Fabelmanovi

Sammy Fabelman miluje film. Spolu s kamarády a celou rodinou točí malé amatérské snímky a sní o kariéře režiséra. Jenže pak díky svému koníčku odhalí ošklivé tajemství svých nejbližších, které ho donutí přemýšlet o všem, co až doposud znal. Steven Spielberg natočil částečně autobiografický příběh, který je dojemný, zábavný, vtipný a především uvěřitelný. A i když je i nostalgické a melancholický, nikdy nepůsobí vlezle. Poctivé a divácky vděčné drama od vypravěče, který svojí práci sakra dobře rozumí. (24.11.2022)

Steven Spielberg je mistr filmového vyprávění. Je nádherný kolik umí Steven dát citu a lásky do jednoho záběru, do dialogů a následnou scénu natočit naprosto odlehčeně a přesto to k sobě dokonale pasuje. Já samozřejmě netuším do jaké míry je to autentická autobiografie a do jaké míry filmá fikce a je mě to jedno, ale ta ukázka talentu v podobě natáčených studenstkých filmů to prostě pohladilo na duši.  Film, který i přes svou délku trvá hrozně krátce, protože, když si něco zamilujete, nechcete to končit a já si tenhle film zamiloval. Steven Spielberg mě už desítky let dodává vrchovlovou filmařskou kvalitu, zábavu, ale především nádherné emoce, dlouho předlouho už jsem neviděl film, který by nesmrděl titulem "spotřební zboží" , ale dnes jsem dočkal procítěné, filmařsky brilantní extraklasy, která nikdy nebude v šuplíku s filmy "zkouknuto, zapomenuto, další. (21.11.2022)

POZOR, kapající BOJLER!!! Štefane, Štefane, takhle bys o vlastní rodině mluvit neměl! Když už má někdo mámu sice peklotyčně odpornou, zato však totálně excentrickou piču, tátu sice kapku bezpáteřního latentního homoseksuála, avšak zato naprosto asociálního ufona, a k tomu všemu neštěstí je tátův nejlepší kámoš, strýček Itzak Poschoust, taky zvrácený zoofil jako táta, protože ani on se neštítí lačně vlézt na něco, z čeho zdravému heteroseksuálovi zalézají koule do břicha, má chuť raději okamžitě pověsit péro na hřebík a začít chlastat nebo rybařit, měl by se to v autobiografii snažit milosrdně xobě i k divákovi alespoň trochu vylepšit. A pokud jsi to už vylepšil, možná bys měl méně traumatické a estetičtější dětství v nějaké pěstounské péči nebo v děcáku. Štefan je bezesporu už teď nesmrtelný a rozhodně nejvýznamnější průkopník a inovátor novodobé filmařiny, čili po tom všem, co pro pohyblivé obrázky udělal a kolik zábavy a radosti světovému diváctvu přinesl, mu prostě nelze neodpustit, že věkem zesenilněl, a od doby, co pateticky vykydal podestýlku Válečnému koni, páchá už jen samé kýčovité cajdáky pro otylé chovatelky koček za zenitem a afektované bukanýry nebo narkolepticky užvaněné uspávačky hadů. Tedy mimo RP1, tam na geniální předloze prostě apriori nebylo co znudit. To ovšem neznamená, že je nutno se pietně posrat z každé jeho další hemoroidální kalvárie a hystericky ji přebušovat jen proto, že je to Štefan! Což je případ i této, samozřejmě filmařsky i herecky do posledního políčka vymazlené a zcela profesionální, samohany, jejíž scénář, natažený do dvouapůlhodinové hrací doby, by se dal lapidárně, avšak zcela výstižně shrnout do jediného souvětí „Chlapec z lehce, avšak nikterak dramaticky dysfunkční rodiny propadne kouzlu celuloidu, a tak s klukama ze skautu vcelku nezáživně točí amatérské porno, až jednou při stříhání zjistí, že mu tátův nejlepší kámoš prcá jeho otřesně hnusnou mámu, což však taky nijak zvlášť dramaticky nedopadne.“ A těchto časově řekněme 20 minut je dovatěno cajdákovitou melodramatickou retroplstí na úrovni libovolné hispánské telenovely, využívající komplexní škálu řádně omšelých nejlacinějších močopudných a emocedojných audiovizuálních berliček. Retroplstí, jakou mohou s čistým svědomím opětkovat snad jen arizonský žid, vyrůstající v 50. letech, kompulzivní žehlivka, flagelantní nudofil nebo sveřepý pánský kolonoskoper. Dobře, no, je to Štefan, tak tam k už dost odřenému jednomu vrazím ještě jeden nucený puchýř za celoživotní dílo, ale tím končím, a podruhé si pustím raději plyn. (08.01.2023)

