Vlčí bouda

Tento film jsem poprvé viděl v útlém dětství, kdy jsem u něj umíral hrůzou. Dodnes se mi daří v duchu evokovat jisté reminiscence záchvěvů děsu, jehož do mé mysli tehdy zaneslo zhlédnutí tohoto nevšedního českého snímku (pocházejícího mimochodem ze stejného roku, kdy došlo k černobylské havárii). Nové zhlédnutí Vlčí boudy po letech u mě přináší naopak nemalé rozčarování až zklamání - a po jakémkoli strachu ani stopy (snad vyjma obdivu k "strašidelným" úvodním i závěrečným titulkům, za které by se nemusel stydět ani Lars von Trier - ostatně jeho titulky z Antikrista i Melancholie jsou těm z Vlčí boudy velmi podobné). Asi největší slabinou tohoto filmu je herecké obsazení - kromě famózního Macháčka se sice ve filmu ještě mihne několik dobrých herců, ale naprostá většina ostatních hereckých výkonů je strašlivá, (ne)herci chaoticky tápou ve svých rolích (které jsou spíše jakýmisi archetypy, než psychologicky propracovanými figurami) a tíhnou povětšinou k přehrávání, nemluvě o jejich naprosté neschopnosti srozumitelně artikulovat (spoustě filmových replik většiny postav je skutečně velmi špatně rozumět, což je pro mě zcela nepochopitelné). Odmyslím-li si svoji averzi k děsivým hereckým výkonům a protivné kameře Jaromíra Šofra (strhávající na sebe zbytečně pozornost), pořád mi tu zůstane nevalný dojem z režijně poněkud nezvládnuté moralitky, kterou vnímám v první řadě jako tvůrčí gesto symbolické zhrzenosti Věry Chytilové z předchozích let normalizace, kdy měla dlouhá léta zakázáno točit a její snímky z nové vlny se nepromítaly. Co je pro tento film příznačné? Vlčí bouda svým pochmurným vyzněním jednak spadá do podobné celospolečenské atmosféry druhé půli 80. let, kterou zachycuje například jiný český film z té doby "Zvířata ve městě" (z r. 1989). A jednak nechá nutně při sledování v mysli vytanout asociaci s proslulým stanfordským vězeňským experimentem P. Zimbarda z r. 1971, který Chytilová zřejmě znala, byť ve Vlčí boudě jde spíše o pokus o alegorii na stav tehdejší hluboce demoralizované a celkově pokleslé společnosti v éře končícího komunistického totalitarismu. Současně je to snímek, na který lze v jistém smyslu i pohlížet jako na výrazný kontrapunkt k (o 4 roky mladšímu) filmu "Sněženky a machři", který rovněž sleduje generační konflikt mladého kolektivu a starších vedoucích v horském prostředí, ale na rozdíl od Vlčí boudy je to je v podstatě čistá komedie (zatímco Vlčí bouda žánrově osciluje kdesi mezi hororem a psychologicko-dramatickou sci-fi). Vlčí boudu dnes v první řadě vnímám jako svědectví své doby a v tomto smyslu pořád stojí za vidění, byť vkusu většinového diváka bezpochyby lépe sednou ty zmiňované Sněženky a machři - Chytilová je na průměrného čecháčka příliš filosofující tvůrce, a obávám se, že Vlčí bouda by (při povrchní recepci) už dnes mohla vyvolat nanejvýš tak úsměv z dobových kostýmů, účesů, či Kocábova pokusu o dramatickou hudbu. (26.04.2012)

Dobrej námět a místy fakt hutná atmosféra podpořená tou správnou Kocábovou psycho hudbičkou je tu bohužel trochu podkopávána tou přehlídkou nesympatických, hysterických a uječených postav, který mi upřímně řečeno v průběhu filmu začali silně lézt na nervy. To si tam teda mimozemšťani vybrali opravdu reprezentativní vzorek... Ale Macháček výbornej, to zase jo. Škoda. Dobrá věc, ale čekal jsem trochu víc.65% (19.03.2020)

Tenhle film Věry Chytilové se dá zařadit do několika žánrů, protože je tu od každého trochu a tak vznikl hustý koktejl ozdobený třemi třešínkami v podobě vedoucích v čele s Miroslavem Macháčkem. Paní Chytilová byla velmi schopná a specifická. To se jí musí nechat. Dokázala divákovi nasrvírovat hutnou a divnou atmosféru. Byl to takový hezký psychologický experiment, který krásně dotvářela Kocábova hudba, taky divná. Já jsem měla pocit, že se rodiče těch svých výpučků chtějí zbavit a nebo si to celé vykládám úplně jinak. Každopádně se děťátka měla něco naučit. (04.03.2015)

„Jééé, mrkvička!“ Jako hororová parodie by Vlčí bouda fungovala docela dobře, zasmál jsem se hned několikrát…ale obávám se, že takhle film tvůrci úplně nezamýšleli. Místo seriózní žánrovky jde totiž o snad céčkový sci-fi horor pro mládež v československém hávu (vskutku zabijácká kombinace). Nejhorším na tomhle filmu jsou jednoznačně úděsné herecké výkony, které jsou trapné a směšné zároveň (snad s výjimkou Macháčka, který na rozdíl od ostatních alespoň chvílemi působí skutečně trochu démonicky a vůbec je jeho projev ze všech protagonistů nejvíc stravitelný). Záběry na sníh a led jsou neutrální, děj nudný a jediné, co působí hororově, je výborná hudba (zvuková a ruchová stránka funguje jenom místy; sem tam jsou ty pazvuky hodně mimo). A pak je docela fajn to morální poselství (škoda jen, že se ve filmu nevyvinulo ještě trochu jinak). Celkově to vidím na 2*, pro mě osobně jde o jeden z nejslabších filmů paní režisérky. „Joo, ty si přísahala na maminčinu smrt a kecala si. Za to ti maminka umře!“ – „Chá chá, máma už mi umřela. Chá chá, vidíš jaká seš blbá!“ (09.07.2014)

V dětství jsem tenhle mrazivý film zbožňoval a po skoro desetileté pauze jsem se ujistil, že skoro neztratil na svých kvalitách ani u odrostlejšího diváka. Chytilová se protentokrát trochu umírnila a tvůrčí chaos podřídila pečlivému budování atmosféry a dodržování žánrovým konvencí. Vznikla hororová psychologická sonda, která má co říct k dobové společnosti a svoji výpovědní hodnotou povyšuje dobře zvládnutý žánr ještě do vyšší polohy. Žádný Upír z Feratu, ale Vlčí bouda je filmem, z něhož člověk může zakusit nefalšované zamrazení. (08.01.2011)