Vlčí bouda

Rok 1986 a Věra Chytilová. Chytilová v tom roce vytvořila film, který je v rámci české kinematografie zapadlý a dost pravděpodobně o něm neslyšel každý (na rozdíl od typu filmů jako Spalovač mrtvol, Lásky jedné plavovlásky nebo Kolja), ve finále je to ale škoda. Vlčí bouda je totiž jedním z nejvýraznějších a nejoriginálnějších kousků československé kinematografie, který sice nesedne každýmu a ne každý film zvládne docenit, rozhodně ale stojí za zhlédnutí. Věra Chytilová vsadila na jednu opuštěnou boudu, několik neherců a především prostředí a atmosféru zasněžených hor. Vlčí bouda může na první pohled působit jako slušný debut amatérského filmaře jenž má prostě rád filmy a řekl si, že si jeden sám natočí. Všichni herci jsou tu neherci (krom cameií Niny Divíškové, Jirky Krampola nebo Jana Kačera) krom velitele onoho zájezdu, který požaduje aby se mu říkalo Taťka a hraje ho Miroslav Macháček. Zvuk, kamera a střih ze začátku působí opravdu jako z ranku amatérského filmu. A ze začátku je i hodně snadné aby byla Vlčí bouda i v těch vyloženě nevtipných momentech. Jenomže jak film plyne tak i zároveň zraje a jeho kouzelná atmosféra houstne. A po zhlédnutí filmu je jasné, že už tehdy zkušená režisérka Věra Chytilová, která je zároveň spoluautorkou scénáře hrála s divákem velmi složitou hru, která následně vyplyne ve výsledný dojem z filmu. A tím velmi složitou hru myslím velmi velmi velmi složitou hru. Dokážu si představit, že člověk, který v polovině 80. let četl scénář Chytilové a Daniely Fischerové nemohl věřit vlastním očím. Vlčí bouda musela už na pouhém papíře fungovat jako šílená a za vlasy přitažená šílenost, kterou si člověk nedokázal představit ve výsledné audiovizuální podobě. Audiovizuální výsledek je ale následně o to zajímavější a zároveň šílenější než se na onom A4 papíru mohlo někdy kolem roku 1985 zdát. Za 92 minut Chytilová stihne ze začátku naších jedenáct protagonistů poslat do staré horské chaty se dvěma instruktory a jedním vedoucím a následně se postupně začnou dít, které si divák nedokáže představit. Ono vypravěčské tempo je v případě Vlčího doupěte až fenomenální kdy vše začne působit jako taková neškodná horská komedie z ranku Sněženek a machrů. Jenomže už v těchle pasážích začne být jasné, že něco ,,smrdí" a divák jen čeká co přijde dál. Jenže to co přijde dál nečeká! Vlčí doupě totiž dokáže parádně střídat žánry jako dramatu, horroru a sem tam komedie, především ale začne v druhé polovině fungovat jako skutečný psychologický film, který zkoumá lidskou psychiku. Psychiku 11 mladých lidí, kteří jsou uvězněni v horské chatě s podivným trojčlenným doprovodem. Psychiku 11 mladých lidí kde je každý jiný a musí se popasovat s kontakty s úplně jiným typem lidí. Psychiku 11 mladých lidí, kterým začne docházet jídlo. A především psychiku 11 mladých lidí kolem kterých se začínají dít podivné a záhadné věci. A především je pořád zvýrazňováno, že jich je o jednoho víc ale nechápou co to vlastně znamená. A jakmile zjistí co to znamená a jaké měli všechny ty různé věci důvod moc do zpěvu jim logicky není a divák už tak jen čeká jak to celé dopadne. Ale ani těsně před koncem nepřestane film diváka překvapovat. Onu parádní atmosféru dodává i hudba Michaela Kocába, která plně doplňuje onu plně zasněženou atmosféru nejen sněhem ale i lidskou psychikou a nervami. Kamera Jaromíra Šofra poté může na první pohled působit opravdu amatérský. Ve finále je ale jasné, že tohle přesně byla Šofrova vize/respektive vize Šofra a Chytilové. Ta kamera je strašně chaotická, ve finále ale vlastně jen doplňuje onu nastavenou mrazivou atmosféru a jen domáhá dalším ,,zimomrievkam".Šofrova kamera má zběsilé šmenky nebo používá často ty stejné záběry, u žádného filmu mi to ale dlouho tak moc nevadilo jako u Vlčího doupěte. A navíc je ve filmu tak moc podivných zvukových efektů, které by diváka nenapadlo použít (čištění oken, sekačka), ve finále ale fungují taky skvěle. Vlčí doupě zároveň dokáže diváka v několika momentech skutečně vystrašit. A nejčastěji má na tom podíl postava ,, Taťky" v podání Miroslava Macháčka. Macháček zároveň dokáže působit jako hodný děda, zároveň je ale na něm celou dobu něco zvláštního a ne náhodou. Taťka se ve filmu vždy objeví znenadálí, občas se v nějaké scéně objeví aniž by divák nedostal předtím náznak, že by jí byl přítomen. A většinu funkčních lekaček má ve finále na krku právě Taťka, který má dost možná na to stát se jednou z nejikoničtějších tváří horrového žánru. V rámci českého rybníčku určitě! Zároveň si ale neskutečně cením výběru neherců do oněch protagonistů. Všech 11 hlavních hrdinů hrají neherci, je to poznat ale je na tom dobře. Neherci dokázali skvěle ztvárnit veškeré pocity, které měli jejich postavy mít a působí přirozeně. Člověk opravdu nemusí být Christoph Waltz aby zahrál člověka, který je už nějaký čas zavřen v zasněžené chatě v zasněžených horách, dochází mu jídlo, je tam s dalšími 10 lidmi se kterými si neúplně rozumí a má pocit, že tu něco nehraje. A to má spojitost i s chováním hlavních postav, které jsou většinou reálně utržené jako ze řetězu v tom nejhorším možném smyslu. Hlupáci v tom nejhorším slova smyslu. Jenže právě jejich chování na začátku filmu je poté ve finále dobré ohlédnutí za tím jak je dané události ovlivní. Neříkám, že se tu objeví kdovíjak velké ,, character developmenty", rozhodně se ale s hlavními hrdiny pracuje velmi slušně a i to není bohužel záruka a cení se to. A zároveň je super jak se ve filmu řeší otázky typu ,, byli by jsme schopni zabít jiného člověka?" nebo ,, kdyby musel jeden z nás zemřít, koho bychom obětovali? A zvládl bych se obětovat sám?" Jsou to všechno zajímavá psychologická témata se kterými film pracuje. Ve finále se dá Vlčí boudě fakt vyčíst málo. Onen zásadní ,,plot twist" jsem nečekal ale neřekl bych, že na mně fungoval plným douškem, konec mi přišel kapánek zkratkovitý a doufal jsem v trochu jiné vyvrcholení/zakončení a ve finále mám vlastně po sledování Vlčí boudy více otázek než odpovědí, které mi film spíš nedal. Rozhodně jde ale o jeden z nejvýraznějších kousků českého rybníčku a film, který se musí vidět. Na dovolené v horách si ho ale radši nepouštějte! (12.11.2019) (méně) (více)