Kotva u přívozu

O tom, jak se staví sen. VÁŠ sen. Váš ŽIVOTNÍ sen. Odpočítáváte týdny ... a dny. Protože až bude hotový, bude dokonalý ... a všechno, úplně všechno se díky němu změní - od základů. Dost možná máte pravdu, jenomže věci se můžou pohnout úplně jiným směrem, než očekáváte. Tenhle příběh jsem měla vždycky ráda - jeho humor je pohodový, pohotový - a v každé situaci přátelsky nakloněný svým hrdinům. Jen jedna drobnost pro mě zůstává záhadou: Jak se mohla Marie Poledňáková od návodů na vytrhávání velrybích stoliček a na umisťování problémových tatínků do polepšoven (přes kotvy spuštěné u přívozů) dopracovat až k takové blamáži, jakou je naučné pojednání o krocení krokodýlů. Jak se zdá, jsou věci mezi nebem a zemí, které prostě nelze nijak přijatelně vysvětlit. (Ke srovnávání polibků prostých smrtelníků s polibky Boha či ďábla se nebudu vyjadřovat, protože jsem ještě neměla tu čest seznámit se s filmy Marie Poledňákové, které se touto divácky vděčnou tematikou zabývají.) (25.08.2013)

O tvorbě Marie Poledňákové si jinak myslím, že kazí nejen vkus, ale hlavně charakter národa. Tento film je však něčím zvláštní, nepoledňákovský. Svým objektivním a vyváženým pohledem na problematiku emancipované ženy. Fakt. Nechtělo se mi tomu věřit, tím spíše, že jsem k němu usedal značně zaujatý. Mé zaujetí se vystupňovalo hned po úvodním sledu scén, kdy neurotická hlavní hrdinka nabourá auto, u nehody se zabývá hlavně tím, jaký byl ten poškozený hezký chlap, aby vzápětí udělala hysterický výstup manželovi, že nezajistil dostatečně pružně opravu auta (to je myslím prototyp poledňákovské typologie: manžel je tu podveden hned dvakrát, ale přesto jakoby morální právo zůstavalo na straně té chudinky... no hnus!). Rozehrávka přímo do středu tohoto marasmu je však jen obratný úvod (nevím proč ve všech ostatních filmech této autorky se na tom i končí...) a asi tak od půlky filmu dojde k nebývalému zklidnění a sebereflexi, když už ne hlavní hrdinky, od které jsem to ani nečekal, tak alespoň jakoby autorky samotné. Tento film jsem sledoval se zaujetím, a přiznám se, že místy i u vytržení. (11.12.2011)

Jasně čitelný rukopis Marie Poledňákové zde nefunguje a to co by zabrat mohlo (Arnošt, Mirek Vladyka) je pohřbeno pro film (!) naprosto nepoužitelnou Janou Šulcovou (a to si ji dokonce distributor dovolí nazvat příjemnou a sympatickou tváří...). Celkově je film nevyrovnaný a vyznívá značně do ztracena, jak už to u filmů režisérky, která buď střílí do černého, nebo úplně vedle, bývá. (19.02.2007)

Televizní hlasatelka je asi tak frekventované zaměstnání jako pilot Air Force One, takže se nelze tvářit, že je to ze života. Ale je to milé, dobrosrdečné a okořeněné poctivou hereckou prací, tudíž to beru. S výtkou k žalovatelné kadeřnické kreaci na hlavě Jany Šulcové. Bohužel, trendy hairstylingu tenkrát určovaly právě televizní hlasatelky a Vondráčková. (22.01.2015)

Tohle byl takový lidský příběh z jedné socialistické rodiny. Šulcová byla občas na tečku a rozhodně nebyla ženou na které žehrají dnešní feministky čtařicítky nechtějící skončit jako své matky. Tedy ženou co přivítá každý večer unaveného taťku se stuhou ve vlasech, nechající ho číst si na kanapi noviny, ohřívajíc zatím večeři během úklidu kuchyně a dělání úkolů s dětmi. Magda je žena komandýr a občas jsem se Haničincovi divil, že to dává tak v klidu. To jiskření mezi nimi mne bavilo. Nebylo to jiskření erotické, nebylo to jiskření ani páru v posledním tažení manželství, bylo to takové to zdravé jiskření zkušených lidí, kteří už sakra dobře znají své protějšky. Znají hodnoty vztahu a ví kde jsou meze. Pak je prostor pro ironii i vtip a to bez urážení. Oproti tomu Vladyka působil děsně infantilně a občas se tak i choval A ten obří medvěd na jeho nočním stolku to jen potvrzoval... Trable socialistické hlasatelky mne až tak moc nezajímaly a nebýt tam té vztahové linie, asi by mně to moc nebavilo. Celkově je film zajímavý hlavně tím jak jsme tenkráte žili, v jakém prostředí atd... Retro. Dávám tedy za 3 tlakové níže. * * * (25.11.2019)