Na Fabelmanovi jsem přes víkend stihl zajít dvakrát a zejména podruhé jsem u nich zažíval pocity, které už si s moderními filmy dávno nespojuji. Dvouapůlhodinová anamnéza slavného filmaře o jeho složitém formativním dětství v rozpadající se rodině je určitě nejkrásnější snímek, jaký jsem za dlouhou dobu viděl, a skýtá narativní postupy tak rafinované a přitom mnohdy úplně nenápadné, že by se generace mladých režisérů opět mohla v kině učit. Příběh začínajícího filmaře a jednoho trpkého rozvodu stojí na střídání umělecké a racionální perspektivy. Kamera protagonistovi odhaluje věci, jež lidské oko v reálu nikdy nepostřehne (včetně maminčiny nevěry v pozadí natáčené akce), a díky fotografické formě záznamu, s nimž můžete ve střižně různě manipulovat, se filmy stávají tím nejspolehlivějším zdrojem existence. Něčím, nad čím můžete mít kontrolu a co dokáže podat autorské formy reprezentace. V závěru to rodinnou situací ztrápený Sammy využije ke glorifikaci školního šikanátora ve školním videu, čímž svému sokovi podlomí kolena - uvědomí si, že ve skutečnosti nikdy nebude vypadat tak dobře jako ve filmu. V životě je občas všechno šedivé a Spielberg v mládí poznal hořkost z antisemitismu, šikany, neúspěchu u dívek a hlavně rozvodu rodičů, z nichž pouze jeden jeho filmovou vášeň podporoval. Fabelmanovi reprezentují dva pohledy na svět, které se musí proplétat, ale ten bolestnější nikdy nesmí zadusit to, co nás nejvíce naplňuje a k čemu tíhneme. Je to emocionální a psychologicky do detailu propracovaná rodinná studie, v níž filmy neslouží jen pro útěk, nýbrž pro objasnění a filtrování emocí. Většina Spielbergových filmů o komplexu z neúplné rodiny nás dokázala vcucnout, ale Fabelmanovi jsou snímek, přes který můžeme inhalovat a navzdory smutným pasážím nasávat radost z vyprávění a jeho podnětů… Po druhé projekci jsem se kodrcal půl hodiny na autobus, do sluchátek jsem si pustil soundtrack Johna Williamse a nechal jsem se unášet tím, co mi Sammyho příběh vyjevil. I já se mohu snažit být extrovert a hlásit se o něčí pozornost, ale v duši vím, že vítám svou introvertní bublinu a ztrácím se ve filmech, kde nemusím řešit mezilidské vztahy, v nichž úplně nevynikám. A kde se raduji z toho, že mohu analyzovat práci s prostorem, pohybem kamery a rozestavením figur po scéně, která je ve Fabelmanech opět nádherná a originální. Steven Spielberg natočil úžasný film, který ke mně promlouval každou scénou a dá se říci, že mi zase trochu otevřel oči. Jestli máte tenhle rok (zatím) vidět jediný snímek, tak určitě tenhle - Avatar se bude muset hodně snažit. (28.11.2022)

Láska k filmům: ve filmu.... Povinná četba pro všechny filmokluky a filmoholky? Bezpochyby. Spielberg ve vrcholný formě? Určitě ne. Asi jsem čekal víc [možná až příliš], i tak jsou Fabelmanovi řemeslně poctivou a extrémně intimní semi-autobiografickou coming-of-age výpovědí Stevena Spielberga o jeho dysfunkční rodině, strastech a radostech dospívání, a fascinaci filmovým uměním. Je to možná trochu zbytečně zdlouhavý, naivní a přehnaně sentimentální, ale svým způsobem kouzelně povznášející – jak už je ostatně u Spielberga zvykem; ten chlap je fakt mistr svýho řemesla. To vše a ještě mnohem víc od milovníka kinematografie, pro milovníky kinematografie, no neber to; co chtít víc. Finální scéna s Lynchem geniální... 8 opiček z 10 (28.11.2022)