Reklama

Reklama

Pohrdání

  • Francie Le Mépris (více)
Trailer 2

Obsahy(1)

Jen mimořádně nesáhl Godard ve filmu Pohrdání po vlastní látce a natočil adaptaci stejnojmenného románu italského spisovatele Alberta Moravii. Děj je poměrně jednoduchý: francouzský spisovatel a scénárista Paul Javal pracuje na zakázce pro velké italské studio. Uprostřed práce začne pochybovat, zda se nezaprodal, nezpronevěřil svým uměleckým ambicím a ideálům, které s ním do jisté míry sdílí i jeho žena. Ta začne svým manželem postupně pohrdat. Každá z postav, ať je to spisovatel (Michel Piccoli), režisér (ztvárněný legendou němého filmu Fritzem Langem), producent (americký herec Jack Palance), či symbol krásy a zároveň zbožňovaná ikona (Brigitte Bardotová) reprezentují filmový svět a filmové umění z mnoha hledisek, úhlů pohledů jako zamyšlení nejen nad filmovým průmyslem jako takovým, ale také nad postavením scenáristy a režiséra, jejich vnitřního světa, emocí a příběhů, které vytvářejí a do jisté míry i žijí... Godard se navrací k archetypům umění – antice, v zemi, kde vznikla, k Vergiliovi a Homérovi, tuto „filmovou antiku“ zde reprezentuje Fritz Lang, jenž hraje sám sebe. Režisér, stejně jako spisovatel, musí vzdorovat síle peněz, což mnohdy znamená nahlédnout do nitra sebe sama. (Česká televize)

(více)

Videa (2)

Trailer 2

Recenze (150)

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Oficiální text distributora, stejně jako název filmu, vyloženě mate. Daleko příznačnější by pro tenhle film byl titul Lhostejnost. Snímek líčí celkem banální případ svazku, který vznikl z náhlého okouzlení a sexuální touhy. Britové mají jedno přísloví, které říká, že pro manželství je potřeba víc než jen čtyři nohy do postele. Tenhle pár zkrátka nepochopil, že je rozdíl mezi mileneckou láskou a dlouhodobým manželským vztahem, který je založený na mnohem víc než jen na sexuální touze. Ti dva nemají osobnostně nic společného a není mezi nimi pojítko dětí, které by je zaměstnalo a pomohlo překlenout krizové situace. Nechápou, proč je konec těm krásným chvílím na počátku, a tak se donekonečna ptají jeden druhého, jestli ho miluje, a když ne, tak proč. Slovo miluji se tam objevuje pomalu stejně často jako fuck v průměrném filmu od Kevina Smithe. Hledají důvod krize svého vztahu, ale jak už to bývá, to zcela logické zdůvodnění neumí ani najít, natož přijmout. Tahle situace bude divákovi známá už tak po 12 minutách a nic dalšího kromě tragické závěrečné tečky už ani nepřijde. Pak ještě stojí za zmínku 2-3 popkulturní vtípky, jako když Fritz Lang použije v přítomnosti Brigitte Bardot zkratku BB a míní tím Bertolda Brechta. Vzhledem k minimálnímu ději a banálnímu tématu mě film nijak neobohatil. Ctitel filmového umění může snad obdivovat formální stránku práce Jeana-Luca Godarda, ale upřímně, nic extra jsem tam nenašel. Slavná hvězda filmového plátna Brigitte Bardot kdysi přinášela Francii víc peněz než produkce kterékoliv francouzské automobilky, ale víc než 20 let jsem s ní žádný film neviděl a nijak mi to nescházelo ke štěstí. Velký dojem na mě její herectví a ani vyhlášené půvaby nedělají, myslím, že velmi rozumně, narozdíl od jiných, pochopila reálné hranice svých hereckých možností a dobře finančně zajištěná vycouvala z filmového průmyslu dřív, než stačila zvadnout. Zajímavější je pro mě Michel Piccoli, znám ho totiž z filmů vesměs o nějakou tu dekádu mladších. Celkový dojem: 45 %. ()

