Perfect Days
Perfect Days
Dokonalé dni
Perfect Days
Perfect Days
Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Recenze (112)
Meditatívna oslava všednosti a uspokojivej jednotvárnosti. Chýbal mi tu však akýkoľvek dramatický náboj, film bol v podstate bezdejový. Hlavný hrdina len deň čo deň chodí čistiť záchody, fotí si koruny stromov a večer sa vracia do svojho malého bytu. So svojím životom je vyrovnaný a zdanlivo spokojný. Jeho bežnú rutinu občas narušia náhodné stretnutia, ktoré však miznú ako kruhy vo vode a nič trvácne z nich nikdy nevyplynie. Pri nich sa ale ukazovalo, že pod optimistickou maskou skrýva smútok. Na ploche krátkometrážneho filmu by absencia zápletky, deja a tým pádom aj vyvrcholenia a záveru toľko nevadila, ale roztiahnuté na dve hodiny sa mi to sledovalo naozaj ťažko. Hrá k tomu ale fajn muzika, to zas musím uznať aj ja. 5+/10 ()
Příjemný film o radosti ze života i přes všechny překážky, které nám přináší. Hlavní postava je vždy pozitivně naladěný pán, pro kterého práce uklízeče tokijských toalet není ponižující, protože chápe její důležitost v rámci společnosti. A společnost, lidi v ní vnímá s láskou a úctivě. Wim Wenders umí zajímavě vyprávět i každodenní život takového filmového hrdiny, a postupným odkrýváním jeho minulosti skrze postavy, které se objevují v ději, a trefně vybranými známými písněmi, umí definovat jeho vnitřní rozpoložení. Za každou veselou fasádou se vždy skrývá i kousek smutku. Skvělý výkon japonského herce Kōji Yakusho, který beze slov dokázal vyjádřit více, než by vyjádřil s nimi. [Cannes FF] ()
Dějově na 30 minut, ty 2 hodiny ale byly do poslední minuty potřeba k tomu, aby se do člověka pořádně zažralo to hezoučký, sluníčkový, ani trochu depresivní téma, jímž je prchavost vazeb a okamžiků mezilidskýho porozumění, které nikdy nepřestanete chtít a ještě líp, nikdy nepřestanete postrádat, a tak abyste si z toho otupujícího smutku nehodili mašli, nezbývá vám než namontovat úsměv a klepat to dál, přestože ty pokusy zvěčnit třepotání listí na foťák fakt nevzdáte (čsfďáci se mě pokoušej přesvědčit, že nemaj zkušenosti s chronickou osamělostí, roztomilý). ()
Zenové dny. Wenders zpátky na vrcholu. ()
Kondo wa kondo, ima wa ima! ()
Jako ano, je to pěkný filmeček. Jenže 82%? To určitě je hodně zavádějící. Japonský Jackie Chan si jede svůj blues. Ráno vstane, postříká kytky, zuby, oholí se, nasedne do auta, pustí nějakou dávnou pecku na kazetě a vydá se vstříct svým latrínám. Občas jej něco vyvede z míry méně nebo více. Pro milovníky skutečně nespěchajících příběhů je tohle splněný sen. 65% ()
skvělá filmová esej Wima Wenderse o tom, jak krásný to je být údržbářem veřejných záchodů. ()
„Cizí zadky jsou můj chleba, vypucuju co je třeba.“ Pochvala vydumnici: „vychutnávať každučký okamih každodenného života“ je samozřejmě skvělé a plaší to existenciální úzkost. Jen bych to radši dělal v zahradnictví, hnojením kopretin a fialek. Bohužel, soukromý život Hirajamy i veřejný toaletní život v Tokiu byl zklamáním, prost jakýchkoli problémů i hloubky. Jen taková běžná tělesná sanita, bez očisty zahnojených duší. KONFORMISTICKÉ OKÉNKO: [][] Aby se objektivní vlk nažral, subjektivní koza zůstala celá a má dobrá pověst neposkvrněná, uděluji tři hvězdy, místo zamýšlených dvou. Snad kvůli tomu nebudu za sráče [sic!] a nějaká na csfd registrovaná hajzlbabča o mě nepřerazí koště. [][] Ovšem kouká se na to dobře a tolik záběrů Tokia neuvidíte ani v Tokiu! Perfect document pro (ne)náročné vyzenované single-diváky, kteří nevyžadují zápletku a vlastně ani žádný děj. Dále viz koment kiddo. ()
