Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Alex bere svou ženu Veru a obě děti na výlet na venkov. Přestože se cesta odehrává v až uspávajícím tempu, hned po příjezdu na zdánlivě idylické místo lze vycítit, že něco není v pořádku. Zvjagincev už první mnohaminutovou opojnou sekvencí, v níž vůz projíždí šedou industriální krajinou, sebevědomě vzdává hold Andreji Tarkovskému a zároveň navozuje atmosféru jako ze starých thrillerů. Adaptace málo známé Saroyanovy novely opouští bohaté dialogy předlohy, dramatické rodinné vztahy se opět odehrávají v obrazech a náznacích. Rodiče udržují před dětmi křehkou iluzi normálnosti, ale komunikační nesoulad brzy přinese neblahé následky. (Febiofest)

(více)

Recenze (72)

Blizzard 

všechny recenze uživatele

The Return je sice minimálně o třídu výše a tento snímek rozhodně nedosahuje jeho kvalit, ale i tak se jedná o hodnotný a zajímavý počin. Ona alegorická a náboženská symbolika je z filmu celkem patrná, ale divákovi není nikterak zbytečně vnucována. Místy se ale setkáme s nevysvětlenými myšlenkovými pochody, tradiční komunikace mezi postavami zde také není příliš zastoupena (což může velkému množství diváků značně vadit), dialogů je ve filmu minimum a 150 min stopáž je přeci jen zbytečně nafouklá. Jako v případě Zvyagintsevova debutu se i v Izgnanie může člověk kochat výborným technickým zpracováním, především hra světel a stínů spolu s kamerou, za kterou opět stojí Mikhail Krichman je působivá. Andrey Dergachev svými temnými tóny sice podtrhuje jen některé pasáže filmu, ty však dávají tušit, že se chystá něco zlověstného. Zvyagintsev sice trochu klesnul, ale má slušně našlápnuto natočit něco pamětihodného a tak nezbývá než věřit, že se mu to jednoho dne podaří a my budeme u toho. (7/10) ()

Dadel 

všechny recenze uživatele

Po skvělém moderně vypadajícím Návratu, filmu s výbornou kamerou, hudbou a hlavně zdařile vybudovanou tíživou atmosférou, se zdálo, že v Rusku vyrostla nová režisérská hvězda. Vyhoštění ale vypadá, že by klidně mohlo být natočeno už před 40 lety (třeba Tarkovským nebo někým podobným) - jeden rozvláčný záběr střídá druhý, a atmosféra, přestože patrně měla být podobná jako v Návratu, selhává kvůli řídkému a nepříliš zajímavému příběhu. Nějak jsem ve filmu nenašel ani "výrazně duchovní rozměr", který slibovala (asi protože ve filmu občas zazní gotická ambientní hudba) anotace v katalogu. ()

Reklama

pan Hnědý 

všechny recenze uživatele

Andrej Zvjagincev je nový Andrej Tarkovskij a s každým filmem přináší poselství a to nikoliv pouze obrazem, ale i obsahem (naplněním). Film, který bych chtěl aby trval pouze pár desítek minut. Film, který bych chtěl aby nikdy neskončil. Obraz o nenaplnění vlastní identity. Film o vyprázdnění sebe samého, bez touhy k "milovanému" protějšku s kterým nechce zplodit dítě. Rodinná krize zobrazená do hloubky a detailu, která nemá obdoby. Životním obsahem povznášející až zdrcující, který se stane za desítky let testamentem s kterým mohli odejít pouze umělci filmového pásu, nebo filmového jazyku. Vyhoštění překonává veškerou Zvjagincevu optiku, která ve mě stále rezonuje. Plynutím času a prostoru zde tvoří vizuální absolutno. Půdorys života, komornost vztahu k nesnesitelnosti. Portrétu bez vzájemné oddanosti a nenávisti.   ()

