Stíny zapomenutých předků

Jeden z těch nezapomenutelných filmů. Už na úplném začátku, když na dřevorubce padá strom a kamera je umístěna jaksi namísto toho stromu, takže padá z výšky na nebohého herce, je jasné, že půjde o avantgardní, zábavné a působivé dílo. Paradžanov za pomoci lidových zpěvů a výjevů z různých oslav a rituálů dává dohromady film s úžasnou lyrickou atmosférou ,,z koutu světa, zapomenutého Bohem i lidmi". Hlavní příběh je zcela jednoduchý, ale to nevadí, protože doslova v každé minutě je nějaká úchvatná scéna, výjev, obraz... A mě tak napadá, že nepustit si tento film jen proto, že je ukrajinský a k tomu z roku 1964, by byla fakt pitomost. Krásný film je prostě krásný film; a nezáleží na místě a době vzniku. (19.01.2014)

„Bůh jim nedal potomka a Palahna se dala na čáry.“ A tímhle krokem začalo definitivně šplouchat na maják oběma…Opravdu roztodivná podívaná. Kolega Macejko ji shrnul vtipně a vlastně docela přesně…ale není to úplně fér. Film totiž má několik nesporných kladů. Zajímavě přibližuje folklór náhledem na zvyky a hudbu (spousta písní), nabízí hned několik působivých scén (za mě by to byly třeba „okno“, „kouzelná bouře“ či „iluze v lese“), výraznou kameru (netypické snímání je ozvláštňující), spoustu barev a nápadité kostýmy. Jenže superlativy už nemůžu plýtvat ohledně postav (prakticky všem „hrabe“, nejvíc pak hlavnímu hrdinovi) a především „děje“. První cca půlhodina snad ještě může připomínat netradiční ruskou verzi Romea a Julie, ale potom se z toho vyvine něco úplně jiného, velmi zvláštního a nesourodého. Prapodivné vedení kapitol (epizodičnost pak jen přispívá k roztříštěnosti děje), pochybné závěry scén, díky čemuž některé zcela vyznívají do ztracena (bez pointy), a konec je už pak čistá anarchie beze smyslu. Celkově slabší průměr. (07.06.2020)

Láska jako prokletí. Život bez ní jako trest. Smrt jako vysvobození. Paradžanovo jedinečné expresivní pojetí nedovoluje příběhu, který by mohl lehce sklouznout k tuctovému patosu, zabřednout do vod sladkobolného, slzotvorného kýče. Syrovost přírody Podkarpatské Rusi v kontrastu s Paradžanovými hrátkami s barvou a kamerou vtahují lidskou mysl do divokého víru bezradnosti a pocitu nicotnosti, aby ji pak na konci odtažitě vyplivly, sice zmatenou ale okouzlenou. (01.01.2010)

Národopisná filmová výstava o karpatských Huculech, která bere dech svými divokými formálními postupy a často mate svými hledisky v tom, co nám chce vlastně daná scéna říct a z jaké pozice ji vlastně pozorujeme. Paradžanov takto ale cíleně dosahuje vykreslení karpatských horalů jako plnokrevného divokého národa ošlehaného nelehkým podnebím, jehož neustálá přítomnost úskalí a smrti často nutí upadnout do zhoubného fatalismu. Je zajímavý, jak se životy těchto odlehlých národů před nějakými sto padesáti lety vlastně reálně podobaly zasazením klasických fantasy příběhům howardovského střihu. Tragický příběh o Ivanově šílenství obsahuje události mimo dosah člověka, která ovlivňují jeho život a tíhu všedních dní v míře takové, kdy pouhé bytí představuje dramatické dobrodružství. Dočkáme se příslibu příjezdu vzdálených poutníků či setkání se skutečným mágem. Nakolik jsou v základních kamenech vlastně všechny příběhy univerzální dokazuje chvíle, kdy poté, co druhá Ivanova žena nedokáže otěhotnět, začne praktikovat čarodějnictví. U nás jim dnes říkáme ezopíče. (31.05.2020)

Baladický príbeh o láske a smrti. Silnou zložkou filmu sú národné zvyklosti huculského národa, ich piesne a hudba počas ročných období. Práve táto polodokumentárnosť, a samotný príbeh lásky dvoch mladých ľudí znepriatelených rodín, dáva filmu zvláštny punc. Určite to nie je snímok pre každého, vyžaduje si trpezlivosť a vzťah k folklóru. (23.09.2010)