Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Šandík
    ***

    To, že Hanťa není ani trochu potrhlý ale jenom malinko podivín je takříkajíc kulturní šok. Už jsme zjevně uvyklí tomu, že filmové adaptace Hrabala by měly být vtipné. Paradoxně ty vtipné adaptace Hrabala se od předlohy vzdalují minimálně stejně daleko jako toto tklivé pojetí, protože Hrabal si sice všímá podivností a absurdit, ale z úplně jiného důvodu než aby někoho pobavil. Jeho texty jsou prakticky vždy existenciálně vyhrocené, jsou výpovědí o absurdním a nesmyslném světě, v němž je možná i sám lidský život zbytečnou veličinou. Jestli Caisové Hrabal není dobrý, tak to není proto, že by byl málo vtipný, ale proto, že je až příliš normální. Pokud si Menzel libuje v podivnostech a absurditě, aby jimi bavil, pak Caisová je většinou pomíjí. Snad proto, že by nabouraly ono existenciální dusno. Špatně je ovšem obojí. Hrabal má být existenciální i absudrní zároveň. Pokud není, je to chyba... Samozřejmě lze mluvit i o dost nezvládnuté režii, díky níž se cosi podstatného začne dít až v poslední půlhodině, o zoufalém dabingu či o nevěrohodně působících lokacích... PS: Herzova adaptace téhož je o sto procent lepší, přestože je zároveň třikrát kratší... Zajímavé komentáře: Iggy(30.11.2008)

  • Malarkey
    ***

    Tak nějak jsme si za ta léta zvykli na to, že zfilmované příběhy Bohumila Hrabala jsou absurdně vtipné, ale zároveň melancholicky smutné. No a když jsem zjistil, že se Hrabalův svět a francouzští herci staré školy sešli v jednom filmu, říkal jsem si, že to nemůže být tak strašné, jak se tady tváří. Nicméně je fakt, že dlouho jsem odolával. Když už jsem ale neodolal a film si pustil, tak tu zdejším hodnotitelům musím dát za pravdu. Filmu chybí nadhled a vtip. Čiší z něj jen smutek a deprese. A nejhorší je, že mu chybí i atmosféra, za což asi může i samotný nepovedený dabing francouzských herců a momenty z hospody, které, nevím proč, vůbec nevypadají, jak kdyby byly z páté cenové někde u Hrabala v Libni sedmdesátých let.(21.12.2018)

  • gstudio
    odpad!

    Přiznávám se úvodem ke své mylné doměnce, že film podle Hrabala a s Noiretem v hlavní roli, nemůže být - a to i při selhání všeho ostatního - horší než průměrný. Jak jsem již předeslal, mýlil jsem se a to zásadně a hluboce. Krátce poté , co jsem usedl ke sledování tohoto "dílka", jsem pocítil jistou rozladěnost depresivní všudepřítomnou a přitom tak prázdnou tmou (tolik vzdálenou živosti, živočišnosti, různorodosti a barevnosti Hrabalova světa). Později jsem však svůj názor poměrně zásadně přehodnotil. Jak bylo milosrdné vůči divákovi zahalit statickou a nudnou scénu do všeobjímajícího šera! Poezie českého Hrabala zcela zmizela, odváta divokou francouzskou gestikulací Hanťova šéfa. Čekám, že každou chvíli vrazí na scénu Les Charlots. Nevěřícně zírám na nesourodou změť "citátů z Hrabala" beze stopy jakéhokoli hlubšího smyslu a bez nejmenší dějové soudržnosti. Ten film není ve svém ranku průměrný. Ten film je skutečně žalostný. Od filmařského a režijního podprůměru strhávám další hvězdičku i za strašnou adaptaci megalomanky Caisové, která si pro svoji scénaristickou "velkou" prvotinu zvolila velikášsky a bez špetky pokory právě Hrabala. A tu poslední osamocenou hvězdičku strhávám za degradaci francouzské a české herecké školy, která je zde zpochybněna bravurně a bezezbytku. Koprodukce "Příliš hlučná samota" je vzhledem k tomu, co všechno bylo ve výsledku poničeno a promrháno, tak hutným "odpadem", že by si s ním snad ani Hanťův lis neporadil.(22.9.2008)