Bluntman 

všechny recenze uživatele

Vyhosteni sice neni lepsim filmem jak Navrat, jak asi kazdy tise doufal, ale i film, ktery potvrzuje vysoke kvality rezisera, si zaslouzi pozornost. Zvlast kdyz tim reziserem je Andrej Zvjagincev, ktery je zde sice na rozdil od Navratu slabsi s kazdou pribyvajici minutou a ke konci i zbytecne doslovny, ale citici tradici ruskeho kina ala Tarkovskij. Zvjagincev ale nekopiruje a pokud vzdava poctu, tak vzdy tak, aby to slouzilo zvolenemu materialu, nemluve o tom, ze snad krom vody jakozto ocistneho prvku a zdurazneni vztahu mezi clovekem a prirodou nema moc s Tarkovskim co spolecneho. Jeden Andrej (T) ve svych dilech uziva pomale hypnoticke kamery posouvajici se nevidne dopredu a navozujici tak tu spravnou melancholickou atmosferu, vyjimecnych individui (jedincu se zvlastnim nadanim) a dialogu jako nositelu filozofickych sdeleni, nevyhyba se psychologizovani a sazi na zvukove efekty a hudbu dotvarejici naladu vyvolaneho peclive zkomponovanym obrazem; to jiny Andrej (Z.) zase nechava kameru stat a neuziva vyrazne ruchu ci hudby k dokresleni situace, jeho postavami jsou, psychologicke drobnokresy zbavenei normalnimi lidmi a nikoliv vyjimecnymi osobnostmi, dialogu je ve Vyhosteni asi tak na pet stran a ani to ne a hudba zazni akorat v uvodu a v zaveru samotneho snimku, otazky se kladou prevazne moralni, nikoliv filozoficke. Zrcadleni Navratu s Vyhostenim dodava obema filmum na nove rovine, ale uprimne, zajimalo by mne, jak by se Zvjagincev vyporadal s urbanizovanou zapletkou, protoze uvod a zaver ve meste je to nejlepsi, co tyhle 2,5 hodiny nabizeji. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Hrozitánská sprostota, tahle Izgnanie - bezprizorně podlá, trapně bezpáteřní! Co Zvjagincev udělal - aby mu za to rarach hromádku svou na hlavu uštedřil, amen! -, je to, že svůj film vzal a proložil jej kanonickými scénami z Tarkovského opusů. Nic tomu neubírá, že je sám natočil, protože jsou bezesmyslu opsané a s vlastním materiálem Zvjaginceva nikterak nesouvisí. To znamená, že tu máme hypnotickou dálniční jízdu gigantickým dopravním bludištěm ze Solarisu, „poslední“ dům z Oběti, vyhoštění z Nostalgie, pro změnu elegickou jízdu po zbytcích civilizace ležících pod vodou ze Stalkera, měkkou, trochu mdlou a syté barvy postrádající stylizaci zamračeného počasí ze Zrcadla, hustou (ve smyslu plochého rozptýleného světla) atmosféru, oheň, déšť, vodu v různých skupenstvích, sekvenční jízdy kamery ve velkých celcích, založených více na kompozici než na osvětlení (o Tarkovském je dobře známo, že na světlo kašlal, Nykvistovi trvalo půl Oběti, než to pochopil) atp. Jaký má ale proboha smysl vkládat mezi vlastní deseti-minutové záběry pěti-minutové záběry z Tarkovského, které očividně přesahují kontext Izgnanie, který je příliš slabý, než aby je unesl, a příliš odlišný, než aby je do sebe přijal a integroval? Izgnanie, mimo morální prohnilost, je film zoufale nekoherentní, nedějový, atmosféru drží jen v některých příznakových, vyloupených scénách a připomíná více disertaci dávající najevo Zvjagincevovu obeznámenost s kinematografií než originální snímek. Proto chápu Izgnanii jako vtip studentského režiséra, jako absurdní angažovanou reklamu spiritualismu kameňáckého typu. Pokud někdo nemá problém s tím, jakým způsobem používá Zvjagincev filmový, převážně malířský výrazový prostředky Tarkovského, nemůže přejít, jak s nimi nakládá. Zvjagincev v důsledku toho, že nezná Filozofii dějin, kde Hegel na známém místě vzpomíná, jak prý může úzkoprsé zaujetí pro privátní mravnost zabránit pochopení velikých zjevů historických, tahá do děje neustále rodinný traumata a obtěžkává diváka profánními problémy. Touto nepříjemnou infekcí, zcela cizí mýtotvůrci nejvyšší třídy Tarkovskému, byl prorostlý už Návrat. Vše, co je k tomu zapotřebí říct, je proto toto: vážený pane Zvjagincev, ať je váš film z technického nebo estetického hlediska takový nebo makový, určitě byste měl navštívit psychiatra, protože existuje možnost, že jste duševně nemocný, a taky byste se měl poradit s právníkem, protože je pravděpodobné, že na vás někdo podá žalobu. Ne proto, že jste to natočil, ale proto, že jste to záměrně naaranžoval. Stranou toho byste možná měl uvažovat o kariéře v oboru, kde se skutečný, nejenom estetický sadismus oceňuje. Jako např. zvláštní vyšetřovatel u CIA. ____ Na celou tuhle lapálii je ovšem nutno se podívat z větší výšky, poněvadž se nám tu přímo před očima odehrává klíčový rozpor v samotném ontologickém středu umění a jakékoliv unáhlené závěry by nás mohly o tuto o emfatickou pointu připravit. Kinematografie představuje jakousi obrovskou mapu příběhů a postupů, z níž filmaři od počátku čerpají, či lépe řečeno recyklují staré nápady a vyjadřují je novými způsoby. Hovoří se například o 35 dramaturgických situacích, o deseti syžetových modelech, podle Bély Tarra jsme všechno podstatné řekli v Bibli apod. Tato kinematografická mapa je ovšem umenšována o kanonické scény, které po jejich mistrovském zvládnutí nelze zopakovat, protože jejich znovupoužití by bylo kritiky a diváky ihned odhaleno – například valčík vesmírných korábů z 2001, některé matrixovské scenérie nebo jmenované sekvence z Tarkovského děl není možné bez následků imitovat, nepočítáme-li druhořadé parodie, což je přesně ten důvod, proč bude Sokurov navždy žák, seč by se na hlavu stavěl. Tarkovskij na nás, diváky i filmaře, uvalil neodčinitelnou kletbu, protože vymazal z kinematografické mapy pořádný kus území, což neříkám jako nějakou zastarale romantickou poklonu mistrovi, nýbrž jako odhalení jistých principů a zákonitostí, jimiž se umění řídí. Jakmile má dílo nějaký styl, lze ho napodobit. Ale napodobit Stendhala, Matisse či Flahertyho ještě předtím, než dosáhli úspěchu, znamená prostě být Stendhalem, Matissem či Flahertym. ()

Galerie (48)

Zajímavosti (1)

  • Filmovanie prebiehalo vo Francúzsku, Moldavsku a Belgicku. (MikaelSVK)

Reklama

Reklama