Jatka č. 5

Film o cestovaní v čase je vtedy kvalitný, ak jeho príbeh dokáže natoľko zaujať, že nemáte kedy rozmýšlať nad rôznymi časovými paradoxami a nelogičnosťami. Jatky sú presne tým prípadom. Navyše sa hlavný hrdina ocitá pri tomto cestovaní na takých miestach, ktoré sú pre daný žáner veľmi originálne. Záver je trochu slabší a príliš podľa mňa nekorešponduje s dejom, ale pod 5 hviezd aj tak nepôjdem, keď ich už má film v názve. (30.06.2012)

Prostor pro střízlivě přesvědčivého M.Sackse. Výsledek téměř nutně trochu zaostává za plasticitou předlohy, čemuž přispívá mj. trochu samoúčelně působící rytmus časových střihů. Přínosem výslednému vizuálnímu stylu je Ondříčkův vklad, včetně složené pocty do mlžného oparu zahaleným pražským scéneriím (nábřeží, věže, mosty, Strahov, orlice Goethe institutu i holešovická jatka), téměř výhradně zastupujícím válečné Drážďany, jejichž bombardování autor námětu Vonnegut sám zažil a opakovaně se ve své tvorbě k tomuto tématu vracel. Nadčasová Bachova hudba, symbolizující stejně dobře vesmír, lásku, víru, osud i nesmrtelnost, tentokrát v přednesu G.Goulda, zdůrazňuje rovinu křesťanské symboliky příběhu. (16.04.2012)

Na neskutečně široký okraj tohoto románu, byť neseného nehmotným obrazem, nikoliv papírovou stránkou knihy, si vpisuji slova Otokara Březiny: „Věří-li člověk, že všechno to kolotání hvězd, všechny mlhoviny a všechen ten chaos k něčemu jsou, věří-li, že všechno to spěje k jednomu cíli, tu přese všechno, kdyby i stále bolestně klopýtal a upadal, zase se vzchopí a rád žije.“ (02.10.2009)

Takhle to dopadne, když svébytné dílo vezme do ruky nějaký upocený řemeslník s americkým patriotismem v srdci a vše, co je v románu ironické a sarkastické, se pokusí převést na div ne slapstickové prvky. Není divu, že Vonnegut proti adaptaci později protestoval (navzdory tomu citátu tupě převzatému na Wikipedii) - absolutně neodráží to, oč mu v knížce šlo. Tedy o jistou nepříjemnou, byť jemnou, kritiku americké politiky a toho cukrkandlového života, který je v přímém rozporu s tím, co lidé zažívali a zažívají. V České republice bychom také mohli mluvit o mnoha Američany prý omylem vybombardovaných městech, kdy se strefovali nejen do cirkevních památek, ale i civilního obyvatelstva. Dodnes si Američani stojí - přes veškeré práce historiků i mnohá svědectví - za tím, že ta jatka, která provedli v Drážďanech, jsou ospravedlnitelná. Kurnik, nejsou. Nejsou, stejně jako americká jatka v Hirošimě a Nagasaki, nebo v nedávné době v Jugoslávii, kde povraždili hromadu civilistů, po nichž průměrná, tlustá Američanka za svůj dlouhý, pitomoučký život ani nevzdechne. Pan režisér měl zůstat u jednoduchých příběhů s černobílými postavami zlodějíčků, to mu šlo, ale tady by se musel dopustit hlubšího myšlenkového uvažování, na což evidentně neměl kapacity. Celá ta scéna odklízení mrtvol pak bohužel působí chladně jako psí čumák, i když se Ondříček snažil, seč mohl. Taky vydávat za Drážďany Prahu a starý Most nebylo moc chytré vzhledem k tomu, že se vypráví o východní Evropě, tudíž mohl tušit, že Východoevropané tak nějak ten švindl poznají a nemusejí jej akceptovat. Jo, a kam zmizel kurnik šopa Kilgore Trout?! Ostatně v knize i ta linie s mimozemšťany má daleko větší přesah. Podle mne je filmový přepis prostě povrchní a klišovitý, bez jemných nuancí knihy a jejích filozofických přesahů. Asi jako kdyby někdo vzal dejme tomu knihu Želary a natočil ji jako milostný příběh stylu červené knihovny z války... Oh, wait... (24.02.2021)

Mám Vonneguta opravdu rád. V knihách. Ze všech pokusů převést jeho díla na filmové plátno se mi ovšem potvrzuje všeobecné a i moje mínění, že to prostě adekvátně nejde. To, co má v knize hloubku o několika vrstvách, se zde mění v těžko srozumitelnou a při sledování nepříjemnou tříšť obrazů, mezi nimiž chybí tmel. Ten zřejmě může dodat jen kniha, film toho patrně opravdu není schopen. (18.05.2011)