Perfect Days
Perfect Days
Dokonalé dni
Perfect Days
Perfect Days
Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Videa (13)
Recenze (92)
(7/10). Poetická podívaná ze Země vycházejícího slunce. Perfect Days jsou melancholickou podívanou, která zachycuje život jednoho Japonce. Člověka, který na první pohled vykonává podřadné zaměstnání, kterým je údržba toalet v Tokiu. On tuto práci však nadevše miluje, vykonává ji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Chápe totiž, že je to služba především společnosti a v tomhle jsou Japonci úplně jinde než zbytek světa. Jeho dny mají repetitivní charakter, ale vždy se v nich objeví nějaká maličkost, která mu jeho denní zážitek umocní a zpestří. Německý režisér Wim Wenders dokázal neobyčejně zachytit život na první pohled obyčejného člověka. Kdo by to byl řekl, že si bude filmový divák užívat pohled na postaršího Japonce, která v Tokiu drhne hajzly. Velký podíl na tom má příjemná atmosféra, která celý film provází a vy se necháváte v klidu unášet na této vlně melancholie. Asijská filmografie nám už několikrát ukázala, že řemeslo má vymazlené do posledního detailu. Zde však za kamerou stál německý kameraman Franz Lustig, který se však stal dokonalým chameleonem a divák by na první pohled nerozeznal, že se nejedná o rukopis nějakého asijského tvůrce. Představitel hlavní role Kódži Jakušo dokázal prakticky beze slov zachytit divákovo srdce, který se s ním s radostí vydává na pouť jeho dokonalými dny. Perfect Days jsou snímkem, který vás svou zádumčivou atmosférou naprosto pohltí. Naučíte se nazpaměť rutinu, kterou hlavní představitel každý den prochází. Se zvukem koštěte se probouzíte do nového dne a s knihou v ruce se noříte do světa snů. Bavilo mě objevovat pomocí nepatrných nuancí další střípky, které tvořily na první pohled zářivou fasádu, která však v sobě skrývá četné praskliny. Film z ranku Patersona, který má však díky klidné a okouzlující japonské atmosféře jedinečné kouzlo."Next time is next time. Now is now." ()
Film o ničom a súčasne o všetkom. O živote. O jeho prijatí, o schopnosti milovať ho aj cez všetok smútok a prekážky, ktoré prináša. Nádherný soundtrack a fantastický Kôji Yakusho, ktorý šetrí slovami a rozpráva najmä cez svoj vyrovnaný pohľad a potmehúdsky úsmev. Perfect Days vás buď celkom minie alebo tak správne uprace a z kina budete odchádzať s uvedomením, že je mnoho vecí, za ktoré môžete byť vďačný. Videné na MFF Cinematik 2023. ()
Meditatívna oslava všednosti a uspokojivej jednotvárnosti. Chýbal mi tu však akýkoľvek dramatický náboj, film bol v podstate bezdejový. Hlavný hrdina len deň čo deň chodí čistiť záchody, fotí si koruny stromov a večer sa vracia do svojho malého bytu. So svojím životom je vyrovnaný a zdanlivo spokojný. Jeho bežnú rutinu občas narušia náhodné stretnutia, ktoré však miznú ako kruhy vo vode a nič trvácne z nich nikdy nevyplynie. Pri nich sa ale ukazovalo, že pod optimistickou maskou skrýva smútok. Na ploche krátkometrážneho filmu by absencia zápletky, deja a tým pádom aj vyvrcholenia a záveru toľko nevadila, ale roztiahnuté na dve hodiny sa mi to sledovalo naozaj ťažko. Hrá k tomu ale fajn muzika, to zas musím uznať aj ja. 5+/10 ()
Poetické vyprávění o hledání krásy v maličkostech, o nalezení potěšení v každodennosti a hlavně o upřímné radosti ze života samotného. Wenders skvěle tvoří osobní intimní atmosféru každodenní rutiny, kterou divák nejprve sleduje se zaujetím, ale jistou nechápavostí. Každou další minutou a dnem si však získává větší divácké pochopení, až na konci filmu nezbývá nic než obdivovat neuvěřitelnou zenovou haromonii lidského života. K tomu ještě špetka melancholie ve snových sekvencích a blednoucím odrazu hrdinovy minulosti. Chválím také bravurní herecký výkon Kódži Jakušoa (zvlášť ve finální scéně) a kameru, která ještě více umocňuje tento jedinečný civilní zážitek. Krásný film o důležitosti mezilidských vztahů. Takový ten krásný film, jenž rozdává životní lekce, co každý potřebuje slyšet a nikdy nepřestane inspirovat. No a ještě do toho hraje Lou Reed. Dokonalé (No pun intended... Možná :D). ***** ()
Galerie (18)
Zajímavosti (11)
- Hirajama (Kódži Jakušo) v průběhu filmu čte tři knihy: „Divoké palmy“ od Williama Faulknera, sbírku povídek „Eleven“ od Patricie Highsmith a „Trees“, posmrtně vydaný román japonské spisovatelky jménem Aya Koda. (DavePave)
