Ima, ai ni jukimasu

Přirovnání, které k tomuhle filmu teď použiju, by se možná mohlo zdát některým uživatelům poněkud mimo, ale pokusím se to objasnit. Ima, ai ni yukimasu bych totiž přirovnal k Zelené míli. Ne, žádný John Coffey, problémy s močením ani lidi ve vězení tady sice nejsou, ale má to z mého úhlu pohledu společné dvě pro mě docela podstatné věci: oba jsou to filmy ždímající slzy a oba obsahují nějaký fantasy prvek. Je sice fakt, že se mi ještě nikdy nepovedlo u filmu brečet (dobře, pokud teda nepočítáme v nějakých třech letech sledování Míši Kuličky, kde jsem vždycky hrozně probrečel to, když Míša ztratil maminku), ale že bych byl úplné dřevo, to zase ne. Film u mě dovede vyvolat lecjaké emoce, takže bych netvrdil, že na mě dojáky nemají žádný účinek. Pokud film opravdu má čím ty moje emoce vydolovat, pak se tomu ždímání nijak nebráním. A fantasy se nebráním naprosto vůbec, protože to je jeden z mých nejoblíbenějších žánrů jak na literárním, tak i filmovém poli. Jenže teď se dostáváme k tomu, co u mě prostě nefunguje: kombinace fantasy a dojáku. Pokud ze mě má film opravdu vyždímat příjemně emoce, pak by na mě měl vytasit nějaký uvěřitelný, reálný příběh, který bych mohl klidně prožít i já. A to právě jak v Zelené míli, tak i u tohoto filmu k mé smůle neplatí. Zelená míle se mi pětihvězdičkově líbila jen do té doby, než začal John rozsvěcovat světla, vypouštět hejna jakýchsi much z úst a dělat podobné šílenosti, do toho ještě myši s nezdravě vysokým věkem... ne, to jsem opravdu nepřekousnul a na konci měl co dělat, abych tomu dal stěží 4*. Tento film je v tomhle smyslu mnohem umírněnější a onen fantasy prvek v dojáku mi až tolik nevadil, ale stejně mi to nedovolilo dát plný počet. Herci jsou sice fajn, hudba též, onen tíživý pocit z toho, že už víte, jak to skončí... ano, je to všechno moc pěkné, ale zkrátka mě to nedostalo na kolena stoprocentně. A že by to ve mně zanechalo nějak zvlášť silný otisk jako ostatní "realistické" dojáky à la Titanic, to prostě nemůžu říct. V tomto případě jsem zkrátka hodně subjektivní a dávám solidní 4*, přestože jinak zásadních chyb neshledávám. Ano, zdejší hodnocení je podle mě zasloužené a film bych druhým rozhodně doporučil, ale k těm pětihvězdičkářům se zde prostě připojit nemůžu. (15.07.2012)

Pekný príbeh o láske, aká je jednoduchá a pritom nádherná a koľko málo stačí k tomu, aby boli dvaja ľudia šťastí. Príbeh bol jednoduchý, no zároveň "rozprávkový", vystupovalo v ňom len málo postáv, neboli tam žiadne zbytočné scény a zároveň je vhodný aj pre oko mladého diváka. Vidíte ako málo stačí na to, aby sa dosiahol úspech. (07.09.2011)

Opět asijská kinematografie ukazuje svojí sílu, kdy je všechno natočeno s ohromným citem a ve výborný audiovizuální podobě, která všechno ještě umocňuje, jenže abych pravdu řek, tak Ima, ai ni yukimasu mi nepřišlo zase tak dechberoucí, abych tomu musel dávat plný hodnocení, kór když jsem asi 2 dojemný scény prozíval (10.09.2008)

aj napriek boomu korejskych filmov, je to skor japonsko, ktore dokaze vyprodukovat, netradicny, umelecky kvalitny a pritom aj komercne vrelo prijaty film. Be With You je tretim najuspesnejsim jap. filmom minuleho roka, v prepocte na pocet nasadenich kopii a cien listkov v japonsku, obdobne by to v US muselo byt nejakych 250 mil. dolarov. Ktory kludny, melancholicky, nenapadny, jednoduchy a pritom magicky film take v US ci inde v anglo americkom svete nieco dokazal? Ak sa Korea rada hra a rada na nieco hra, tak japonci sa radi hraju a radi sa na nic nehraju. Taky je tento film. Carovne jednoduchy. (04.07.2005)

Jééé, to se ale povedlo...když jsem na to koukala ve vlaku, přišla jsem si jako pitomec, protože jsem brečela celých posledních 35 minut jak želva. Závěr byl dojemný, přestože i očekávatelný jako reformy u vlády rozpočtové zodpovědnosti. A vzhledem k tomu, že nikdo v kupé netušil, cože na tom počítači dělám, museli si myslet, že jsem takové malé labilní stvoření...opravdu vkusné, romantické a velice příjemně podané, krásná hudba pěkně koresponduje s celým příběhem. Musím bohužel říci, že i když titulky byly dobré, o poznání horší je bohužel originál, protože když už po stopadesátépáté slyšíte "Arikato" a náš souhlas nijak nezní nijak, jen kývnou hlavou a udělají "Hmm", tak už jsem nemohla a musela jsem se strašně smát...teda já jsem ale netolerantní ;) (10.03.2011)