Manderlay

Všichni o všem a nikdo o ničem - převýchova k demokracii podle Triera. Film, který dokáže být nad věcí, takže vyvolává současně smích i mrazení v zádech. Grace ani po zkušenostech z Dogvillu nezanevřela na snahu napravovat svět (anebo její snaha pramení právě z oněch zkušeností?) a když narazí na otrokářskou osadu, možná to v prvém okamžiku skutečně není vlastní prospěch, co ji přiměje zůstat. S kapitálem v podobě čtyř gangsterů a naivního úsměvu začíná bourat po staletí zažitý systém a prosazovat svou vlastní představu spravedlnosti. „Tohle je demokracie?“, ptá se nechápavě muž, jehož hlasitý smích byl „valnou hromadou“ shledán za závadný. Ano, takhle nějak vypadá demokracie ve své ryzí podobě, při prostomyslném (i když dobře míněném) dělení na věci dobré a špatné, na činy správné a nesprávné, na černé a bílé. Jak postupně vychází najevo pošetilost Graciina počínání a o paralele k americkému obsazení Iráku nemůže být pochyb, Trier začíná některý motivy zbytečně rozmělňovat a vše završí návodným vysvětlením principu „dobrého zla“. Nehledě na tuto atypickou vstřícnost (neřkuli podlézavost) k divákovi a trapně explicitní plivanec do tváře americké demokracie v závěrečných titulcích, Manderlay je chytrým a pro svou podvratnost také nebývale zábavným snímkem. Bryce Dallas Howard navíc dokázala úspěšně převzít štafetu po Nicole Kidman a ženu žijící v domnění, že má a může všechno (jenže moc není všechno), obohatila o několik nových tváří (její sexuální náruživost lze chápat jako sebestřednost západních a své zájmy hájících států). Budete mít nad čím přemýšlet. 85% Zajímavé komentáře: Eodeon, Morien, Radko, k212, Martyr (09.06.2010)

Skvělé po formální i obsahové stránce, děj je vyprávěný s ironickým odstupem, který dokonale ladí především s jeho osmým, posledním obrazem, kdy Grace (Bryce Dallas Howard - skvělá, za mne lepší než Nicol Kidman) zase jednou ztratí nějaké ty iluze. Vynikající závěrečné titulky jen podtrhují vyznění celého příběhu. (27.04.2014)

„Roku 1933 Grace směřovala s otcem a jeho armádou gangsterů na jih. Poté, co odjeli z Dogvillu.“. „Dogville“ mě svého času doslova zdecimovalo a srovnání s druhou částí plánované trilogie se prostě neubráním. Opět je názvem místo na mapě, plantáž v Alabamě, kam informace o zrušení otroctví ještě nedorazila a je potřeba to napravit . „To co jsme udělali, holčičko, bylo celé moc vznešené, ale když to vezmeš kolem a kolem, udělala jsi všechno jen mnohem horší.“ Režisér si pohrál, a opět velmi osobitě a s působivým závěrem, s pojmem svoboda. Která, jak se ukazuje, má pro každého zcela jinou důležitost. Protože otroctví mělo, oproti svobodě, svůj uvyklý řád, svoji spolehlivou rutinu. . „Bojím se toho, co se teď stane. Nemyslím, že bychom byli připravení na úplně nový způsob života. V Manderlay, jsme my otroci měli v sedm večeři. Kdy se večeří, když jsou lidé svobodní? Nic z toho nevíme.“ Tentokrát není prostor rozkreslený křídou, zato přibyly rekvizity. Ale především, Grace nyní o pomoc nežádá, ale naopak ji nabízí. Jenže „I Manderlay bylo místo, bez něhož by světu bylo lépe.“ Podobně nepříjemné a deprimující jako Dogville, které mě, ale omráčilo mnohem víc. Možná jsem byla na to co mě čeká už připravená. Možná mi chyběla Nicole Kidman v roli Grace. (23.07.2006)

Manderlay je dalším z čistě experimentálních snímků Larse von Triera a jakožto ryze umělý konstrukt sloužící pouze k tázání se, tentokráte po smyslu svobody, netřeba ho stavět coby klasický film, ale opět jako divadelní kus snímaný filmovou kamerou. Trier opět používá své tak typické člení na kapitoly, opět si vypomáhá s postmoderně vševědoucím vypravěčem, který ovšem začas klade otázky, které se zdají být meritem filmu - je absolutní svoboda člověku skutečně za všech okolností prospěšná? Není někdy její částečné (či úplné) okleštění alespoň části populace výhodou? Víme tady o tom své... (11.06.2010)

Tak jsem se po delší době vrátil k Larsu von Trierovi... Vzhledem k tomu, že předchozí Dogville se mi přes menší rozpaky docela líbil a dočetl jsem se, že v Manderlay oproti němu již ubylo většiny svérázně experimentálních prvků, z nichž mi některé režisérovy úlety (jako křídou nakreslený pes s nápisem DOG, který hlasitě štěká) úplně nesedly a vážnost jinak zdařilého díla spíše narušovaly, sliboval jsem si od volného pokračování zážitek. Dopadlo to ale tak, že mi Manderlay den po zhlédnutí připadá jako jeden z nejméně výrazných von Trierových filmů. V Dogville přinesl nezvyklý divadelní styl v poloprázdném studiu účinné překvapení, zde jsem však vnímal značně zaostávající recyklaci původního nápadu, kde sice zvolený příběh má světlé momenty, ale svou tematikou otroctví a pracích na plantáží ve zvoleném historickém období je až příliš silně spjat s ryze americkou kulturou a ve finále mě ve zdejším podání zaujal tak napůl. Komorní atmosféra se sešlostí herců v černoprázdném studiovém prostoru s velmi skromnou iluzí plantážních exteriérů má místy něco do sebe, v pár scénách mi nabídla podmanivý pocit zvláštní, jiné dimenze, díky čemuž jsem si vzpomněl na rané režisérovy filmy jako Prvek zločinu a Evropa, ale pouze sbírka záblesků té atmosféry mi zde po celou dobu silný zážitek nevytvořila. A také (pro mě neznámá) Bryce Dallas Howard bohužel není zdaleka Nicole Kidman, ani Willem Dafoe není James Caan, aneb rovněž po herecké stránce mi často Manderlay připadal o třídu níž (možná i dvě) oproti svému předchůdci. Některými filmy mi von Trier přinesl silné či aspoň zajímavé zážitky, jinými nepříjemně znepokojil až přivedl k odporu, ale ve většině případů nakonec cosi zanechal (do jisté míry i těmi Idioty, i znechucující Nymfomankou). Tady mě bez většího zásahu, byť s jistými klady v atmosféře a netradičním exkursu do minulosti USA, docela míjel. [55%] (30.04.2024)