Lístek do památníku

Zastav se, člověče zbloudilý, a poděkuj životu. Tvá cesta pořád ještě vede dál. Rčení, v němž se praví, že stár je člověk natolik, nakolik se sám cítí, jako by v případě Bětušky a Františka nacházelo svou pravou podstatu. Příběh dvou stárnoucích, ale zdaleka ne starých lidech, kteří kdysi prožili velkou a vpravdě životní lásku, se zdá být ve skutečnosti mnohem uvěřitelnějším, než kterýkoli jiný osud tehdejšího nebo současného života. Příjezdem titulního hrdiny jakoby se malé okresní městečko, nemilosrdně zdevastované časem i socialistickou průmyslovou konjunkturou, doopravdy vracelo do dvacátých let minulého století. Úvodní rozčarování a vystřízlivění je vzápětí "zapomenuto" a nahrazeno jakousi symbolickou projížďkou do minulosti. Pomíjivost mládí, z kterého nezbylo víc než několik hřejivých vzpomínek, je náhle v závěru definována racionální deziluzí, kdy je oběma protagonistům jasné, že žádné příště už nikdy nebude. Ve Františkově odhodlaném zvolání Já se vrátím! je vlastně obsaženo rozloučení s bývalou láskou, s mladostí, s životem i se svobodou. Není jistě náhodou, ani překvapením, že autorem tohoto neobyčejně zdařilého dramatického díla byl Jiří Hubač, jeden z nejlepších českých scénáristů, kterému úděl a hodnoty podzimu lidského života doslova učarovaly, jak ostatně napovídá jeho další tvorba. Pro Karla Högera i Blanku Waleskou, jimž normalizační kinematografie upřela možnost zužitkovat jejich vyzrálé herecké umění, to byla doslova životní příležitost, kterou dokázali beze zbytku využít. Osudovost, mísící se s podivně tajuplným romantismem dvou zestárlých milenců, je natolik silná, aby se stala živoucím dokladem lidské pošetilosti. Opomenout v rámci tohoto mistrovského filmu nelze ani vynikající Stellu Zázvorkovou v roli uštěpačné Kláry, ženy, která obětovala celý svůj život pro druhé a teď se nedokáže smířit s tím, že je všem jen na obtíž. Tento lyrický a možná i lehce sentimentální výlet do mládí si připomínám opravdu rád. Zatím pokaždé, také zásluhou Srnkovy úvodní melodie, se mu podařilo rozeznít tu správnou strunu v lidském srdci. (16.06.2009)

Nádherný film o lidech, kteří z pohledu společnosti jsou už staří a odepsaní, ale oni pořád chtějí žít plnohodnotný život bez omluv a odříkání. Silný, poetický snímek, kde exceluje Karel Höger a Blanka Waleská, která jako Bětuška Jarošová odvádí výkon, před kterým se tají dech. Tolik citu, skromnosti, ženskosti a neuvěřitelné přitažlivosti, to by jeden pohledal.... (16.05.2010)

Donkichotský návrat o 47 let zpět aneb "sbírání drobků svého mládí" v podání Karla Högra. Shledání milenců a jejich užívání si okamžiku je poetické. I když retrospektivní flashbacky posun časem o půlstoletí moc nenavozují. Také postavy sestry (přes veškerou snahu Stelly Zázvorkové) a synovce příběh zbytečně rozmělňují. Zajímavý motiv stárnutí, ke kterému se Jiří Hubač vrátil v Babím létě. Osobně mám s Karlem Högrem raději Romea a Julii na konci listopadu. (16.05.2010)

90% - Nádherný příběh. Jiří Hubač to uměl napsat, František Filip natočit a všichni herci prožít. Příběh o muži, který hledal po téměř padesáti letech lásku a našel ji tam, kde ji asi nikdy nečekal. Nejdojemnější pro mě ovšem nebylo setkání dvou lidí, kteří kdysi prožívali společnou lásku (Karel Höger a Blanka Waleská), ale zpověď Kalinovy sestry (Stella Zázvorková), kterou učinila na lavičce svému prasynovci (Ivan Vorlíček), a pak její rozhovor se svým bratrem na konci filmu, kdy on pochopil. Po shlédnutí mi bylo příjemně smutno. (24.05.2015)

Nádherná televizní adaptace o v mládí ztracené a znovu nalezené životní lásce, s určitě skvělou hereckou příležitostí zejména pro trio hlavních herců. Trochju vyhrocený a nečekaný konec mi v tomto podání vůbec nevadil. Nikdy více a snad v žádném jiném filmu mi Stella Zázvorková nepila krev tak jako v tomto. Jiří Hubač a František Filip to byla záruka tehdejší dramatické televizní tvorby. Viz. např. další úspěšné televizní filmy "Nezralé maliny", "Ikarův pád" nebo "Tažní ptáci". (07.01.2007)