topi 

všechny recenze uživatele

Godard má svojské filmy, styl natáčení a vyprávění je intelektuálně originální. Základní osou Pohrdání je otázka, zda se zaprodat proti svému přesvědčení nebo nikoliv. Scénárista Paul dostává nabídku od producenta Prokoscha, aby přepsal scénář k jeho novému filmu, za který mu nabídne tučný honorář. Paul není ještě rozhodnut a jeho žena Kamila se k němu začne chovat divně a odtažitě. Godard se nebojí experimentovat v dlouhých záběrech, v dialozích nebo ve filtrech na kameru. Brigitte Bardot ukáže svou nahotu v plné kráse a je na co se koukat. Hudební skladatel Delerue používá pouze jeden hudební motiv, který se stále opakuje a velmi působivě podkresluje různé obrazy. Já jsem pořád přemýšlel, kde jsem podobný motiv zaslechl a podle jeho filmografie jsem zjistil, že rok před Pohrdáním dělal na mým zamilovaným filmu Cartouche a ten motiv je opravdu velmi podobný, ale rozhodně není na škodu. Francouzská Nová vlna opět boduje. ()

Reklama

Vančura 

všechny recenze uživatele

K tomuto filmu jsem se poprvé dostal už kdysi dávno, tehdy jsem ho ale shledal zcela nesnesitelným a někde za půlkou jsem ho vypnul. V paměti mi uvízla "jen" nádherná Deleruova hudba a záběry na ikonickou stavbu Casa Malaparte. Když jsem se k Pohrdání dostal po letech znovu, snad se mi Godard více trefil do vkusu, nebo jsem jen možná dozrál, abych docenil jeho filmové kvality a krásu. Naprosto mě tam dostalo herectví mého oblíbeného dua Bardot & Piccoli, jakož i opakující se hudební motiv Thème De Camille, který jsem si už v minulosti pouštěl na YouTube nespočetněkrát, a osobně ho považuji za jednu z nejkrásnějších filmových skladeb, jaké znám (btw. v r. 1995 ji použil Scorsese v závěru svého Casina). Casa Malaparte mi zde naopak už tak zajímavá nepřišla, dům mi ve filmu přišel v docela špatném stavu, a dnes si navíc myslím, že se na takovém místě nikdy nemělo povolit stavit. Každopádně pokud bych měl svůj dojem z tohoto filmu nějak shrnout do jedné věty, napsal bych, že mě odnesl do jiného, hezčího světa, z něhož se mi stále - ani po 2 dnech od jeho zhlédnutí - nechce zpátky, a že ve mně ten film stále žije a nemůžu ho dostat z hlavy. ()

