Nastala chyba při přehrávání videa.
  • tomtomtoma
    *****

    Příliš hlučná samota je neprávem zostuzovaný film. Bohumil Hrabal není pábitelské chichotání života Postřižin a Slavností sněženek. Příliš hlučná samota je osobité filozofování života a s tímto přijetím jsem se nechával okouzlovat ojedinělou syntézou moudrosti, prostoty i mámení slov útlé knihy. Lze položit jízlivou otázku, kolik "erudovaných" hodnotitelů filmu četlo také literární předlohu. Můžeme se dohadovat, zda jsou Češi vášniví čtenáři Hrabala, či jsou jen ovlivněni Menzelovou podobou hrabalovských filmů. Nakonec, neznalost v současném světě není handicapem, a s pohrdlivým úsměvem lze v ohybu plamenného spravedlivého rozhořčení odsoudit i samaritána. Příliš hlučná samota jistě není nejsnadnější látka k filmovému zpracování, přesto jsem s výslednou podobou nadmíru spokojen a potěšen. Věra Caïs dokázala vystihnout podstatu svérázného způsobu životního filozofování. Hrabal nebyl vizuálním estétem, ale liboval si v optice zašlosti, neuspořádanosti a omšelosti. A v odvrácené straně estetického formalizmu nacházel opravdovou a jedinečnou krásu života. Hrabal koketoval s existencionalismem, pokládal otázky a nacházel mnoho odlišných a vzájemně se rozporujících odpovědí, dostává se přes několik úrovní existencí a stále ho svírá vnitřní neklid. Hrabal si uvědomoval nesoulad mezi dychtivou snahou o povznesení ducha a skutečností a své filozofy nechává ve spárech absurdity všedního dne v té nejprostší vrstvě společnosti estetického měřítka. Taková je Příliš hlučná samota! Realita je promíchána se vzpomínáním, představou, snem, blouzněním i alkoholickou halucinací. Tato směsice je prostředkem pro filozofické úvahy a ze všech svých sil se pokouší vyjádřit komplexní rozervanost a nejednoznačnost našich životů. Hrabal byl filozofující básník a svou almu mater našel v disharmonii souznění. Menzel dodal filmovým adaptacím okouzlující poetiku ušlechtilého vyjadřování a jeho vnímání Hrabala konejšivě zahřívá. Věra Caïs naproti tomu dokázala zachytit svébytnější surrealistickou podobu Hrabalových myšlenkových pochodů. Je více rozervanější, občas se se strachem skrývá před odpovědí, aby dosáhl další konfrontace s nevyhnutelným závěrem. A přesto lze i na hromádce hnoje povznést lidského ducha nad omezující přízemnost. Hlavní postavou disharmonické poezie života je Haňťa (dobrý Philippe Noiret s hlasem Petra Pelzera), jedna z nejskutečnějších podob Hrabalova vnímání světa. Vznešenost ideálů je stále konfrontována se syrovou surovostí reality. Vše ke zdůraznění pomíjivosti lidského života, kdy docházíme k cílům i ke konečné desilusi v jednom okamžiku zároveň. Zkušenosti se proplétají s představou, vzpomínka se hádá s očekáváním neodvratného. Hledá se lidský, byť chybující a lehkovážný, faktor a se smutkem pochopení se hledá obrana vznešeného idealismu. Odlidšťování společenského pokroku nepřeje romantismu a jediným srozumitelným odporem je disharmonická poezie slov a surrealistická gesta nezkrotnosti lidské duše v protestu i porozumění a konečného rozhřešení. Nejhlasitější postavou je Haňťův šéf (velmi zajímavý Jean-Claude Dreyfus s hlasem Václava Knopa), tělesnější symbol životního přijímání dynamického vyžadování. Mezi výrazné postavy patří osamělý strýc Albert (dobrý Vlastimil Brodský), roztržitý profesor (velmi příjemný Jiří Menzel), bezelstný cikán Pedro (zajímavý Martin Dejdar), filozofující kostelník (dobrý Vincent Martin s hlasem Oldřicha Víznera) a v alkoholovém oparu nevyslyšený a po sebevyjádření dychtivý básník (pozoruhodný Ivan Gübel). Ti jsou prostředníky pro vyjádření komplexního vnitřního světa v nejednoznačné složitosti a rozháranosti. Jde o nazírání na život i všechna možná hledání smysluplnosti, vznešenosti a spokojenosti. Ženské postavy, jako první láska Mančinka (dobrá Květa Fialová, jako mladá zajímavá Dana Morávková), bezelstně očekávající Tyrkysová cikánka (půvabná Michaela Kuklová), bezstarostně živočišná Atlasová cikánka (pozoruhodná Yvetta Blanarovičová), hřejivá vzpomínka Ilonka (zajímavá Agathe de La Fontaine s hlasem Dany Morávkové), koketní návštěvnice sběrny (vnadná Markéta Hrubešová) a bodrá hospodská servírka (zajímavá Chantal Neuwirth s hlasem Nadi Konvalinkové) vyjadřují postoj k ženství po tělesné i duševní stránce, kdy se hledá romantický ideál, ladná vznešenost ženských křivek i elektrizující erotičnost a široký pojem láska je jednou z nejhmatatelnějších hodnot při hledání štěstí. Z dalších rolí: poslední vzpomínku vlastní velikosti života ztrácející hraběnka (příjemná Luba Skořepová), vstřícný zaměstnanec krematoria (zajímavý Jacques Gyngisser s hlasem Oldřicha Víznera), párek nekompromisně plánujících úředníků (pozoruhodní Václav Knop a Vladimír Javorský), vtíravá dáma ve vlaku (zajímavá Nelly Gaierová), starý muž s vozíkem (autor předlohy Bohumil Hrabal), či vidiny a představy Baudelaire (Alfred Strejček), Erasmus Rotterdamský (Pavel Vondruška), Ježíš (Patrik Bořecký). Ti všichni a další přeludy a představy dotvářejí originální surrealistickou podobu filozofického rozpoznávání a posuzování života. Možnost nesouladu mezi českým a francouzským elementem zapadá do obrazu disharmonické poezie v jedinečné oslavě života, kdy se vznešenost a životní harmonie da nalézat i na místech chaosu, rozvrácenosti a prostoty. Taková je Příliš hlučná samota!(25.11.2017)

