Titus

Cover mně zmátl. Čekal jsem starověké Shakespearovské drama o Titovi Andronicovi v původních kulisách. Již v úvodu mi něco nesedělo na zpracování. Další scény v art-decovém hávu jsem nechápal a když na scénu přijely motorky a limuzína ze čtyřicátých let byl jsem již jen krok od vypnutí dvd. Naštěstí jsem vydržel a dobře jsem udělal. Kdo se dostane přez tuto hráz moderně zpracovaného vizuálu a dostane se na dřeň, může si plnými doušky užívat drama o pomstě, krásné verše i herecký koncert Antonyho Hopkinse a Jessici Lange. Konec a závěr byl skutečně infarktový. (27.07.2011)

Byť do divadla nechodím a nemám přehled o všemožných inscenacích, jsem skeptický k (post)modernímu pojetí klasik. Tady mi to ale vůbec nevadilo, má to styl. Titus Andronicus je pro mě víceméně neznámá tragédie, proto překvapí, jak kvrelačná je Shakespeare bestie. Co se honilo v hlavě tchyni, když se s manželkou vrátila z hospody a usedla vedle mě k posledním pár scénám, to snad raději ani nechci vědět. (1 195.) (05.08.2017)

Fascinující obrazové zpracování klasického dramatu z doby, kdy se s tím hold příliš neštval. Skvělá vizuální stylizace pěkně postaru - postmoderně mísí motivy a artefakty z různých kultur. Výrazné výtvarné gesto není ovšem na úkor celku a nevytváří nedej bože kýč, právě naopak, velice komplikovanou strukturu tematicky čerpající z tady toho i tady toho konce časové přímky - famózní a músické. (01.11.2006)

Pořád se diskutuje, jestli má násílí a brutalita ve filmu vliv na psychiku a následné chování diváka. Shakespeare to příliš neřešil: sekal ruce, znásilňoval, mlel lidi do sekané a spoustu dalších lahůdek - vrazil do Tita. I když to bylo hnusný, nedalo se od toho odejít. Za všechny herecké výkony extra pochvala krásně odpornému J.Rhys-Meyersovi. (12.06.2004)

Krásné, drsné a hodně invenční postmoderní pojetí první Shakespearovy tragedie. Paralela mezi Římany a italskými fašisty (chvílemi dokonce německými nacisty) je nesmírně působivá. Pokud přistoupíme na premisu některých literárních vědců, že Titus by se v rámci dnešních estetických kategorií dal charakterizovat jako alžbětínský splatter gore, pak je křiklavé dryáčnictví jistých scén (ať už lehce hororových nebo groteskních) zcela na místě. Mimochodem, tolik diskutované násilí je většinou velmi stylisované a má smysl. Anthony Hopkins opět soustředěný, přesně a uměřeně vyjadřující širokou škálu emocí od odcizení, přes vztek, zoufalství, rezignaci, až k šílenství. Barevné scenérie kontrastují s tragickým dějem, v němž není hrdinů ani zlosynů v pravém významu slova, leč pouze poražených. 5 hvězd (18.01.2010)