Rozhodne jeden z tých diváckejších Wendersových filmov, pričom voči tým menej diváckym nemám rozhodne vôbec nič. Napriek rozvoľnenejšej štruktúre a viac než len čiastočnému využitiu prvkov ázijského minimalizmu ide o film, kedy sa síce nedeje na prvý pohľad nič osudne prevratného pre hlavného hrdinu, ale ide len o prvý pohľad a tých udalostí ovplyvňujúcich jeho vnímanie vlastného života je v sujete viacero. Samotár Hirajama sa v podstate proti svojej vôli musí učiť komunikovať s okolím, milovať život a celkom mu to časom pôjde. O tomto pokroku tento príjemno-smutný film je, či už riešite pišvorky s neznámym na véckach alebo vás navštívi málo pravdepodobný dôležitý človek vášho predošlého života. ()
Film o ničom a súčasne o všetkom. O živote. O jeho prijatí, o schopnosti milovať ho aj cez všetok smútok a prekážky, ktoré prináša. Nádherný soundtrack a fantastický Kôji Yakusho, ktorý šetrí slovami a rozpráva najmä cez svoj vyrovnaný pohľad a potmehúdsky úsmev. Perfect Days vás buď celkom minie alebo tak správne uprace a z kina budete odchádzať s uvedomením, že je mnoho vecí, za ktoré môžete byť vďačný. Videné na MFF Cinematik 2023. ()
Je to sice milé, ale víceméně o ničem. ()
Výkon Kódžiho Jakuša v hlavní roli je výborný, soundtrack postavený na síle desítky let starých songů také, i kameraman evidentně věděl, co má dělat. Jenže jsem měl prostě celou dobu pocit, že sleduji jen Wendersovu variaci na Jarmusche. Poezie obyčejného života jako z Patersona, Japonci, nakonec už jsem při každém spuštění kazety trochu čekal, jestli se neozve Tom Waits, Neil Young nebo Iggy Pop (neozvali). Pro člověka, který své staré kazety také ještě nevyházel (Loua Reeda i Patti Smith bych tam také měl), je to celkem zklamání. ()
Dokonalosť nie je v bohatstve, ale väčšinou v poctivej práci, nad ktorou sa bežne ohŕňa nos, lebo však voňavá nie je, ale aj to musí niekto robiť. A ak ju robí so srdcom, úsmevom a šťastím, prečo mu to aj nedopriať. Žiaľ, z filmu sa naplno nedozvedáme, aká bola motivácia toho človeka, pretože evidentne mal na viac ako na zber hoven. Avšak vďaka ozrejmeniu Wendersa, ktoré som uviedol do zaujímavostí, sa dozvedáme podstatne viac. Vo filme sme to takto naservírované na tanieri nedostali. ()
„V jednoduchosti sa [občasne] skrýva nevídaná krása.” • Nemecký autor: W. Wenders, následne snáď vytvoril ešte »japonskejší titul«, akoby to vlastne asi neurobil ani sám Japonec narodený v Japonsku, čo je vskutku naprosto nevšedná záležitosť, hodná značného obdivu → určite nie iba z mojej priamej strany, a ak náhodou aj predsa áno, tak by sa to najskôr mohlo celé podobať klasickému japonskému predstaviteľovi japonskej kinematografie: Jasudžiróovi Ozuovi, čo ma teda ihneď napadá automaticky podotknúť, akonáhle v podstate skončilo i toto neobyčajne-obyčajné, kinematografické dielo! • Normálne som mal taký zvláštny pocit, že hlavný hrdina Hirajama v podaní priam geniálneho hereckého predstaviteľa Kódžiho Jakušoa, ktorý uviazol v akejsi «časovej slučke,» nakoľko sa príslušné sekvencie akosi neustále »opakovali« ako trebárs nejaká, obohraná platňa, čo sa našťastie tentoraz ale nepotvrdilo, keďže práve takýto mimoriadne stereotypný spôsob života - viedol tento čistič