  • topi
    **

    Bohumil Hrabal a jeho látka se musí umět zpracovat a na filmové plátno ho nejlépe dokáže převést Jiří Menzel - je tam vše, poetika, tragické i humorné situace. Příliš hlučná samota se vůbec nepovedla, chybí tam veškeré Hrabalovské kouzlo, postavy jsou slabé a celkově je to spíchlé horkou jehlou. Nemá to toho ducha, auru. Je to splácané a nedrží to pohromadě. Velmi mě rušily i některé postavy nadabované českými herci, třeba Václav Knop nebo Oldřich Vízner tam každý dabují tři postavy a Václav Knop si jednu i zahraje. To je teda mizerný a film se tím sráží ke dnu. I mistr Philippe Noiret jakoby nevěděl, jak Hanťu zahrát. Nebo imaginární scény - to byla hrůza a ztrácelo to veškerou účinnost a působilo to jako pěst na oko. Tohle se vůbec nepovedlo. Mnohem lépe dopadly adaptace Petra Kolihy (Něžný barbar), Dušana Kleina (Andělské oči), nebo již zmíněné Menzlovy filmy (Postřižiny, Slavnosti sněženek, Skřivánci na niti......). I Sběrné surovosti Juraje Herze a Fádní odpoledne Ivana Passera jsou mimořádně povedené. Příliš hlučná samota vůbec.(26.11.2016)

  • pouler
    ***

    Veliké zklamání. Adaptace mé velmi oblíbené knihy od Bohumila Hrabala, Příliš hlučná samota, kde ve výkupu a lisovně papíru pracuje Haňťa (toho měl hrát Broďa) bohužel Francouzi nepochopili českou poetiku díla. Měl to režírovat Menzel ve své největší formě takto bohužel spadá tento film do šedého průměru.(15.2.2012)

  • dopitak
    *

    Mnoho komentujících se tu pokouší dojít k "jádru pudla" vymýšlením, proč tenhle filmový pokus nedopadl (s tím souhlasím). Příliš hlučnou samotu jsem četl a jakkoliv se nechci dotknout velkého spisovatele (existují ovšem i lidé, kteří Hrabala kulantně řečeno moc nemusí), tahle novela je asi opravdu jen těžko zfilmovatelná. Nechápu, proč při zahraničním podílu na výrobě tohoto filmu (tedy kapitál asi byl zajištěn solidně) několik českých herců hrálo jednu postavu a pro českou distribuci zároveň nadabovalo jinou (Knop, Morávková). Zejména u Václava Knopa děsně rušilo, když se obě postavy ve sběrných surovinách takřka střetávaly.(17.4.2010)

  • CaptainNor
    *

    Bezkonkurenčně nejhorší Hrabalova adaptace. Věra Cais si měla den, kdy se jí v hlavě zrodil nápad obsadit do role Hanti Philippe Noireta poznamenat černým písmem a radši si dát pár facek, protože tím zasadila filmu fatální ránu. Je to skoro totéž jako obsadit do role Švejka Louis de Funèse. V zásadních, ryze českých látkách by nemělo docházet ke kooprodukci, stačí si vzpomenout na V.Vorlíčka a jeho ponuré pohádky s německým kapitálem. Ale tady to není jen špatným Haňťou (moc se mi nelíbí ani Hertzův), ale i režijní nezralostí, špatnou kamerou a chatrným scénářem. Hrabal je pro filmaře tvrdý oříšek a umí ho jen Menzel!! A Bohumil Hrabal byl tvrdý oříšek i u piva, protože nesnášel lidskou hloupost!(31.5.2008)

  • - Během natáčení se Yveta Blanarovičová skamarádila s Philippem Noiretem díky své znalosti Italštiny. Dokonce s ní zůstal i při natáčení závěrečné scény, kde už sám neučínkoval. Yveta to zvládla na první pokus. Philipp jí pak objal se slovy, že je velká  herečka, což brala jako velkou poctu. [Zdroj: časopis Můj čas na kafíčko] (Bioscop)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace