Stíny zapomenutých předků

Sovětský poetický folklórní zázrak, u kterého bych byl tím oháněním se s "příběhem huculského Romea a Julie" hodně opatrný, protože vytváří poměrně zásadně mylná očekávání. Příběh je ve Stínech zapomenutých předků hodně v pozadí úchvatných formálních hrátek, nádherně sytých barev a neustálého zdůrazňování přírody a lidových hodnot. Přesto se z Paradžanovova životního díla zcela nevytrácí silné poselství a důstojně vedená, byť upozaděná věčná legenda. 85 % (10.02.2018)

Viděl jsem, pozornost vesměs udržel jsem, ocenil jsem...třemi hvězdičkami. Stíny zapomenutých předků disponují úžasnou výtvarnou stránkou, pokud jde o práci s kamerou, barvami a filtry ve scénách, které často upoutají už samotným pohledem na přírodu, kroje či stavby zobrazovaného huculského lidu. To vše, podtrženo spoustou hudby, folklóru a poezie, je určitě obohacující a cenné rovněž v dokumentární rovině. Že bych byl ale po celou dobu stejně nadšený jako u vybraných scén a že by ke mě film hlouběji dorazil či přinesl nezapomenutelný zážitek, říct nemůžu. Sledovat ho je sice ze zmíněných důvodů často zajímavé, ale můj dojem ze sledování se nejednou hodně blížil k tomu, když jsem v minulosti u pár němých a experimentálních filmů napsal, že jsem se u nich cítil jako v historickém muzeu či na výstavě umění... Ústřední příběh je až příliš rozmělněn v epizodické formě a kulturní přehlídce tradic a umění, abych z něj cosi více měl. Tento styl artového filmu ve jménu čistě poetického výtvarna, se silnou minimalizací děje, není tak úplně pro mě. [60%] (17.08.2023)

Jeden z těch nezapomenutelných filmů. Už na úplném začátku, když na dřevorubce padá strom a kamera je umístěna jaksi namísto toho stromu, takže padá z výšky na nebohého herce, je jasné, že půjde o avantgardní, zábavné a působivé dílo. Paradžanov za pomoci lidových zpěvů a výjevů z různých oslav a rituálů dává dohromady film s úžasnou lyrickou atmosférou ,,z koutu světa, zapomenutého Bohem i lidmi". Hlavní příběh je zcela jednoduchý, ale to nevadí, protože doslova v každé minutě je nějaká úchvatná scéna, výjev, obraz... A mě tak napadá, že nepustit si tento film jen proto, že je ukrajinský a k tomu z roku 1964, by byla fakt pitomost. Krásný film je prostě krásný film; a nezáleží na místě a době vzniku. (19.01.2014)

Z Tieňov zabudnutých predkov sa ako hybne princípy sveta vynárajú premena a stálosť. Neustále pohyby a metamorfózy „uväznené“ v cykloch, v striedaní dňa i noci, v striedaní ročných období, vo vzniku a zániku života, lásky, vzťahov, v krúživých jazdách kamery, vo fyzickom i citovom pohybe postáv, v ozvene trembitov... Pohyb a premena v kruhu sa stávajú totalitou, ktorá v sebe zahŕňa celý film. Koncept prevzatý z pozorovania a interpretácie okolitej prírody, v ktorej v podstate nič nezaniká, ani nikam nesmeruje, iba večne pretrváva v zdanlivo iných a pritom rovnakých stavoch. A nejde tu nutne len o pohanské pohľady na život, ale aj o kresťanské obrazy, najmä obraz Ježišovho zmŕtvychvstania. Paradoxy dualizmu a logiky tu strácajú relevanciu. (...) Druhým kľúčom k filmu je smrť. Hneď v úvodnej scéne je hlavný hrdina poznačený kŕčovitým dotykom umierajúceho. Tento dotyk akoby predznamenal celý film. Tiene predkov – otca, brata, matky, súrodencov, rodu, zvykov, legiend, piesní - tu mocne (tragicky, ale občas i láskavo) dopadajú na ľudské osudy. Akoby tu skôr mŕtvi, než živí určovali chod a fungovanie spoločnosti a života. Veď aj baladická láska protagonistov je len ozvenou osudov Poloniny a Vysokého Beskyda. Punc fatálnej osudovosti, z ktorej sa nedá uniknúť. (...) A toto všetko, táto mohutná vlna ľudových zvykov, mýtických balád, neustálych prírodných premien, mŕtvych predkov a osudovosti prerastá cez štýl a vytvára obrazy takej intenzity, až sa zdá, že musia uniknúť z pásu a požrať tento svet svojou tryskavou, až eroticky fyzickou mocou, živšou než samotná realita. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (25.08.2021)

„Tiene zabudnutých predkov” z Karpát, so starými ľudovými legendami a zvykmi, či zrovna v tomto prípade i dvomi extrémne znepriatelenými rodinami na život i na smrť, to jest Palijčukovci a Guteňukovci, pričom Ivanko z jednej a Marička z druhej, stoja práve na tejto osudovej križovatke, čo je zároveň aj jedna z celkovo 11. kapitol, do ktorých je rozdelené toto majstrovské, poviedkové dielo režiséra Sergeja Paradžanova, nevymenujem ich ale všetky, lebo by som tým pádom vyzradil hlavnú pointu, a tak zopár predsa napokon prezradím, trebárs, aspoň každú tretiu, že musím jednoducho začať s tou úplne prvou, „Ivanko a Marička” , pretože Ivan ma jednoducho sprevádzal absolútne všetkými ostatnými, a to konkrétne až do samého záveru, čiže predtým určite zachytíte napríklad aj tieto, nadviažem, pre zmenu od konca, „Krčma, Vianoce, Samota” . V maximálne sugestívnom poňatí, áno, totiž vďaka ručnej kamere, ktorá ma presne priblížila k postavám a k prostrediu, keď dokonca jednu z nich, Ivana, sledujem počas »slasti i strasti« , čo sa neustále medzi sebou vymieňa, i keď toho «zármutku» , je o trochu viac, čo inak veľmi dobre vidieť i v otváracom zábere, ako padá strom... Jeden z najlepších ukrajinských snímkov všetkých čias, ak nie najlepší !? (04.12.2020)