tokijských toaliet, ktorý sa za svoju prácu vôbec nehanbil; skôr úplne naopak: „plnými dúškami si vychutnával azda všetko, čo s tým priamo súviselo.” • Skrátka, autorovi sa naozaj atypickou formou podarilo vzápätí zachytiť: bežný kolobeh života obyčajného človeka, ktorý [s veľkou chuťou?] chodil do práce, no okrem toho - navštevoval i celkom iné zákutia, ktoré sa postupne rozprestierali pre dané rozprávanie príbehu, pričom akési «svieže osvieženie,» nastalo až s príchodom protagonistovej netere Nico; inakšie si treba ozajstne zvyknúť na pomalý, naratívny, chodový štýl, ktorý by mohol dokonca menej skúseného diváka totálne uspať. • A to ďalej ani nehovoriac o ♫ »pesničkovom soundtracku,« ♫ s takými v-y-p-a-l-o-v-á-k-m-i druhu, Loua Reeda - so songom v podobe "Perfect Day" z roku 1972; alebo The Animals s "The House of the Rising Sun" z roku 1964 a podobne, čo sa dá kľudne vypočuť i na samostatné počúvanie, ako mimochodom činím zrovna i teraz, a zároveň pesničky dotvárali potrebnú atmosféru. ← Vydarený p-l-a-y-l-i-s-t. • Nenormálne som dostal chuť navštíviť ázijskú metropolu - Tokio, kde sa všade Hirajama vyskytoval, a o čom môžem naďalej zrejme iba snívať... PS: Ústredný protagonista nebol príliš extra zhovorčivým, čiže vtedy nastávalo i akési obdobie tichého filmu, na čo sa treba rozhodne tiež pripraviť. PS 2: Ak by som si mal nakoniec ešte vybrať, ktorý nemecký režisér s dvojitým "W" véčkom v krstnom mene - mi je viacej sympatickejším, tak namiesto Wernera, istotne radšej [z]volím Wima, ktorý mi je srdcom oveľa bližším rozprávačom filmových príbehov, i keď povedzme zase ani... ()
Chuť nechat si natisknout na trička a košile "The Tokyo Toilet" a nosit je jako dres. "10 z 10" ()
KOMOREBI is the Japanese word for the shimmering of light and shadows that is created by leaves swaying in the wind. It only exists once, at that moment. Ja tie vyprázdnené naratívy jednoducho milujem. Perfect days je čaro smutná obrazová poézia tváriaca sa, že je o šťastí, pričom je vlastne celá o smútku. Kódži Jakušo je v úlohe tichého upratovača toaliet nezabudnuteľný. ()
Ty dvě hodiny sice subjektivně působí jako hodin pět a usedět to je makačka, ale ve výsledku je to vlastně hezký. Cením, že se to vyhýbá nějakému dojímání diváka. Na druhou stranu, mám pocit, že některé ty nahozené motivy by bylo záhodno dohrát. Jakože, otevřený konec je fajn, ale tohle je otevřené celé a tak moc, že je těžký si z toho odnést něco konkrétního (jaksi emočně hmatatelného). ()
Zpocatku prijemne, pak vic a vic podbizive a mdle. Plusove body za hlavniho predstavitele a zachodky, minusove za manipulativni pouziti pisnoveho soundtracku. ()
Super, Wenders natočil obyčejný film o obyčejném Japonci, který myje toalety, poslouchá Rock'n'Roll a sem tam s někym pokecá. Mohla by to bejt nuda, ale neni. Je to jak film od Jarmusche, ale od Wenderse. ()
Související novinky
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)
NEJ filmy a seriály roku dle žebříčků ČSFD
Blíží se konec roku, a tak opět nastal čas na bilancování toho, které filmy a seriály z letošní produkce se umístily nejlépe v ČSFD žebříčku, jehož podoba není ovlivněna ničím jiným než celkovým… (více)
Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes
76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se uchýlil ke svému závěru a nastal tedy čas, aby byly rozdány Zlaté palmy. Hlavní ocenění prestižního festivalu díky rozhodnutí poroty, jíž… (více)
