Naboso

Milá, pozitívne naladená komornejšia drámička so skvelou J. Wokalek. Prvý krát som ju zaregistroval v Pápežke Jane (2009) kde na mňa urobila veľký dojem, takže som sa tešil hlavne na ňu. A musím konštatovať, že bola skvelá. Postava Leily, duševne utrápenej a krehkej pacientky psychiatrickej liečebne, v jej podaní dostala úplne iný a hlavne prirodzene pocitový rozmer. A aj keď film nemá vyrovnané tempo, je tu možné nájsť pár veľmi pekných emotívnych scénok, ktoré chytia za srdce. 80/100 (23.02.2015)

Chlapík, co bezcílně bloumá životem, dostane najednou pořádnou dávku zodpovědnosti v podobě neskutečně čisté/naivní dívky, o kterou se musí postarat. A oběma to jde k duhu. ___ Pohádkový film mdlé barevnosti o tom, jak se z žabáka stane princ, když potká tak neskutečně bezbranné stvoření, jakým by snad mohla být jen náhle dospělá Alenka z říše divů. ___ Krásné obrazy, sladce působící scény, ale je to pouze velká pohádka ze světa, který není náš a existuje bez vnějších vazeb s realitou jen v tomto filmu. (18.05.2016)

Mimořádný film se zajímavým příběhem, příjemnou doprovodnou hudbou, zvláštními tlumenými barvami a působivým hereckým výkonem bosonohé Johanny Wokalek. Námět možná nebyl originální a film skončil podle předpokladu optimisticky, ale v jednu chvíli jsem měla obavy, že tuto nevšední komedii převálcuje drama. I tak mne snímek upoutal natolik, že ani pozdní noční hodina mě nepřiměla ho přerušit a dodívala jsem se. Snad mohl být o něco kratší. Nelze hodnotit, nakolik chování nemocné dívky odpovídalo jejímu traumatu. Těžko odhadnout chování člověka, který strávil řadu let v uzavřeném prostoru. O tom by mohly podat svědectví jen vězněné děti Josefa Fritzela a jemu podobných zrůd. (07.12.2011)

K tomuto snímku jsem přišla jak slepý k houslím, ale jsem za něj vděčná, z několika důvodů- další herecký koncert Johanny Wokalek, tahle holka je prostě bosá Lejla z blázince na svém místě: Ale jak můžete sedět, s tím klackem.. Aha, vy myslíte s tím klackem v zadku :-), nemá to chybu. Trochu jsem se bála závěru, Němci dělají většinou uhozené konce, ale tady to šlo. Obdivuji Tilla Schweigera, který sice není úplně můj nej typ, ale za to, že stíhal kromě hraní i zaskočit za kameru, scénář a střih, klaním se. Díky něčemu jiskřivému mezi ústřední dvojicí, která se k sobě povahově hodí asi jako Bill Gates a matka Tereza, filmu ledacos odpustíte, nakonec stejně jen sledujete, jak se jedno děvče snaží přežít v chaotickém světě a do puntíku dělá, co se jí řekne, byť někdy s tragickými důsledky... (04.10.2010)

Til Schweiger pečlivě okoukal režijní styl při natáčení Klepání na nebeskou bránu, půjčil si pár obrazových filtrů od Jeana-Pierra Jeuneta, náhodně postahoval pár romantických songů a pustil se do natáčení vlastního kusu a překvapivě to je až na pár plytkých prvoplánových vtipů docela zábava. Na dvě zábavné večerní hodiny po náročném dni lze jen doporučit. (31.10.2010)