konzumerismus šlechty!!). Pokud v tomto aktu přistoupíte na mistrovu hru, budete schopni plně prožít předfinální tenzní gradaci při testaci inkriminovaného střevíce!!! Rozradostnění abstrakní vizualizací postfreudovského axiomu prostě potom musíte odpustit tvůrci (možná pro někoho slaboduché) finále ve smylu „Honesta vita est beata“, kdy ústřední dvojice naváže eternální, koexistenčně kopulativní vztah. Pochopíte li plně režséruv záměr, film vás konkveruje a **Na tomto místě se i JÁ musím snížit k insitnímu výrazivu některých uživatelů** „Sežvýká a vyplivne". Silně pochroumáni a polepení slinami pak budete ještě dlouho meditovat nad smyslem života a zejména buddhistickou tezí zvuku tleskotu jedné ruky!!!!!! .. dále viz Antikrista ()
Jistě, může se zdát v případě notoricky známé pohádce zarážející, ale před pár lety jsme dávali dohromady společnou knížku o ní. Byl jsem přitom požádán pokusit se pomocí detailního rozboru filmu odpovědět na docela široce položenou otázku, čím jsou vlastně TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU natolik výjimečné, že dosáhly takového tuzemského, ale především mezinárodního věhlasu. Byla to zajímavá výzva, protože i já je měl od dětství zažité především jako divák a v souvislosti s vánočním televizním časem... Tou odpovědí pro mě nakonec bylo vrstvení, které umožňuje spojit očekávané s neočekávaným, kdy jako diváci dostáváme i nedostáváme popelkovský příběh. Mnohem více než na poli vyprávění či výstavby světa mě ale TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU po analýze záběr po záběru překvapily svým filmovým stylem, protože jde o jeden z nejokázalejších příkladů práce s transfokátory (zoomy), s docela dlouhými objektivy v překvapivé kombinaci s inscenováním do hloubky, stejně jako s různými takřka avantgardními postupy. Tyto techniky sice pro většinu diváků zůstávají neviditelné, ale přitom se na nezaměnitelnosti filmu neopominutelně podílí (viz dále, strana 73-84). Po dvou letech od vydání knížky si můžete přečíst celou analýzu tady, i když už je po Vánocích (ale než řeknete švec, už se zase budou blížít, takže je to jedno ;)). ()
Ať to beru, jak to beru, tohle je opravdu ta nejlepší pohádka, která kdy u nás vznikla. Pohádkovou atmosférou jenom překypuje, bílé zasněžené pláně, stejně jako sněhem obalené smrky kameře přejí a herecký ansábl je bezchybný, včetně německých zástupců. Klukovsky rozverná a zároveň žensky půvabná Libuška je k nakousnutí a tehdy ještě štíhlý Pavel Trávníček je princ, jak má být. No a světe div se, i Svobodova hudba a "božský Kája" to nekazí a jeho zdejší song je snad jediný, který jsem od něho ochoten akceptovat. Od té doby se Vorlíček tomuto skvostu ve svých dalších počinech ani v nejmenším nepřiblížil. ()
Zase jedna z těch starších pohádek, které ještě mají tu zvláštní, kouzelnou, nezapomenutelnou atmosféru. Je jasné, že jsme to už všichni viděli alespoň desetkrát, ale rádi se podíváme i po jedenácté. ()
Asi vážně měknu, protože jako malý jsem tuhle pohádku z duše nenáviděl:) A přitom je taková...taková...no prostě taková, sami to znáte:) A proč těch hvězd není pět, když je naše Popelka tak úchvatná? Protože ani v takhle milé pohádce nepřekousnu hlásek božského Káji:) ()
Tak jsem si o letošních Vánocích Tři oříšky zrevidoval. Nechci jí ubrat status kvalitní podívané, ale připadá mi, že je prostě až moc jednoduchá (ples se koná jen jeden) a i přes přítomnost postav macechy a nevlastní sestry se Popelka nemusí ani moc snažit a mnoho věcí jí spadne do klína tak nějak samo sebou. Dá se to srovnat s filmaři, kteří díky shodě určitých okolností točili poněkud jinak, než původně chtěli (sníh). Ovšem aby nedošlo k omylu, mnoho nadprůměrných složek snímku, notoricky známých, funguje i na mě (hudba, lokace, hlavní představitelka). Prostě jsem měl vždycky radši jiné dvě Vorlíčkovy pohádky, ve kterých mají vnitřní napětí i nástrahy osudu mnohem větší intenzitu a účinnost. Jak se budí princezny a zejména pak Princ a Večernice. To je aspoň majstrštyk! ()