- Sayuri Ishikawa, ktorá hrá postavu „Mama“ a spieva japonskú verziu „The House of the Rising Sun“ pre Hirayamu (Kōji Yakusho) a ďalších dvoch barových hostí, je v Japonsku mimoriadne populárna speváčka so stovkami albumov a singlov v kariére siahajúcej až do 70. rokov minulého storočia. (Arsenal83)
- Takashiho (Tokio Emoto) priateľka Aya (Aoi Yamada) pracuje v „dievčenskom bare“, kde muži platia asi 40 dolárov za hodinu, aby sedeli a rozprávali sa so ženami, ktoré sú zamestnankyne baru. V týchto baroch nejde len o sex, ale hlavne o spoločnosť a táto práca sa nepovažuje v Japonsku za prostitúciu, ani nemá zlú povesť. Dievča si možno objednať aj na celú noc, ale neberie sa to ako vzťah zákazník - prostitútka, pretože dievča je zároveň akoby v kamarátskom vzťahu s mužom, s ktorým sa rozpráva o osobných veciach. (Arsenal83)
Související novinky
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)
NEJ filmy a seriály roku dle žebříčků ČSFD
Blíží se konec roku, a tak opět nastal čas na bilancování toho, které filmy a seriály z letošní produkce se umístily nejlépe v ČSFD žebříčku, jehož podoba není ovlivněna ničím jiným než celkovým… (více)
Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes
76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se uchýlil ke svému závěru a nastal tedy čas, aby byly rozdány Zlaté palmy. Hlavní ocenění prestižního festivalu díky rozhodnutí poroty, jíž… (více)
„Na rozdíl od lidí - husy po ránu - radostně štěbetají“ (báseň haiku Kobajaši Issy v překladu Antonína Límana) Óóó! Jak já jsem rád, že někdo dá peníze, aby mohli vznikat podobné nefilmy. Copak je tohle film, jak ho běžně chápeme? Prvních třicet minut sledujeme rituály a každodenní činnosti samotářského podivína a uklízeče veřejných záchodů v Tokiu, který se o ně stará, jako by byli jeho vlastní. Jakoby každý vyčištěný pisoár byl umělecké dílo. Ukazuje tím bezděčně cestu ze slepé uličky západního umění, které se už mnoho desítek let motá v kruhu. Čistič záchodů Hirayama dává knockout Marcelu Duchampovi s jeho pisoárem. Tradiční japonský přístup ukazuje západním umělcům, že mají přestat filozofovat nad tím, co to je umění, ale začít umění skutečně dělat ve všech oblastech života. Po jednom celém obyčejném dni pak zbytek stopáže sledujeme několik dalších dní jeho obyčejného života, ve kterých se vlastně „nic“ zvláštního nestane. Zápletky a podzápletky, které byste si přáli, aby někam směřovali, nebo byly vysvětleny, nikam nesměřují a bez vysvětlení je odvane čas. To, co bylo včera už dnes není a co bude příště bude příště, dnes je dnes. Charakteristickým projevem vnímání času a prostoru v japonské kultuře je tzv. prezentismus, zjednodušeně vyjádřený termíny „nyní“ a „zde“. Německý režisér tento fenomén dokázal vystihnout dokonale, samozřejmě s vydatnou pomocí rodilého Japonce Takuma Takasakiho. V Japonsku pojem „nyní“ můžeme zjednodušeně definovat jako kratší či delší časový okamžik, který jsme schopni obsáhnout svojí pamětí, včetně schopnosti promítnout historickou zkušenost do událostí budoucích. Pojem „zde“ můžeme chápat jako přesně ohraničený prostor sdílený určitým okruhem lidí na určitém místě. Japonci nevnímají dějinný proces jako úsečku (začátek a konec) u židovsko-křesťanské kultury, nebo jako polopřímku (počátek bez jasné představy konce) u buddhistického přístupu. Limity neohraničený tok času v japonském vnímání nelze strukturovat; jinými slovy řečeno, na časové ose vyjádřené přímkou nelze najít bod, jehož poloha by byla jednoznačně určena vztahem k počátku či konci této osy. Čas se tak stává jen nepřetržitou posloupností jednotlivých, vzájemně oddělených přítomností a přítomnost sama o sobě je nejdůležitější součástí života jedince (více o tom: viz esej japanologa Jana Sýkory v knize „Vyrobeno v Japonsku“). Čistá esence toho, co jsem právě, popsal, se projevuje v japonském zenovém buddhismu. Tento přístup se také proplétá celým filmem Wenderse a Takasakiho. Nejsrozumitelněji je to vyjádřeno ve scéně, kdy se Hirayama se svou neteří při výletu na kole zastaví na mostě (scéna „Dnes je dnes! Příště je příště!“). Při sledování Perfect days v kině jsem cítil, že celý film je natočen jen jako kulisa pro dva okamžiky, které se tu několikrát zopakují. První: Protagonista s úsměvem vzhlédne k nebi, když ráno vychází do práce (poděkuje za nový krásný den). Druhý: Během dne se několikrát podívá na větve stromů, na jejich stíny mihotající se na stěnách toalet při vynucené přestávce v práci, nebo přímo do korun stromů během přestávky na oběd, jak skrze ně svítí slunce. To je vše. () (méně) (více)