Reklama

Reklama

Nenápadný půvab buržoazie

  • Francie Le Charme discret de la bourgeoisie (více)

Skupina přátel z vyšší společnosti by ráda společně pojedla, toto banální přání se však ukáže jako nesplnitelné. Hosté se sejdou, popíjejí, konverzují, ale ke společnému jídlu nikdy nedojde – a události, které jej maří, jsou čím dál tím bizarnější. Spletitý, hravý příběh graduje v absurdním, snovém finále.
Na základě této groteskní zápletky Buñuel se zlomyslným humorem analyzuje povrchnost společnosti i její ideály, přičemž nešetří církevní hodnostáře, vrcholné politiky, revolucionáře, vojáky ani aristokraty. Směšnotrapná společenská faux pas v nejvážnějších situacích umocňují satirický náboj filmu. Režisér nabízí pohled do podvědomí znuděných snobů – komické scény střídají zdánlivě nesouvisející situace a pro Buñuela typické absurdní snové sekvence. V duchu surrealistické hry jsou akcentovány motivy snu, sexu a smrti. Hlavní postava (velvyslanec jihoamerického státu, vydělávajícího peníze na výrobě a pašování drog) umožnila režisérovi vyjádřit určitou dobovou levicovou angažovanost, většina kritizovaných společenských nešvarů je však aktuální i dnes. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Recenze (184)

novoten 

všechny recenze uživatele

Ze všech stran neuchopitelné a právě proto i zcela mimo mě. Pár scén pobaví nebo zaujme (hlavně divadelní sen), ale jako celek je Buňuelova bizarní výstava individualit jen zapomenutelným experimentem. Lehce provokujícím, lehce uspávajícím, nejvíce ale zbytečným. Jeho stěžejní role ve světové kinematografii mi tak asi navždy zůstane záhadou. ()

Kulmon 

všechny recenze uživatele

Luis Buñuel tak jak jej známe, prostřednictvím bizarních postav, dialogů a chování, tepající nejrůznější nešvary, se protentokrát zaměřil zejména na nejvyšší společnost. Takto je mi Buñuel nejmilejší a mám jej tak nejraději. Po Andělu zkázy a Krásce dne asi nejlepší film (plus samozřejmě Andaluský pes). ()

Reklama

Radek99 

všechny recenze uživatele

Vzdor namířený proti autoritám symbolizovaným smokingy, uniformami a klerikami může mít i úsměvně absurdní podobu. Když si mám ovšem vybrat mezi filipikou s církví a buržoazií satirickým šlehem Luise Buñuela a třeba Monty Pythonova létajícího cirkusu, volím za všech okolností vždy ty druhé, jelikož britský sextet při použití obdobné formy a výrazových prostředků, byť ze zcela jiných uměleckých výchozích pozic, dokáže svou kritiku společnosti zalít tak chutnou omáčkou humoru a zábavy, že si při servírování Buñuelova menu připadám jak hrdinové jeho filmu - na konzumaci chutného pokrmu vůbec nedojde... ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Spoustu návratů k filmové klasice a setkání s oblíbenými snímky mého dětství a dospívání doprovází rozpaky, protože už to jaksi není ono. Ty filmy na mě působí jinak a obvykle mnohem matněji, než jak jsem si je uchovával ve vzpomínkách. Tvorba Louise Buňuela představuje výjimku - je to stálice v mých libůstkách. V Nenápadném půvabu buržoazie prostřednictvím malé společnosti složené z typických příslušníků vyšších vrstev - podnikatelů, církevních činitelů, státních úředníků a jejich paniček - rafinovaně zesměšňuje establishment, jeho touhu po pohodlí a požitcích. Vybraná společnost se opakovaně schází k prostřenému stolu, ale Buňuel jim jejich konzumní touhy opakovaně překazí ať už vstupem nežádoucí osoby nebo nenadálou příhodou. Z každého záběru je znát, jak má Buňuel coby levičák k téhle vrstvě kritický odstup. Zlomyslně příslušníky společenské elity zesměšňuje, typická pro film je scéna, kdy velvyslanec ukrytý před teroristy pod stolem nevydrží a začne rukou šátrat po zákuscích, raději riskuje život, než by se vzdal pochoutek. Svůj strach ze ztráty tváře, z odhalení, že nic neumí, vtělí Buňuelovy postavy do surrealistického výstupu, kde se ocitají místo na banketu na divadelním pódiu a zdrceně přiznávají, že neznají text. Snovými představami je ostatně protkán celý film - Buňuel jako ryzí surrealista si hraje nejen se svými postavami, ale i s divákem. Je docela dobře možné, že celý film je vlastně jen snem jedné z postav zatížené špatným svědomím a pochybnostmi. Tenhle kousek natočil Buňuel už v závěru své kariéry, kdy toho měl hodně za sebou a na filmu je znát jeho jistá ruka a hodnotový žebříček. Oprávněně získal za svůj film Oscara i přes své provokativní chování a vymezování vůči Hollywoodu. Celkový dojem: 95 %. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Pitomci, podlézavci, pokrytci. Zbohatlíci, církev, armáda. Zas a znovu se schází a pořád jim to nevychází. K smrti je děsí, že by někdo mohl odhalit jejich pravé záměry. Nahromaděné lži vycházejí najevo ve snech, které jsou nakonec možná pravdivější než to, co je vydáváno za realitu. Bunuel natočil úžasně krutou komedii s poněkud surrealistickým nádechem. Jídlo, sex, sny a scény jako z artfilmu nahlíženého montypythonovskou optikou. Režie je obdivuhodně úsporná, může-li něco říct jedním záběrem, neříká to třemi. Pouze jsem si vždy nebyl zcela jistý, co vlastně říká, ale pokud zrovna ničím jiným, bavil mne film neustále svou podvratnou neodhadnutelností. 80% Zajímavé komentáře: Radko, Šandík, Trainspotter, Vančura, troxor, tomtomtoma, pouler ()

Galerie (78)

Zajímavosti (10)

  • Ve filmu nezazní žádná hudba. (/Pablo)
  • Film vznikl v Buñuelových 72 letech. Poté Buñuel natočil ještě dva filmy, na jejichž scénáři spolupracoval opět s Jean-Claudem Carrierem. (hippyman)
  • Luis Buñuel se v titulcích filmu objevuje jako autor zvukových efektů, přestože byl v době natáčení již takřka beznadějně hluchý. (froston)

Reklama

Reklama