Zapomenutí

Sociální drama jako vystřižené z dílny italských neorealistů. Levicově orientovaný Buňuel tam nezapřel své silné sociální cítění a natočil sugestivní příběh chudých výrostků ze slumů na pokraji Mexico City. Na svou dobu velmi působivá výpověď o chudobě a neschopnosti se vymanit ze své sociální skupiny. Celkový dojem: 80 %. (15.03.2009)

Zapomenutí v zcela okrajové čtvrti velkoměsta, oddávající se uprostřed bídy kriminalitě v již dětském věku... Tuším, že jde o hodně oceňovaný snímek, vnímám jeho historickou a výpovědní hodnotu, ale zestárl za těch 70 let natolik, že je dneska pro jednoho našice daleko víc "pouze zajímavý", než vyloženě strhující. Nemůžu říct, že by mne mnohé scény dětských kriminálníků (ať už během nekontrolovaných toulek městem nebo v konfrontaci s policií) neoslovily, ale spíše šlo o vybrané momenty, než celek, u nějž jsem se občas pral se znuděním. Variace na italský neorealismus v poválečném exotickém Mexiku je fajn, Buñuelovi nemožno upřít obrovské sociální cítení a znalost prostředí, ve kterém v tomto období žil a natáčel, ale film jaksi postrádá tu správnou atmosféru hodnou podobně založeného filmu. Ve svých pozdních filmech si Buñuel zakládal na tom, že nevyužíval žádnou scénickou hudbu (pokud nešlo o scénu s vystoupením orchestru či hudebníků) a musím říct, že po zhlédnutí tohoto filmu, kde každou chvíli hučí mocné symfonické tóny (jež mě dost rušily), jeho neskorším záměrům zcela rozumím. ;o) Naopak zde Buñuel neopomněl svou zálibu v surrealistických snech, bez nichž bych se v tomto případě výjimečně snad i obešel. 60% (23.06.2020)

Buňuel, nebuňuel, žiadna sláva to teda nebola. Ani neviem, či mi to pripomínalo viac Mesto bohov alebo diela talianskeho neorealizmu. Podstatné je, že to bolo čierno-biele nielen z hľadiska použitého filmového materiálu, že to bolo extrémne zostarnuté a že ma to nebavilo. Dávam tri hviezdičky, lebo dobrého režiséra tam bolo cítiť, ale pocit, že títo starí uznávaní majstri už patria iba do učebníc histórie filmu, tento film iba prehĺbil. (08.05.2018)

Luis Buñuel prezentuje nepěkný obrázek Mexika. Jeho síla je v tom, jak všechno pojímá chladně, jak i hudba zůstává téměř netečná, jen sem tam trochu graduje. To, co film "Zapomenutí" zobrazuje, je krutý život, bez příkras, ale také bez naděje. A proč ne? Proč by někdo v něčem podobném nemohl žít? Propojení se sny tomu dodává kupodivu ještě větší realističnost. (22.10.2014)

Jeden si u téhle ozvěny neorealismu vzpomene na tematicky velmi podobné Pasoliniho Darmošlapy (skoro se nabízí myšlenka, že se tímhle Pasolini pro svou knihu inspiroval) ale je nutno říct, že Buňuel je tady krutější, jízlivější, nekompromisnější (jakkoliv nezapomíná i na snovost, surrealitu a poesii ) a hlavně komplexnější. Je to nápadité a místy snad až průkopnické (scéna ve které matka Pedra podlehne Jaibově sígrovství předběhla o dobrých 60let klasické schéma milfoidního porna :D ). Je fajn, že Buňuel nenabízí nějaká jednoduchá, utopická řešení a osvěžujícím způsobem, i (a především) dnešnímu divákovi připomíná, že reálný život je více svízelný, nečernobílý a kousavý než by se nám líbilo (a jak jsme na to ze zoufale schématických moralitek moderní kinematografie zvyklí). (25.11.2023)