A sedmnáct jim bylo let...

Tohle je nádherná ukázka toho, jak se i z malého příběhu dá udělat velkolepé formální divadlo. Bravurně zvládnutá kamera, rámování i střih posunují příběh o přátelství dvou mladých lidí z rozdílných světů do až mystického zážitku. Místy bohužel selhává scénář, například sekvence nahánění dívky vyšumí naprosto do ztracena, přitom měla ohromný potenciál. Režijně je však zvládnutá skvěle. (05.05.2022)

Mladičký gymnazista se toulá krajinou, kterou právě opustila válka, ale armáda ještě ne. A dá se říct, že hrdinova mladickost mu brání se s válkou rozloučit, jako by se pohyboval mezi touhou dostat se domů do bezpečí a na druhé straně účastnit se toho podniku pravých mužů (jako když si oblékne opuštěnou uniformu - je to protože mu je zima, nebo si přeje si obléknout právě uniformu, být brán jako voják, byť bude jistě zajat?). Posléze je zajat okupační armádou. Chová se jako pravý voják a Maďar. Snaží se tedy utéct Rusákům, resp. Rusákovi. Pak ale scénáristé s režisérem ukáží příklad všelidského smíření. Zákon diktující mladíkovo chování se mění. Již nejednat jako Maďar, jako voják (což jsou kategorie lidi rozdělující, paušalizující, heteronomní), ale jako Člověk. A pravý člověk pomáhá druhému bez ohledu na národnost či uniformu. Kameraman Tamás Somló se opět ukázal v plné slávě. (24.05.2014)

Po svém průlomovém filmu Odvrácená tvář (Oldás és kötés) z roku 1963 se Miklós Jancsó, pod vlivem modernistické estetiky delších záběrů a kombinací celkových distancovaných pohledů s intenzivními detaily, vydal poprvé do historie, aby na pozadí válečných dějů zobrazil fyzické i duševní bloudění mladého vojáka a zajatce (András Kozák), v rozpálených pahorkatinách a pustinách bezútěšných scenérií východní fronty. Písek, vítr a napjaté psychedelické dechové a strunné tóny hudebního doprovodu vykreslují naturalismus příběhu o (ne)svobodě, ztracenosti, hluku a tichu a samotě, otevřeného z obou stran in media rés, s vědomím chaosu a nejistot, jež diváka účelně dezorientují jak ve fabuli, tak v prožitku, procítěném na vlastní kůži. (17.01.2012)

Zaujímavý pohľad na vojnu od významného maďarského režiséra plný zvláštnej dobrodružnej romantiky. Príbeh nás zastihol na sklonku vojny a sledujeme krátky časový úsek mladého muža potulujúceho sa nekonečnými trávnatymi plochami, lesmi a ruinami budov. Miklós Jancsó však rozpráva predovšetkým o priateľstve, strachu a snahe prežiť. Film bežal v našich kinách v roku 1965.. (30.11.2017)

Jancsó měl zjevně štěstí na producenty, točil podobně často jako Bergman, nebo Fassbinder, jeden až dva filmy ročně… Podobnost scénářů ze stejné doby tomu odpovídá, stejně jako jen velice pozvolna se vyvíjející estetika: leckterá díla jakoby zdvojují jiná. Így jöttem je do jisté míry pozitivní variantou filmu Hvězdy na čepicích. Možná je to dřívější dobou vzniku, není tu ještě ta strašlivá bezvýchodnost vztahu zajatec/kat, naopak je akcentována vykupující vazba mezi lidmi, kteří z role určené jim zvenčí vystoupí. Trochu iritující (i ve Hvězdách na čepicích) je opakované zdůrazňování toho, že Rudí nezabíjeli Maďary – nevěřím tomu ani za mák a pokládám to za oportunní úlitbu tehdejší propagandě. Naopak nádherné a bezchybné jsou plenérové záběry zdánlivě bez děje – celky, jízdy, letecké záběry – zde Jancsó zas dorůstá do Mistra umělecké a experimentální dramaturgie a režie přelomu 60. a 70. let. Některé scény snesou vytržení z kontextu příběhu dvou vojáků-chlapců, Rusa a Maďara na konci války – to třeba když oba pro radost jak dva faunové honí po zvlněné krajině nahou dívku, sami pronásledováni dvojplošníkem – skoro mě napadal Zabriskie point. Így jöttem není nejsilnější Jancsóův (proti-)válečný film, ale pro tyhle momenty určitě stojí za vidění! (24.11.2010)