Aelita 

všechny recenze uživatele

OK, tak co tu máme? Teoreticky tu máme hned tři roviny vyprávění-příběhů: rovinu antického eposu Odyssea jako předlohy a námětu natáčeného filmu, rovinu samotného natáčení filmu o Odysseovi a nakonec rovinu příběhu klasického trojúhelníku - producent, námezdní scénárista a jeho manželka. Všechny roviny se samozřejmě prolínají a ovlivňují se navzájem a vše je prodchnuto znechucením tvůrčích duší z rozmělnění hrdinství a ideálů na tahanice o peníze. A nad tím vším máme ještě dvě hlavní paralelní zrcadlící se roviny - virtualitu a realitu. Zatímco se v rovině virtuality imaginární film o bájném hrdinovi překlápí z art house do exploitation filmu, v realitě se Godard naopak snaží udělat ze svého exploitation filmu vysoké a hluboké umění tím, že nechává své hrdiny útržkovitě filosofovat, citovat Danteho, Brechta i sebe sama (Fritz Lang), zaplňuje plátno řeckými sochami bohů a reprodukcemi starých erotických fresek a snaží se provést paralelu mezi Odysseem a Pénelopou na jedné straně a svým "hrdinou" Paulem a jeho manželkou Camillou na straně druhé. Divákovi je sice zřejmé, že Godard udělal z "Pohrdání" kritiku absurdity hollywoodského přístupu k filmu jako k výdělečnému produktu místo uměleckého díla a protest proti nátlaku ziskuchtivých producentů na tvůrčí svobodu režiséra, a to vše činí proto, aby dokázal příznivcům francouzské "nové vlny" a sám sobě, že zůstal kinorevolucionářem a nezaprodal svůj talent "kapitalistickým žralokům", ale co je to vše platné, když kritizuje Hollywood Godard použil jak samotné hollywoodské peníze, tak i hollywoodské postupy na zvýšení divácké atraktivity. Nakonec jsme svědky toho, že Godard se jen hloupě a naivně chytil do pasti, když si neuvědomil, že forma a obsah nejsou totožné. Křivky Brigitte Bardot totiž zůstávají pro diváka působivými i přesto, že jsou použité jako satira na jejich vykalkulované použití, neboli jinak řečeno více diváků přijde na Bardotku než na Godarda. Godard je jen teorie pro teoretiky, intelektuály a snoby. A prakticky tu máme soulad červené osušky na Briggite s červenou sedačkou, žlutého županu tlumočnice se žlutými květinami, modrého křesla s modrým mořem a klobouku přilepeného k hlavě hlavního "hrdiny" s cigaretou v puse a jeho chlupatou hrudí. Vše ostatní je obyčejná nuda. Vypravěč je z Godarda bídný a to nejen v tomto filmu. Mimochodem stejné téma zasahování producentů do tvůrčího procesu se objevilo i ve filmu Davida Lynche "Mulholland Drive". Lynch jednoznačně odkazuje na "Pohrdání", když používá pro název nočního klubu slovo Silencio - je to poslední slovo, které pronáší Godard v roli asistenta Langa, když zaměřuje kameru na moře a nebe. Mnohem více než egocentrické sebeospravedlnění Godarda, který z předlohového románu Alberta Moravii udělal autoportrét za pomoci filmových šablon, módy a sexismu, mne zaujalo téma změny formy při zachování obsahu. Ve druhé scéně filmu, která probíhá ve filmových ateliérech, na otázku scénáristy Paula "Kde jsou všichni? Proč je tu prázdno?" tlumočnice odpovídá, že italská kinematografie prožívá horší časy a že zkrachovala skoro všechna filmová studia. Píše se rok 1965, italský neorealismus stal se historií i francouzská "nová vlna" začíná opadat, zato Hollywood vzkvétá. Tyto změny formy pozorujeme od začátku vzniku filmu. Zvukový film vystřídal němý, barevný film vytěsnil černobílý, cívkový film dnes ustupuje digitálnímu, plochý 2D bojuje s objemným 3D a neuroestetický film zvítězí nad dnešním intuitivním, jak prorokuje Shadwell a jiní teoretici. Totéž se děje i s formou natáčení a vyprávění, kdy se mění styl, móda, škola, technika filmování, avšak zůstává samotná podstata filmu - souvislý sled kreseb světlem. "Film bude žít věčně" - říká scénárista Paul. Producent Prokosch však na to reaguje: "To se ti zdá, ale já vím, že film může zkrachovat." Vyzkouším roli proroka a pokusím se předpovědět, kdy se to stane. Film zkrachuje nebo spíše zmizí, když se forma vizualizace obrazového sdělení promění natolik, že se změní podstata samotného filmu. Stane se to tehdy, když se vnější zprostředkování informace stane vnitřním, to jest kdy se zrodí technika, která umožní mentální projekci přímo v mozku "diváka". A pokud se k tomu přidá neuroprogramování mozku - vítej, Matrixi. () (méně) (více)

MarekT 

všechny recenze uživatele

"Fritz Lang. Natočil ten western s Marlene Dietrich, který byl úžasný." - "Já mám raději M." - "Zloducha?" - "Ano. Ten byl včera v televizi. Moc se mi líbil." Jednoznačně vrchol celé projekce a moment, který mě nechal se při sledování filmu dojmout (mimochodem teprve potřetí). Chtěl jsem původně napsat i něco víc k filmu obecně, ale myslím si, že místo rozboru plného cizích slov spíše stačí nechat promluvit emoce. Francouzská herecká legenda září svým neodolatelným půvabem (pověsti nelhaly) a německá režisérská mile překvapila slušnými hereckými vlohy. ()

Galerie (83)

Zajímavosti (24)

  • Jean-Luc Godard byl velmi přezíravý k původnímu materiálu Alberta Moravii. O románu "Il Disprezzo" mluvil jako o "hezkém vulgárním čtení pro cesty vlakem." (GilEstel)
  • Producent Joseph E. Levine trval na tom, aby nahé scény s Brigitte Bardot zahajovaly film. Domníval se, že je to jediná cesta, jak prodat film, který nenáviděl. (GilEstel)
  • Dne 9. června 2013 se rukopis scénáře vydražil za cenu 144 300 eur. (Cucina_Rc)

Související novinky

Zemřel režisér Jean-Luc Godard

Zemřel režisér Jean-Luc Godard

13.09.2022

Na filmovém nebi nad Francií dnes přibyla další velká hvězda, ve věku 91 let totiž ve Švýcarsku zemřel významný francouzský režisér, scenárista, střihač, herec, producent a jedna z nejvýraznějších… (více)

Reklama

Reklama