Lístek do památníku

"Víte, když je člověk starý, tak každá radost, která přijde pozděj než hned, je pozdě..." Krásné a citlivé romantické drama o stárnutí. Karel Hoger v hlavní roli exceluje a je to jistě jedna z jeho nejlepších. Poetické zpracování a Karlovy monology jsou vskutku nadstandardní. "Když budeme dva, dokážeme zpomalit čas!" (04.09.2019)

Tenhle příběh o lásce a nádherných vzpomínách na ni je hereckým koncertem Karla Högera a Blanky Waleské a nezůstává pozadu ani Stella Zázvorková. Je to krásně sentimentální příběh dvou lidí, kteří se měli velmi rádi, ale bohužel jim nebylo souzeno spolu zestárnout a těšit se z vnoučat. Prožili spolu znovu onen krásný letní den jako před moha lety, ale každý už je jinde. Uteklo příliš mnoho vody. Čas nelze vrátit zpět. Ne nadarmo se říká, že vzpomínky jsou jediným rájem, z něhož nemůžeme být vyhnáni. Film má v sobě velmi pozitivní náboj, který divákovi zaleze pod kůži a chvilku tam zaúřaduje. (05.10.2016)

Karel Höger ve svých 66 je stále štramák. Hraje sedmdesátníka, ale nenaučil se, co já už v tomto věku dovedu: dovedu poznat, jak staré ženy vypadaly ve svém mládí (Blance Waleské je o rok méně). V rodišti Fráni Šrámka je v této oblasti možné leccos. Třeba jejich láska vypadala takto: Hezký hoch, který se nám líbí, který jde s námi a nebude náš, stává se naší bolestí a proměňuje naši bolest e vztek, vztekáme se a děláme špatné tahy, které urychlují naší porážku; dobýváme lásky neobratnou lopatou, která ji zahrabává (Šrámek: Tělo). Uvěřitelné, nadějné a milostné naráží na nemožné. (16.12.2022)

Krásný film, byť je to taková málo uvěřitelná pohádka. Oprostíme-li se od normalizačného balastu a že ho tam je, můžemi si užít skvělý herecký koncert hlavních hereckých představitelů  Blanky Waleské a Karla Högera se Stellou Zázvorkovou. Mám trochu obavy, že já sám budu k těmto vzpomínacím cestám docela inklinovat. Ono stačí už i teď zajet do mého milovaného Krumlova. A člověk úplně vidí ty tváře přátel v uličkách, po domech, u řeky...  Některé už je dokonce možné vidět jen tam ve vzpomínkách, protože dotyční již nejsou... A to člověku zdaleka není sedmdesát. Pokud vypnete mozek, docela si film užijete. Jinak těžko věřit, že kočí se vyprdne na své závazky v zaplněném svatebním diáři a bude se snažit zrovna v ten den dělat radost jednomu starému dědovi, stejně tak socialistický vedoucí restaurace přebírající basy s pitím určitě všeho nechal a šel se i se servírkami mimo otevírací dobu věnovat tomu zvláštnímu páru. A třeba i jo a pak už je to chyba ve mně, že ta růžová z mých brýlí časem tak nějak oprýskala. Jináč bedlivé oko si jistě všimlo, že emigrant se v té Austálii nemá vůbec dobře. No jo, drtěj ho tam zlí kapitalisti. Tam kde býval rybník, Höger vidí moderní stavby sídlišť, kravína či moderní betonovou králíkárnu. Vzpomínky na dětství jak byl tenkrát hlad filmem také zazní a když je nejhůře, pomohou zbloudilci hodní esenbáci. Náhoda? Věřte, že určitě ne! Přesto se jedná o velmi hezký film, který má právem tak vysoké hodnocení. Také jednou budeme staří a určitě každý z nás někde zanechal svojí první a velikou lásku. A ačkoliv se pak život valil dál, někde tam hluboko to stále máme.  * * * * (05.03.2023)

Zastav se, člověče zbloudilý, a poděkuj životu. Tvá cesta pořád ještě vede dál. Rčení, v němž se praví, že stár je člověk natolik, nakolik se sám cítí, jako by v případě Bětušky a Františka nacházelo svou pravou podstatu. Příběh dvou stárnoucích, ale zdaleka ne starých lidech, kteří kdysi prožili velkou a vpravdě životní lásku, se zdá být ve skutečnosti mnohem uvěřitelnějším, než kterýkoli jiný osud tehdejšího nebo současného života. Příjezdem titulního hrdiny jakoby se malé okresní městečko, nemilosrdně zdevastované časem i socialistickou průmyslovou konjunkturou, doopravdy vracelo do dvacátých let minulého století. Úvodní rozčarování a vystřízlivění je vzápětí "zapomenuto" a nahrazeno jakousi symbolickou projížďkou do minulosti. Pomíjivost mládí, z kterého nezbylo víc než několik hřejivých vzpomínek, je náhle v závěru definována racionální deziluzí, kdy je oběma protagonistům jasné, že žádné příště už nikdy nebude. Ve Františkově odhodlaném zvolání Já se vrátím! je vlastně obsaženo rozloučení s bývalou láskou, s mladostí, s životem i se svobodou. Není jistě náhodou, ani překvapením, že autorem tohoto neobyčejně zdařilého dramatického díla byl Jiří Hubač, jeden z nejlepších českých scénáristů, kterému úděl a hodnoty podzimu lidského života doslova učarovaly, jak ostatně napovídá jeho další tvorba. Pro Karla Högera i Blanku Waleskou, jimž normalizační kinematografie upřela možnost zužitkovat jejich vyzrálé herecké umění, to byla doslova životní příležitost, kterou dokázali beze zbytku využít. Osudovost, mísící se s podivně tajuplným romantismem dvou zestárlých milenců, je natolik silná, aby se stala živoucím dokladem lidské pošetilosti. Opomenout v rámci tohoto mistrovského filmu nelze ani vynikající Stellu Zázvorkovou v roli uštěpačné Kláry, ženy, která obětovala celý svůj život pro druhé a teď se nedokáže smířit s tím, že je všem jen na obtíž. Tento lyrický a možná i lehce sentimentální výlet do mládí si připomínám opravdu rád. Zatím pokaždé, také zásluhou Srnkovy úvodní melodie, se mu podařilo rozeznít tu správnou strunu v lidském srdci. (16.06.2009)