Náhled do zdánlivě monotónního života jednoho uzavřeného a mlčenlivého uklízeče veřejných toalet. Píšu „zdánlivě“, protože ve skutečnosti film ukazuje skrz běžný život pestrou škálu okolností, situací a motivů – pohrdání „podřadným“ povoláním, kontrast zastaralých a moderních přístupů, rozdíl mezi zodpovědným/pozitivním přístupem k životu, který v základu ztělesňuje hlavní postava, a opačným postojem „oběti“, který naopak můžeme sledovat u jeho lehkomyslného kolegy, jenž všude hledá „zkratky“ a neustále si stěžuje na nespravedlnost života… V těch povětšinou nemluvných a klidných obrazech filmu se toho dá najít vskutku mnoho. A to je za mě velmi sympatické (rozhodně bych neřekla, že tento film je „o ničem“). Wim Wenders očividně zdařile nasál a převedl na filmové plátno japonský styl, jak se často vyprávějí filmové příběhy – tedy pozvolnost a přirozenost života, na jejichž pozadí se emoce a hloubka možná neukazují okázale, ale velmi citelně tam jsou. V tomhle ohledu je to film opravdu velmi japonský - už jenom svým hlavním motivem, kterým je vděčnost vůči krásám přírody a radostem prostého života (film zmiňuje japonský výraz „komorebi“, který oslavuje krásu pronikání světla mezi listovím stromu, ale celkově tento přístup souvisí i s jinými japonskými koncepty a známými pojmy, kupříkladu „ičigo ičie“ – ocenění jedinečnosti a neopakovatelnosti každého okamžiku, nebo třeba estetikou wabi-sabi). Je zajímavé, jak krásně zde posloužila inspirace tokijskými veřejnými záchodky na Šibuji, které se proslavily svým vkusným a nápaditým designem, ale i čistotou a výborným udržováním (zde tedy musím zmínit, že udržovat bezplatné veřejné toalety v krásném a čistém stavu je v Japonsku naprostým standardem, který je součást výborných služeb veřejnosti a japonského smyslu pro pohostinnost… nejde tedy o nic, co by se omezovalo pouze na záchody na tokijské Šibuji). Myslím, že se dost dobře nenajde jiná země, ve které by takovým způsobem mohlo fungovat propojení veřejných záchodků a poklidné přírodní estetiky v jednu ódu na život. Japonsko je toho však schopné levou zadní. Celkově jsem si všechny ty výjevy ze života ve filmu užila a se zájmem jsem poznávala hlavní postavu, která rozhodně nebyla pro diváka otevřenou knihou, právě naopak. V životě Hirajamy probleskává melancholie a divák brzy pozná, že jde o postavu velmi osamocenou. Jakušo Kódži ztvárnil hlavního hrdinu ve vší té umírněnosti velmi pestře a zároveň přirozeně. Je to zkrátka herec, který i s minimalistickými prostředky vyjádří mnoho a je koneckonců radost ho sledovat v jakékoli roli, kterou hraje. V celku vzato tedy nemám filmu co vytknout, snad až na úplný závěr. Konečná scéna totiž v podstatě sází pouze na sílu emočně nabité písně Feeling Good od Niny Simone a výrazový emoční repertoár herce... Což o to, Feeling Good je už odedávna jedna z mých oblíbených skladeb, ale přiznám se, že jsem od samotného závěru čekala trochu více. Nemám na mysli nic konkrétního. Jen jsem z toho jako divák cítila, že už nepřišel žádný lepší nápad, než tam prostě hodit nejlepší písničku a čekat, že to její tóny a emoce herce utáhnou. Jako by tomu něco ve scénáři scházelo… Jinak však výborný počin - neříkám, že nutně oscarový (pokud byl tento film nominován, zasloužila by si to i spousta dalších…), ale zcela jistě nadprůměrný a originální. ~(4,2★)~ () (méně) (více)