Marie Glázrová

Marie Glázrová (někdy psána jako Glaserová) se narodila 12. července 1911 v Horní Suché u Karviné do rodiny vesnického lékaře a nadšeného ochotníka. Od dětství měla Marie sklon k umění a velmi ráda recitovala.

Odborně se školila soukromě u slavné Izy Grégrové a na pražské Konzervatoři, jež ukončila roku 1931 u profesorů Rudolfa Deyla st., Marie Laudové – Hořicové, Anny Suchánkové a Jaroslava Hurta. Bez úspěchu se pokoušela dostat do Divadla Vlasty Buriana. Následně hrála v Plzni (1931 – 1932), na popud divadelního režiséra Jana Bora v pražském Divadle na Vinohradech (1932 – 1937) a v činohře Národního divadla v Praze (1. srpen 1939 – 31. prosinec 1987).

V letech 1937 – 1939 byla mimo divadlo a stala se filmovou herečkou. Jejím mužem byl operní pěvec a kolega z ND Eduard Haken (1910 – 1996).

Marie Glázrová byla zezačátku jednou z největší lyrických hrdinek. Měla melodický přednes, hluboký prožitek, jež nepostrádal divadelní patos („Radúz a Mahulena", „Faust" nebo „Othello".

V komických rolí nechyběl temperamentní pohyb, prudká gesta a mobilizovaný hlasový projev („Zkrocení zlé ženy", „Naši furianti", „Strakonický dudák", „Poprask na laguně", „Tartuffe" a „Lucerna"). Vrcholem herectví Glázrové byly tragické hrdinky, jež vyrýsovala hrdnou výjimečností a prudkou vášnivostí.

Charakteristická byla její kultivovaná mluva, zřetelný přednes s pauzami a impozantností („Maryša", „Tři sestry", „Vojnarka" apod.).
Po příchodu na Vinohrady si poprvé zahrála také ve filmu. Byla Zdenkou Kohoutovou, která musí s ostatními členy rodiny snášet despotismus svého otce, profesora Kohouta (Hugo Haas) ve Fričově komedii POSLEDNÍ MUŽ (1934). Za rok později si na ni vzpomněl Josef Rovenský pro roli Rozáry v dramatu MARYŠA (1935).

O dva roky později účinkovala hned ve čtyřech filmech. Hned ten první ji odstartoval hvězdnou kariéru a oblibu u diváků, která probíhala až do roku 1945 – v dramatu HLÍDAČ Č. 47 (1937) sehrála velkou dramatickou roli nešťastné Anny Doušové, jejímž nechápajícím manželem byl o mnoho let starší traťový hlídač František Douša (Jaroslav Průcha).

Až do roku 1945 byla filmem velmi vytížená a hrála převážně velké a výrazné role: Markytka (NAŠI FURIANTI), Marie (LIDÉ NA KŘE), Anna Hošková (LÁSKA A LIDÉ), Zorka Náhlíková (SVĚT KDE SE ŽEBRÁ), Jiřina Novotná (STŘÍBRNÁ OBLAKA), schovanka Jenůfa (JEJÍ PASTORKYNĚ), hospodyně Lory (ULICE ZPÍVÁ), Eva (V POKUŠENÍ), starostova dcera Marta (SRDCE V CELOFÁNU), krásná Lilka (PANÍ MORÁLKA KRÁČÍ MĚSTEM), Žofka (DVOJÍ ŽIVOT), Milá Jarmila (PELIKÁN MÁ ALIBI), oproti Květě Fialové lépe zahrána paní kněžna (BABIČKA), prostá tovární dělnice Žofka (TURBINA), Helena (NOČNÍ MOTÝL), Gabriela Tuzarová (GABRIELA), Jitka Zykanová (OKOUZLENÁ), zamilovaná Ančka (MĚSTEČKO NA DLANI), tanečnice Clo Satranová (TANEČNICE) a Terezka (DĚVČICA Z BESKYD).

Její životní – a poslední hlavní – rolí se stala tragická role mladé temperamentní Roziny ve Vávrově dramatu ROZINA SEBRANEC (1945). Hrála rovněž v nedokončených filmech SVATÝ VÁCLAV, Z RŮŽE KVÍTEK a BLUDNÁ POUŤ.

Je to až neuvěřitelné, ale znárodněná kinematografie se k této herečce zachovala jako k té největší amatérce: dala ji pouze v devíti filmech nějaké uplatnění, o to více se upnula k divadlu.

Zahrála si např. v reprezentačních i v zapomenutých titulech LAVINA (paní Irena), POSEL ÚSVITU (Clam – Martinicová, hraběnka), BYL JEDNOU JEDEN KRÁL... (svérázná voda Kubátová), PO NOCI DEN (Růžena Drátková), VYŠŠÍ PRINCIP (matka Skálová), HRDINA MÁ STRACH (Hofmánková), JARNÍ VODY (madam Lenora Roselliová), HVĚZDA (bývalá herečka Olga) a naposledy HONZA MÁLEM KRÁLEM (Honzova matka).

Několikrát své herecké síly spojila také s televizí (VOJNARKA, POPRASK NA LAGUNĚ, ZLOČIN LORDA SAVILA, LEPŠÍ PÁN, KOČIČÍ HRA či NEBOŽTÍK SI NEPŘÁL KVĚTY). O to více byla zajímavá její recitátorská práce („Slezské písně") a rozhlasová činnost („Radúz a Mahulena", „Maryša", „Cid" aj.).

Za herecké kreace byla nositelkou Národní ceny (1942), Vyznamenání Za vynikající práci (1958), titulů Zasloužilé členky ND (1960) a Zasloužilé umělkyně (1963) a Ceny Senior Prix (1993). I když se Marie Glázrová dožila vysokého věku a zemřela na konci 20. století, již ji nikdo neznal a zemřela v zapomenutí 19. února 2000 v Praze ve věku nedožitých osmdesáti devíti let. Svého muže přežila o dlouhé čtyři roky.

Jaroslav "krib" Lopour