Nemůžu si pomoct, ale mě to s těma oříškama nefunguje. Po skončení této pohádky jsem byl tak okouzlen tím krásným příběhem a Libuškou Šafránkovou v těch nádherných šatech, že jsem okamžitě pelášil k nejbližšímu vietnamcovi a koupil 10Kg vlašských ořechů. Loupal jsem je celej tejden jak veverka a hovno, žádný šaty, auta, boty, elektronika, mobily nic mě z nich nevypadlo. Zato pro samý skořápky a ořechy jsem pak nemohl najít ani postel a úklid oříškového bordelu mě zabral celej měsíc, protože mě žádný zvíře nepřišlo na pomoc. Tím chci říci, že tato pohádka není podle skutečné události. ()
Nekorunovaná královna mezi českými pohádkami, jejíž krása je ještě umocněna tím, že se odehrává v zimě. Libuška je zde ztělesněním přirozené krásy, výborní jsou ale i ostatní herci. Bez této pohádky si nedokážu Vánoce představit. ()
Nejoblíbenější pohádka v Česku a nejoblíbenější česká pohádka v Německu a v Norsku. To de ne? :-) ()
Jednoznačně jedna z top 5 Českých pohádek se skvělou atmosférou, přesně trefenými herci a hudbou. Prostě klasika.... ()
Co dodat - zlaty skvost ceske kinematografie - cvalajici Libuse Safrankova proste jako Popelka nema konkurenci. ()
Scénář: František Pavliček .. 100% pohádka ... co víc dodat? ()
Svým filmovým zpracováním (kostýmy, dekorace, interiéry, architektura...) ryze německá pohádka, již si Češi díky koprodukci tak trochu mylně přivlastnili...vždyť i autorka literární předlohy byla Němcová :-) ... ()
:::::::::::::::::::::::: Kdo by neznal naší Popelku !?! ::::::::::::::::::::::: ()
// Production Companies: Filmové studio Barrandov // ()
Jako prťavé kiddlátko jsem chtěla pokračování. Po letech jsem zjistila, že existuje něco jako Robert Baratheon a že co do příšernosti té tragicky zaniklé moravacké nádheře fakt nesahá ani pod lem legín. Teď už nedávám ani originál, aniž bych brečela, jak Popelka, logicky zahynuvší ve třiceti na uchlastání z deprese, měla kurva na víc. ()
Je v tom možná něco nezdravého, že pohádkám odpouštíme předvídatelnost, schematičnost postav, jednoduchoučký děj apod.,zatímco jakékoliv jiné filmy jsme připraveni za totéž strhat tím nejhorším možným způsobem. I já sám tou "vadou" trpím, žel asi méně než většina lidí. Mám raději Vorlíčka, který pohádkové (a nejen pohádkové) motivy staví na hlavu a do nových souvislostí, než Vorlíčka, který je kopíruje. Vorlíčka Doktora Mráčka, Létajícího Čestmíra, Křečka v noční košili, Arabely, Špenátu, Agenta W4C a Saxany. Lepší ***. ()
Na jednu stranu se nejedna o nic extra super, pohadka v podstate nevynika ani pribehem, ani hereckejma vykonama, ale Vorlickovi se to tak nak vsechno povedlo skloubit dohromady, ze se na tuhle pohadku da vzdycky divat. Navic, i kdyz herci nepredvadi buhvi co, tak jsou ve svejch rolich fakt perfektni, zvlast Safrankova a k tomu tu mame prijemnou hudbu. To spolu se slusnou stopazi da dohromady hezky 4*. ()
Související novinky
Režisérský sestřih Rebel Moon je dle Snydera úplně jiný film
Netflix si vždy s koncem roku připravuje nějaký trumf v podobě velkolepého filmu, jenž má sebrat diváky Třem oříškům pro Popelku a během Vánoc hromadně nalákat lidi k obrazovkám. V minulých letech to… (více)
Popelka se dočká krvavého zpracování
Ikonický příběh o Popelce se v průběhu let dočkal mnoha verzí, přičemž mezi ty nejznámější v Česku patří samozřejmě Tři oříšky pro Popelku, animovaná Popelka z roku 1950, a pak možná moderní Popelka… (více)
Zemřela Libuše Šafránková
