To se mi snad zdá

To se mi snad zdá těží hlavně z neotřelého námětu a hereckého výkonu Nicolase Cage, jehož postava Paula se v rámci příběhu stává terčem jak nevídaného obdivu tak i kruté nenávisti, přičemž obě zcela protichůdné emocionální roviny se neopírají o reálný svět, nýbrž o ten snový - o to více absurdně pak působí vyústění celého filmu. Borgli si netradičním způsobem pohrává s tématem "cancel culture" a zakomponováním snových sekvencí nabírá jeho satira fantaskních až hororových rozměrů. Během filmu dojde na pár humorných sekvencí, avšak pocity z filmu jako celku jsou spíše mrazivého rázu. Vskutku netradiční kousek, který i přes pro mě rozpačitý závěr, donutí člověka k zamyšlení. (25.01.2024)

Kdo by čekal, že se Nicolas Cage objeví v povedeném mysteriózním filmu, který bude mít nějaký přesah. Král béčkových filmů si tak zde zahrál nudného profesůrka, jehož byste normálně naprosto přehlédli a byť touží být spisovatelem, nikdy se k tomu nedokopal a ostatní mu jen kradli jeho nápady. Najednou se ale začne dít něco podivného... lidem po celém světě se o něm začne zdát ve snech a nikdo to nedokáže vysvětlit. Cageův Paul tak nejprve figuruje jako pasivní návštěvník snů, ale následně se to celé zvrtne. Do této chvíle je film vlastně velmi zajímavý a divák absolutně nemůže čekat, co přijde příště. Pak se ale o Paulovi lidem zdát přestane a zničehonic tu máme reklamu na produkt, kdy se lidem podařilo uchopit vstupování do snů a začaly toho využívat firmy a influenceři. Tohle povědečtění celého problému mi nakonec srazilo celý film dolů. Na jednu stranu se totiž neobtěžují nic vysvětlit (víceméně magický realismus), ale pak přijdou s tímhle, jako kdyby nám mělo být jasné, jak Paul lidem do snů vstupoval. Konec je pak takový evropsky tragický, ale přeci jen by možná unesl i pár minut navíc, případně konec pojmout celý jinak, aby to mělo alespoň nějaké vyvrcholení. Hodnocení: 70 % (18.12.2023)

Satirická alegorie našeho světa má vše, v čem se nacházíme. Média, reklama, sociální sítě. Ta úžasná absurdita, kdy lidé viní toho, o kom se jim zdá, že mají špatné sny! Tedy nejprve mají skvělé, a tak se s Paula stane vyhledávaná hvězda, ovšem jakmile se z něj stane Freddy Krueger, propadá se na příčku nežádoucího vyvrhele. Samozřejmě větší bžunda by byla, kdyby se jako v Elm Street vše promítalo do skutečnosti, ale takhle je to nakonec lepší, páč je ukázáno, co dokáže člověk, když chce na někoho hodit své problémy. Ušetřena není ani omladina, co má ze všeho trauma a co by si nejspíš potřebovala nějaké ty skutečné hrůzy prožít, aby věděla, co to slovo znamená. Děsivá je Paulova bezmocnost, kdy si ani ve snech nemůže vyřídit účty s těmi, co ho napadají, jelikož zkrátka sny druhých ovládat nemůže. Nebo ano? A pak ty všudypřítomné mobily, bez nichž se někteří ani nenají... Talking Heads - City of Dreams. O dvě * lepší než Je mi ze sebe špatně. (21.01.2024)

Přiznávám bez mučení: velká očekávání, která jsem do filmu vkládal, zůstala z větší části nenaplněná. A mrzí mě to. Filmu jsem fandil, protože to vypadalo jako reminiscence na starší Gondryho filmy a trailery zároveň napovídaly i jistou souvislost se sociálně sžíravými kousky Rubena Östlunda. Výsledek nakonec není zlý: formanovské komediální trapno cáká z filmu každým coulem a právě takovou emoční působivost mají i některé scény v druhé půlce filmu, kde se černá komedie pomalu mění v psychologické peklo určené ústřední postavě. Největší problém ale zůstává "co tím chtěl vlastně režisér říct?" Některé pasáže mě coby diváka hned od počátku vedly k tomu, že můj odhad, že Borgli míří k společenské satiře, je správný, ale těchto pasáží je v celkové stopáži nakonec poskrovnu a pohříchu nemíří jedním směrem, takže rozmělňují svoje sdělení. Sociální sítě, mediální hysterie, využívání lidí jako marketingového produktu, postup po kariérním žebříčku... Všechna tato témata jsou ve snímku zastoupená a zesměšněna, ale vždy jen epizodicky. A samotný závěr filmu se jim všem elegantně vyhne a vytvoří mikrozápletku, která v zásadě vůbec nenavazuje na předchozí děj. Zkrátka - očekávání velká, ale dopadlo to jako vždycky. Což je škoda, zejm. s přihlédnutím ke skvělému Cageovi a (sic!) Michaelu Cerovi. (12.01.2024)

Drtivou většinu stopáže jsem si nadšeně říkal "to se mi snad zdá", to nemůže přece být tak dobré. A "to se mi snad zdá" jsem si říkal i během epilogu, akorát ve zcela jiném významu. Přeci není možné, že jeden a ten samý autor je schopen sepsat tak kaufmanovský koncept, režijně s ním pracovat jak Gondry, a pak to celé poslat do kopru, protože si řekl, že z toho vybruslí (přitom to vůbec nebylo zapotřebí) závěrečnou epilogovou patnáctiminutovkou z jiného hrníčku. Hrníčku, ve kterém zůstaly nepoužité nápady tuctových epizod Black Mirror, a on si na náhodu vytáhl zrovna tu nejhorší možnou variantu. Že si tentýž tvůrce řekl "jo, je to dobré zakončení", mi hlava doteď nebere. Satirické nastavování zrcadel, rodinné drama o rozpadu rodiny, více než zdařilý origin Freddyho, prcičková komedie skvostně pracující s trapností okamžiku, Jung v nás i vás... Funguje to na všech úrovních. Námět, jakkoli fantazijní, se odvíjí v uvěřitelné přízemní rovině "jo, takhle by to mohlo být, kdyby se to dělo". Jeden z filmů roku rozmělněný (čti rozesraný) oči v sloup obracejícím ničemu nepomáhajícím nadbytečným závěrem. (19.12.2023)