Její případ

Ano, tak tomu se říká emancipace, jít pracovat do dolů (tímhle vždycky argumentuji, když jsem nařčena z feminismu, že takhle si to představuji). Bohužel tohle dílo diskriminaci neřeší, tedy zaměstnaneckou, platovou ... Hrdinka tohohle filmu jde pracovat do dolů z ryze praktického důvodu, jen aby dostala vyšší výdělek, protože se nachází v tísnivé sociální situaci, ne proto, aby ukázala, že na to prostě má. Nu což v roce 1989, uznávám, to je dost pokrokové až odvážné. Film se stáčí jiným směrem ... snaží se řešit sexuální obtěžování (nebo snad sexuálně zabarvenou šikanu) na pracovišti, což je určitě úmysl vznešený, nicméně v podání tohohle dílka však čistě průměrný. Nedočkáme se vypjatých psychologických scén, nýbrž sledu dojemně ohraných situací, které jsou sice pěkně odehrané (překvapivě silnou hereckou sestavou), ve výsledku je však film jen utahaně bezobsažný. Je to dáno tím, že se snaží být až příliš vstřícný, není na pochopení v podstatě vůbec náročný, nesnaží se osvětlit precedent, který si hornice vysoudily. Je to jen průměrné rodinné drama zasazené do netradičních reálií, které je v první hodině koukatelné -to si ještě k hrdinkám a hrdinům dokážete najít cestičku- ale s přibývajícím časem vám začnou být docela lhostejní, protože se děj cyklicky opakuje (šikana, soud, rodina) a k ničemu pořádnému nespěje. Myslela jsem, že uvidím parádní soudní drama, nebo alespoň náznak psychologického dramatu, výsledkem je melodramatický skoro-kýč. Který hodnotím tak vysoko jen díky hereckým výkonům a díky mé nostalgii po pořádné feministické masáži :-o, ne to byl jen vtip. (27.10.2006)

Až do pohádkovosti zidealizovaný dramatický skutečný příběh o vzniku soudního prcedentu o zákazu sexuálního obtěžování na pracovištích ve Spojených státech. K absolutní dkonalosti chybí to, že je zde všeho moc: moc sprostoty šmahem všech chlapů, moc tragiky v životě Aimes, moc nepochopení a nakonec moc pochopení její rodiny, a tak by se dalo jmenovat dál. Ale jako na dramaticky stavěný příběh se na to dívá hezky. (08.10.2011)

Jestli jste viděli třeba Erin Brokovich, vězte že North country je v podstatě to samé, hrdinka má jen trochu jiný důvod žaloby a příběh se snaží být dojemnější, snad ještě víc vystavuje svou touhu po nějakém tom Oscarovi. Charliz Theron je tu v roli ženy, která se rozhodne postavit mužskému potlačování ženských práv. Hrdinka pracuje v dolech a je vystavena brutálnímu ponižování (muži rozmazávají výkaly po stěnách, aby je musela umýt, muži s ní převracejí kadibudku atp.). Jako jediná z ponižovaných žen se rozhodne zvrhlé muže zažalovat. Mezi tím vyřeší problémové dospívání syna, těžce jí onemocní nejlepší kamarádka, je veřejně zostuzena, takže musí napravit pošramocenou pověst, urovná vztah s otcem, a v neposlední řadě si sežene partnera. S Charlize se mi líbila Zrůda, její výkon mě příjemně překvapil. V North country jsem jí ale postavu životem zkoušené ženy nedokázal uvěřit. Je to vina spíš scénáře, který ji neustále klade do trapně patetických situací (když brečí, protože jsou s dětmi poprvé v restauraci – fastfoodu, a nebo když se svým synem mluví na schodech o jeho otci – učiteli, který ji v mládí znásilnil). Možná je problém v tom, že je tu těch jejích životních krizí příliš – nejdřív jsem si říkal: to je ale chudák. Když se hrdince ale hrdinku po x-té někdo poníží/urazí (), aniž by děj někam vyloženě gradoval, člověk už se spíš směje a nevěřícně kroutí hlavou. Z čehož vyplývá, že North country je jen slepenec mnoha stokrát viděných „dojemných scén“. A to nemluvím o neuvěřitelně vleklém tempu, které jen prodlužují různé „poeticky“ laděné zpomalené záběry na jezdící náklaďáky atp. Ale abych jen nehanil – za zmínku jistě stojí nádherný výkon Woodyho Harrelsona (tak vykulené oči nikdo nemá!) jehož první scéna, ve které si jde zatancovat s Charlize je nezapomenutelná. T o však nemění nic na tom, že North country není nic jiného než velice trapný hollywoodský kýč. (25.03.2006)

Josey má jedinou chybu - že je bez chyby a že kumulace mužů, kteří jí ubližují, mi trochu zavání - učitel, otec, manžel, syn, spolužák, kolegové. Ale budiž. Niki Caro ukázala na problém, který nespočívá v rozmazlenosti a nedostatku smyslu pro humor. Každý(-á) má hranici toho, co vydrží, jinde a nikdo nemá právo posměchem, ponižováním a agresivitou opakovaně zkoušet kde. Charlize už je dávno mimo role přicmrndávaček hlavním hvězdám, teď je ona tou "stár". Frances McDormand a Sean Bean mi tady nebyli ničím menším. (22.05.2006)

Film na téma sexuální obtěžování, tentokrát podle skutečné události. Problémem je, že dané schéma už jsme několikrát viděli a Niki Caro se nedokázala vyhnout klasickým klišé žánru. Nabízí divákovi jen neoriginální, ale zato osvědčenou podívanou, kterou by průměrný divák mohl ocenit a leckoho svým tématem může chytit za srdce. No a Charlize jsem to tentokrát moc nevěřil... (06.08.2006)