Z Prahy přichází velmi smutná zpráva. Svět českého filmu dnes opustila filmová, televizní a divadelní herečka Libuše Šafránková. Před pouhými dvěma dny přitom oslavila své 68. narozeniny. O úmrtí… (více)
Zemřel režisér Václav Vorlíček
Legendární český režisér Václav Vorlíček zemřel ve věku 88 let. Tvůrce řady známých českých klasik jako Tři oříšky pro Popelku, Arabela nebo Dívka na koštěti zemřel v pražské nemocnici, informaci… (více)
Mi Nü-Chai mě přiměla konečně se jednou vyjádřit i k Popelce, ačli je vůbec možné napsat k tomuto filmu komentář po Verbalovi. Z mého hlediska je nutno postavit tento film vedle Jak se budí princezny (to je ta o Šípkové Růžence), s nímž má společný sympatický první dojem, strojenou vtipnost (taky toho Menšíka), ale hlavně perverzi klasického námětu. Liší se v těchto ohledech jednak nepřebitným trumfem v podobě Libušky Šafránkové, jednak tím, že perverze není zde sice tak ohavná, ale zato postihuje samotný smysl příběhu, byť ho zdánlivě ozdravuje. Základním kamenem úrazu je právě Šafránková a charakter, který zde zosobňuje. Náležitá Popelka je utištěná, v koutku sedající chudinka, která zásahem dobré víly uloví nejexkluzivnějšího ženicha: nezdravě melancholická story s odpudivým koncem, příběh pro ukřivděné, definující je jako barbinae larvatae, střevíček, kočár, myší lokajové. Šafránkové Popelka je zcela jiná: hrdá, vnitřně nespoutaná, vzdorovitá dědička krve (patrně některého zchudlého šlechtického rodu), zdravě povětrná, s klučičími zájmy; téma „ženich“ je to poslední, co bychom v mysli tohoto rozkošného dítěte očekávali. A hle: ona chce na ples, cože? Sotva se objeví princ, nota bene nejrozjívenější floutek v celé zemi, nota bene Trávníček, je celá hin a jde po něm. Co si o tom myslet? Je to snad „o dospívání“? Pak ale o dospívání dcer, jejichž života smyslem je pokračovat v kynutí svých matek. Nebo nějaký psychický komplex? Máme snad pátrat v raném dětství? Víme, že je dcerou otce, který ji vychoval jako syna, načež ji asi vydědil ve prospěch megery, která, jak z jednoho dialogu vyplývá, nepřidala k rodinnému jmění nic. Evidentně muselo být něco v nepořádku, svou roli sehrála zřejmě i absence matky. (Také je na místě připomenout, že původní pohádka představuje Popelku jako špindíru u kamen, což tvůrci filmu vtělili delikatissime do některých symbolických scén a zvláště do trapné hádanky o kominíkovi.) Ale protože to vše jsou jen dohady, musíme hledat motiv. A ten je nasnadě: Popelka musí mířit vysoko. Sňatek s princem je její jedinou nadějí, nehledě k tomu, že s sebou nese budoucí titul královny. Její rafinovaný lov na hloupého prince je nepochybně veden chladnou rozvahou. Ale nikoli počtářsky: Popelka nechce než to, co čeledínovi cvrnkne do nosu, což ji činí způsobilou k vítězství. Ostatně, královská povaha toho nezvedeného floutka (který se NECHCE ženit) se přece jen projevila tím, jak ukončil lov na dravého ptáka. Popelka vlastně působí jako element, jímž princ teprve přichází sám k sobě. Dobrá, to všechno by bylo moc hezké. Ale přichází výsměch nebes či spíše pekel: Popelka je při jízdě na zámek a opět v samotném závěru definována jako skutečná Popelka. Všechno, co jsme viděli, byla lež. Mýtu nelze uniknout, pravá substance celého příběhu šklebí se odporným gottliche „Kde pak ty ptáčku hnízdo máš, skrýš svou a zázemí. Vždyť ještě léčky málo znáš, málo, zdá se mi. Hej břízo bílá skloň se níž, dej ptáčku náruč svou a skrýš, já pak můžu jít a v duši klid můžu zas mít.“ Takže hovno hovno. Česká politická zkušenost posledního čtvrtstoletí, neobnášející nic jiného než tutéž frustraci posledního žvástu pologramotných narcistních pacientů, napovídá, že spojení prince s Popelkou přinese zemi jen neštěstí. K psychologii Popelky dále viz fleker. () (méně) (více)