  • tomtomtoma
    *****

    Příliš hlučná samota je neprávem zostuzovaný film. Bohumil Hrabal není pábitelské chichotání života Postřižin a Slavností sněženek. Příliš hlučná samota je osobité filozofování života a s tímto přijetím jsem se nechával okouzlovat ojedinělou syntézou moudrosti, prostoty i mámení slov útlé knihy. Lze položit jízlivou otázku, kolik "erudovaných" hodnotitelů filmu četlo také literární předlohu. Můžeme se dohadovat, zda jsou Češi vášniví čtenáři Hrabala, či jsou jen ovlivněni Menzelovou podobou hrabalovských filmů. Nakonec, neznalost v současném světě není handicapem, a s pohrdlivým úsměvem lze v ohybu plamenného spravedlivého rozhořčení odsoudit i samaritána. Příliš hlučná samota jistě není nejsnadnější látka k filmovému zpracování, přesto jsem s výslednou podobou nadmíru spokojen a potěšen. Věra Caïs dokázala vystihnout podstatu svérázného způsobu životního filozofování. Hrabal nebyl vizuálním estétem, ale liboval si v optice zašlosti, neuspořádanosti a omšelosti. A v odvrácené straně estetického formalizmu nacházel opravdovou a jedinečnou krásu života. Hrabal koketoval s existencionalismem, pokládal otázky a nacházel mnoho odlišných a vzájemně se rozporujících odpovědí, dostává se přes několik úrovní existencí a stále ho svírá vnitřní neklid. Hrabal si uvědomoval nesoulad mezi dychtivou snahou o povznesení ducha a skutečností a své filozofy nechává ve spárech absurdity všedního dne v té nejprostší vrstvě společnosti estetického měřítka. Taková je Příliš hlučná samota! Realita je promíchána se vzpomínáním, představou, snem, blouzněním i alkoholickou halucinací. Tato směsice je prostředkem pro filozofické úvahy a ze všech svých sil se pokouší vyjádřit komplexní rozervanost a nejednoznačnost našich životů. Hrabal byl filozofující básník a svou almu mater našel v disharmonii souznění. Menzel dodal filmovým adaptacím okouzlující poetiku ušlechtilého vyjadřování a jeho vnímání Hrabala konejšivě zahřívá. Věra Caïs naproti tomu dokázala zachytit svébytnější surrealistickou podobu Hrabalových myšlenkových pochodů. Je více rozervanější, občas se se strachem skrývá před odpovědí, aby dosáhl další konfrontace s nevyhnutelným závěrem. A přesto lze i na hromádce hnoje povznést lidského ducha nad omezující přízemnost. Hlavní postavou disharmonické poezie života je Haňťa (dobrý Philippe Noiret s hlasem Petra Pelzera), jedna z nejskutečnějších podob Hrabalova vnímání světa. Vznešenost ideálů je stále konfrontována se syrovou surovostí reality. Vše ke zdůraznění pomíjivosti lidského života, kdy docházíme k cílům i ke konečné desilusi v jednom okamžiku zároveň. Zkušenosti se proplétají s představou, vzpomínka se hádá s očekáváním neodvratného. Hledá se lidský, byť chybující a lehkovážný, faktor a se smutkem pochopení se hledá obrana vznešeného idealismu. Odlidšťování společenského pokroku nepřeje romantismu a jediným srozumitelným odporem je disharmonická poezie slov a surrealistická gesta nezkrotnosti lidské duše v protestu i porozumění a konečného rozhřešení. Nejhlasitější postavou je Haňťův šéf (velmi zajímavý Jean-Claude Dreyfus s hlasem Václava Knopa), tělesnější symbol životního přijímání dynamického vyžadování. Mezi výrazné postavy patří osamělý strýc Albert (dobrý Vlastimil Brodský), roztržitý profesor (velmi příjemný Jiří Menzel), bezelstný cikán Pedro (zajímavý Martin Dejdar), filozofující kostelník (dobrý Vincent Martin s hlasem Oldřicha Víznera) a v alkoholovém oparu nevyslyšený a po sebevyjádření dychtivý básník (pozoruhodný Ivan Gübel). Ti jsou prostředníky pro vyjádření komplexního vnitřního světa v nejednoznačné složitosti a rozháranosti. Jde o nazírání na život i všechna možná hledání smysluplnosti, vznešenosti a spokojenosti. Ženské postavy, jako první láska Mančinka (dobrá Květa Fialová, jako mladá zajímavá Dana Morávková), bezelstně očekávající Tyrkysová cikánka (půvabná Michaela Kuklová), bezstarostně živočišná Atlasová cikánka (pozoruhodná Yvetta Blanarovičová), hřejivá vzpomínka Ilonka (zajímavá Agathe de La Fontaine s hlasem Dany Morávkové), koketní návštěvnice sběrny (vnadná Markéta Hrubešová) a bodrá hospodská servírka (zajímavá Chantal Neuwirth s hlasem Nadi Konvalinkové) vyjadřují postoj k ženství po tělesné i duševní stránce, kdy se hledá romantický ideál, ladná vznešenost ženských křivek i elektrizující erotičnost a široký pojem láska je jednou z nejhmatatelnějších hodnot při hledání štěstí. Z dalších rolí: poslední vzpomínku vlastní velikosti života ztrácející hraběnka (příjemná Luba Skořepová), vstřícný zaměstnanec krematoria (zajímavý Jacques Gyngisser s hlasem Oldřicha Víznera), párek nekompromisně plánujících úředníků (pozoruhodní Václav Knop a Vladimír Javorský), vtíravá dáma ve vlaku (zajímavá Nelly Gaierová), starý muž s vozíkem (autor předlohy Bohumil Hrabal), či vidiny a představy Baudelaire (Alfred Strejček), Erasmus Rotterdamský (Pavel Vondruška), Ježíš (Patrik Bořecký). Ti všichni a další přeludy a představy dotvářejí originální surrealistickou podobu filozofického rozpoznávání a posuzování života. Možnost nesouladu mezi českým a francouzským elementem zapadá do obrazu disharmonické poezie v jedinečné oslavě života, kdy se vznešenost a životní harmonie da nalézat i na místech chaosu, rozvrácenosti a prostoty. Taková je Příliš hlučná samota!(25.11.2017)

  • Ej Hlemýžď
    *

    Jakýsi divný film, který mně vůbec nechytil, protože jsem měl asi přehnaná očekávání. Možná proto, že jsem totiž viděl ještě před tím před lety divadelní představení, kde hrál Hanťu L. Mrkvička, a to se mi líbilo docela dost. Také jsem nepochopil, proč byl obsazen P. Noiret. Byť jde o herce světového formátu, tento film se tím však světovým těžko stane..(12.1.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace