Kladivo na čarodějnice

Jedno z vrcholných filmových děl československé kinematografie z dílny nestora a kontroverzní osobnosti české režijní školy Otakara Vávry, režiséra procházejícího napříč panujícími režimy a mnohdy točícího své filmy na objednávku právě panující ideologie. Filmová adaptace historického románu Václava Kaplického (odkazující svým názvem ale přímo ke středověkému manuálu - rukověti - knize Kladivo na čarodějnice - Malleus maleficarum) pohříchu k ideologicky motivovaným filmům nepatří (i když bychom tu mohli lehce identifikovat celkem jasný politický podtext co nejvíce očernit církev) - anebo možná naopak, je to onen příslovečný politický opus magnum... Svobodná atmosféra konce 60. let, zrušení cenzury a závan naprosté tvůrčí svobody dovolily Vávrovi natočit filmovou alegorii, v níž na příběhu nábožensky motivovaných procesů z úsvitu novověku (středověk už byl dobrá dvě staletí pasé) coby typizovaných inkvizičních procesů dopodrobna vykreslil model a schematismus fungování mašinérie politických procesů, které se u nás odehrávaly v 50. letech minulého století (a které kulminovaly v evropském měřítku v sovětském Rusku v letech třicátých). Sám Vávra k tomu řekl: ,,Po procesu se Slánským jsem chtěl natočit film, kde by bylo vidět, jak je možné člověka zmanipulovat, až prosí o svou smrt." Film autentický až na samou mez snesitelnosti (nejde tu přitom o nějakou historickou přesnost, jde o autenticitu podobenství...), expresivní ve svém výrazivu (úžasně působivé prostřihy na detail hovořících úst Václava Lohniského coby fanatického mnicha - glosátora...), šťastně použitý černobílý filmový materiál ještě více zdůrazňující vyznění a podtrhující archaický (a nadčasový) rozměr filmu, skvělé herecké výkony, popisnost a až naturalistický rozměr scén zobrazujících aplikování práva útrpného, neotřelé a osobité formální prvky (detaily na obličeje, významově opisující psychické pochody hrdinů...), nádherná kamera Josefa Illíka, autentické lokace zámku ve Velkých Losinách, kde se natáčelo a kde se skutečně inscenované procesy odehrály... To všechno v sobě spojuje Vávrův strhující film, který se díky výše zmíněnému nedlouho po svém natočení stal ne přímo trezorovým (jako třeba obdobně znepokojující Kachyňovo Ucho), ale pro režim velmi nebezpečným filmem - filmem analyzujícím zhoubnost totalitní moci. Usvědčující Signum diabolicum lze totiž nalézt na komkoliv...stačí jen ukázat... Podobné filmy: Goyovy přízraky, Jméno růže (18.02.2008)

Těšil jsem se na slavný film, který je možná nadhodnocen (co se týče filmové kvality), ale rozhodně musel vzniknout jako výpověď o zrůdnostech, v které možná někteří lidé nevěří nebo o nich dokonce nevědí. Avšak znalého věcí(jak to chodilo, praktiky...apod) film ho nedokáže překvapit. Mě osobně tím dost zklamal, protože i přes působivé postavy, atmosféru a "nepříjemné" praktiky tu nebylo nic, co by mě jakkoliv překvapilo nebo zarazilo. Asi jsem nikdy neměl dobré smýšlení o režimu a/nebo církvi a to ani z historického hlediska, takže mě film lehce "minul" ve svém poselství, které jsem měl "přečtené předem". (20.02.2009)

"Raději nepouštějtě inkvizitora do našich domů." - "Do domů ne. Ale sem... sem se už dostal." Strašný, príšerný, desivý a obludný film o tom, že najhorších vecí sú schopní primitívi s mocou presvedčení o tom, že si ich ako svoj nástroj vybral Boh. Pôsobivá, mimoriadne nepríjemná a znepokojivá atmosféra. Extratemné časy, v ktorých bolo až šialene jednoduché skončiť na hranici. Sú doby, v ktorých by som fakt nechcel žiť. Čertovo kolo sa roztočilo. Ale nepoháňali ho čerti. O Petrových kameňoch sa mi bude snívať. Vadila mi snáď len hudba; na taký vážny film ju ladili do komediálna, aspoň mne to tak pripadalo. (16.01.2007)

"Kladivo na čarodejnice". Pri komentovaní tohto filmu si pomôžem textom, ktorý napísal Aleš Brichta a zhudobnil ho Otakar Hereš. Jedná sa o rovnomennú skladbu z repertoáru legendárnej pražskej black metalovej kapely Torr. Výborne vystihuje obsah tohto čiernobieleho snímku. Takže: "V sobě má posedlej svět. Nemíní se spokojit s málem. Vybírá pro majetek. Koho obviní ze spolku s ďáblem? Skřípot palečnic, když doznání schází. Plamenů žár za hříchy žen. Svět čarodějnic, lidí dvou tváří. Všechno se zdá jak šílenej sen. Hlad, řetězy, skřipce, rozžhavenej kov, žízeň, kleště, břitce, pár španělskejch bot, pak přiznání dostane lehce z dívek ven, a postaví hranici pro očistu těl. Inkvizitor zvedá svůj kříž, horší než mor, inkvizitor jééé! Upálí křídla i andělům snad, kam se mu zachce, tam zasekne dráp. Černá a bílá, víc nechce znát. Je dvou hranic extrém, Jezuitů řád." *** (26.02.2014)

Tak takle se křižuje pravá víra, rádoby právem, náboženským fanatismem podpořeným téměř lidovými báchorkami a jednou bláznivou knihou, lidskou hamižností a méněceností , strachem církve z vlastní kompromitace. A Otakar Vávra tomu samozřejmě neopomenul dodat silný podtext o člověku opuštěném Bohem. A je mi jedno, že tím podtrhoval své politické stanovisko, i přestože tehdejším režimem skutečně nebylo pochopeno. (28.02.2006)