Veselé Vánoce, pane Lawrenci

Upřímně se moc nedivim, že tenhle film tu nemá moc komentů a hodnocení. On je totiž hodně zvláštní a asi nepatří k těm, který by každý vyhledával. Je to takový hybrid mezi asijským a evropským filmem a na mě to moc šťastně nezapůsobilo. Nepřijde mi tu úplně dramaturgicky zvládnutý. Na jednu stranu tu jsou výborný momenty jako například scéna nuceného harakiri korejského vězně nebo perfektní scéna u soudu hned na začátku. Na stranu druhou přijdou momenty, u kterých jsem vůbec nevěděl, proč tu jsou a co mají znamenat. Příkladem budiž němá etuda s holením a kouřením, Celliersovy flashbacky nebo to střihání pramínku vlasů. Stejně tak herci jsou dost nevyrovnaný - Bowie střídá vynikající momenty se strašným přehráváním (hlavně emotivní scény), Conti je poměrně dobrej celou dobu, Mifune taktéž a opět Sakamoto střídá perfektní chvíle se slabšíma. Chybělo mi bližší časové určení, kdy se co odehrává a větší soudržnost děje. Konec mi přišel nesmyslný a nedořešený. Celkově vzato nemůžu dát víc jak tři a na druhý zhlédnutí to moc nevidim. 60% (12.11.2011)

Tři hvězdy za Bowieho a vynikající námět. Jinak jde o dost divně, záběr od záběru, natočený film – Ošima se držel „roviny M*A*S*H“ – přičemž smysl pro humor není nahrazen ani autenticitou snímání, ani čímkoliv jiným. Furyo nechce být věrným portrétem zajateckého tábora, ale není ve svém celku ani halucinací a i z rituálu má jen okamžiky. Scény jako „zajatci vycházejí z polní nemocnice“ anebo „zajatci v podvečer zpívají hymnus“ jsou doplňovány zjevnými nešikovnostmi dramaturgie, jako když v epilogu Lawrence přijde za Harou do cely smrti, přátelsky zavzpomínají na „stará dobrá léta“ (a „vánoce“) v táboře, kamera záběr seshora a Lawrence opět odchází – úplně bez invence, plní pouze funkci „co se vlastně stalo s postavami“… Navíc – oproti Bowiemu se mi projev Toma Contiho jako Lawrence fakt nelíbil – takové papučové anglo-americké nic; Alan Alda hadr. Film tím způsobem „záběr od záběru“ hodně trpí – a nudí… Proč to Ošima točil? Vypadá to jako by si někde v notýsku odškrtával povinné scény. Stín nudy leží pak i na lepších stránkách filmu – na synťákové hudbě z osmdesátek (ta to posunuje z žánru historického filmu směrem k postmoderně), na některých Bowieho extempore (kytkojed) a retrospektivách, ale především na fantastických scénách s filtry. Sám jsem to shlédnul zejména kvůli v Strach a chvění citované poslední táborové scéně a ta opravdu stojí za to! – kdyby si Ošima uvědomil, že tohle není pepř na pečínce, ale pečínka sama, mohlo to vypadat jinak. (24.08.2011)

Zaujímavá (ne)japonská snímka, na ktorú sa dá dívať z viacerých uhlov. Ako vojnový film síce čisté a celistvé, ale vyše polovicu stopáže až príliš idylické a okato nereálne, najmä čo sa vyobrazenia vzťahu medzi Lawrencom a velením tábora týka. I napriek občasným silnejším momentom ako citované vynútené spáchanie seppuku je to jednoducho mierne a v mnohých smeroch naivné - alebo vážne niekto verí, že situácia v japonských zajateckých táboroch skutočne vyzerala takto, a všetky priestupky sa vyriešili rozhovorom s veliteľom? Druhá polovica v tomto smere naberá na obrátkach a po aktívnom zapojení Jacka Celliersa do deja sa situácia vyhrocuje, ale i keď sa tak oficiálna synopsia tvári, k nijakej systematickej drezúre nedôjde. Zato dôjde k niečomu inému.... a to nás posúva k druhému možnému pohľadu na film. Ako dráma o strete rozdielnych kultúr je to už niečo iné. Pôsobivé, uhrančivé a veľmi nevšedné dielo pozorujúce zárodky priateľstva i konflikty medzi britskými vojnovými zajatcami a japonskými dôstojníkmi s príklonom k západnému štýlu rozprávania, zaujímavou hudbou a hereckým koncertom ústrednej štvorice David Bowie - Tom Conti - Rjúči Sakamoto - Takeši Kitano (s občasným intermezzom v podobe Jacka Thompsona, ale v dobrom). Takmer lyrické zobrazenie vojny pomocou osobných vzťahov, myšlienka prechovávania nepriateľstva voči národu, nie jednotlivcovi a kontrast čiernej a bielej v udalostiach, konaní a vnútre samotných postáv. Kitano sa svojej role chopil tradične s chuťou (ten chlap je magor! :-D), Sakamoto má azda najrozporuplnejšiu a vnútorne najrozorvanejšiu postavu, Conti je prosto parádny, a Bowie... nemám slov. Výsledné dojmy veľmi dobré, určite si to pozriem ešte raz, ale v pôvodnom dabingu. 80% (23.04.2014)

David Bowie v čosi nie viac ako vedľajšej úlohe filmu, ktorý sprostredkuje pocit stretu dvoch národov v pomerne civilnej forme. Občas mi to prišlo malinko uletené, pretože sa ,,nadradený´´ Japončíci správali ako blbci a nie ako niekto, kto vedie zajatecký tábor s vyše 600 osobami. Z druhej strany mi prišla scéna zo Celliersovej mladosti ako zbytočná a iba narúšala plynulý chod, už aj tak pomalého filmu. Mal som však tú možnosť zhliadnuť kinematografické dielo, ktoré zanechalo určite nie malú známku v dejinách. (14.05.2024)

Konečně jedno vícevýznamové zpracování příběhu z japonských zajateckých táborů: nestranné znázornění střetu kultur, těch nejodlišnějších, jaké si dovedeme představit, kde je ta britská pochopitelně postavena do situace těžší, ba nejkrajnější možné, jež jí přesto, anebo právě proto, pomáhá neztrácet tvář, držet krok, a dokonce vyvolávat pochyby v jinak kamenných a o své pravdě přesvědčených tváří reprezentantů kultury druhé, která dříve nemohla pochopit Evropanům základní pud sebezáchovy a individualistické principy stavěné na stejnou či vyšší úroveň s prospěchem společnosti. (10.10.2004)