Pád domu Usherů

Mezi Epsteinem nejobdivovanější vlastnosti filmu patřil animismus. Adaptace dvou Poeových povídek (Zánik domu Usherů a Medailon) oživuje neživé na rovině formy i obsahu. Zpět z říše mrtvých je žalem přivolaná milovaná bytost, statické objekty rozhýbává rytmická montáž. Oproti Trojdílnému zrcadlu je rytmus výrazně pomalejší, ale také jednotnější – namísto multiperspektivy se subjektivizace vnímání z větší části omezuje na Rodericka Ushera (nezapomenutelně posedlý výraz Jeana Debucourta), o jehož duševním roz(po)ložení nás informují objekty doplňující mistrně komponované záběry. Smutek zásluhou pozvolného tempa převládá nad strachem, ale přenášení rakve jsem okamžitě zařadil do osobního registru nejpůsobivějších hororových scén. 75% (07.01.2012)

Epstein je génius. Nejsem si úplně jistá, s jakou verzí hudby jsem film viděla, každopádně vím jistě, že jsem byla naprosto pohlcena, uchvácena, zasažena, oslovena, sežvýkána, zmožena, odstavena, emocionálně, samozřejmě. Kombinace snových obrazů s tímto hudebním doprovodem vytvořila dojem naprosto jiného světa, lepšího světa, dokonalého světa. Epstein je génius. Ne nadarmo napsal knihu, která se jmenuje Poetika obrazů (ačkoliv nevím, jestli to tak náhodou nepojmenoval nějaký jeho editor dvacet let po jeho smrti) a je mimochodem taky skvělá. (05.12.2010)

Viděl jsem to s živým klavirním doprovodem Filipa Topola a navíc zrychleně puštěné, takže Epsteinova snaha zobrazit v pomalých záběrech pocity člověka, zachycené v detailech tváře, mi proto unikala. Přesto - scéna pohřívání je vizuálně velmi zdařilá, potěší různé trikové sekvence i efektní hrátky s listím apod. Ale musím se přiznat, že jsem se u takovéto klasiky nudil. Asi nemám ten správný vztah ke starým filmům. (24.08.2003)

Po chvíli mučivého váhání jsem se rozhodl, že se mi tento podivný surrealistický horor líbil. A to i navzdory hudbě, kterou jsem měl tu smůlu, že jsem v té "své" verzi slyšel (melodie jak z Princezny ze mlejna se střídaly z flétnovými pokusy o hudbu od peruánských indiánů). Ve filmu bylo všechno, co mám na starých hororech tak rád - ponuré tajuplné sídlo, poeovská bezútěšná podzimní atmosféra, záhady a tajemství, šílený majitel panství Roderick Usher - i něco navíc (nádherně surreálná scéna pohřbu), takže bych si neměl stěžovat, ale stejně mi to nějak nesedělo, škoda přeškoda. Jako jednotlivé výjevy a obrazy uchvacující, jako soudržný film už podstatně méně. A to jsem vždycky myslel, že mám pro surrealismus slabost - ale asi jen v literatuře. (18.06.2013)

Ponurá nálada starobylého vidieckeho sídla zahaleného parami stúpajúcimi z rozľahlého močiara je dotvorená jesenným ladením stromov bez lístia, pustej krajiny Pomedzi kaluže kráča muž, prichádzajúci na základe listu, k priateľovi z mladosti, aby pomohol jeho trápeniu s chorou manželkou (pozn. v poviedke išlo o sestru). Vystihnutie osemhranu samoty, smútku a strachu z predlohy E.A. Poea sa Jeanovi Epsteinovi podarilo zosúladením pochmúrnych exteriérov s architektúrou chladného sídla, kde dominujú úzke, ostro zalomené okná a strohé zariadenie izieb. Spomalené tempo a zaujímavé triky (prevaľujúce sa lístie, sviečkové scény pohrebu, ožívajúci portrét) dotvárajú stiesňujúce čaro filmu. Bohužiaľ, niekedy ide spomalenosť až za hranicou zaujímavosti a spomedzi predlhých záberov miestami prekukuje ušľachtilá nuda, znemožňujúca vyššie hodnotenie. (02.04.2006)